WELCOME TO DOLOMITI

Tadej Pogačar byl letos poprvé na Giru a já poprvé na větším výletě na těch křehce vypadajících silničních kolech na uzoučkých pneumatikách, a to rovnou v Itálii. Jak můžeš mít na helmě ten plastový štítek? ptal se mě ještě na parkovišti někde v Dolomitech organizátor Honza a já se hned zastyděl, že jsem poprvé nevědomky vybočil z etikety opravdových silničkářů, aniž bych vůbec šlápl do pedálů, a ten kšilt jsem ze své helmy serval. 

I další účastníci vypadali lépe a reprezentativněji než já, což mě vůbec nepřekvapilo, protože jsem měl půjčené muzeální hliníkové (= těžké) kolo s ráfkovými brzdami a dres s kočičkami, ale Honza je o třídu převyšoval; byl celý vyladěný do takové sofistikovaně fialové barvy, která se určitě nějak jmenuje. A to ještě nevěděl, že zítra vizuál dotáhne do dokonalosti, až bude naprosto zmrzlý drkotat fialovými rty.

První skvělé kafe za euro, špičkování s jakousi moravskou výpravou (My jsme od Znojma - Aha, to jsme vůbec nepoznali) a jedeme. Máme málo času, protože chceme (respektive kolegové chtějí) vidět, jak peloton Gira vystoupá na jeden z těch kopců. Což znamená, že na něj musíme vystoupat před nimi, a proto jsme z Prahy vyrazili ve dvě ráno.

V kontextu zbytku výpravy je to příjemné stoupání, nemá sedmadvacet procent ani tisíc výškových metrů. A taky ještě neprší. Silnice je navíc pro běžný provoz uzavřená, předjíždějí nás jen týmová auta a autobusy, jež diváci povzbuzují podobně smysluplně, jako když s Hedou fandíme naší tramvaji 22, aby křepce vyjela kopec z Malostranské k letohrádku. Ještě než kolegům kamarádsky ujedu, jsem upozorněn, že moje legíny jsou zezadu poněkud průsvitné a že to není úplně příjemné sledovat. Tohle bohužel už serváním vyřešit nešlo a museli jsme se s tím smířit, resp. spíš oni. Dalo by se s přimhouřením oka říct, že jsem jim ukazoval záda.

Po půlhodině čekání peloton projel (dodatečně jsem zjistil, že Pogačar byl ten růžový); nezanechalo to ve mně žádnou hlubší emoci, protože byla fakt kurva zima. Všichni si je natáčejí.

Počasí se v souladu s předpovědí kazí, mrholí a je jen pár stupňů nad nulou. Další dva kopce jsou navíc strmější a ukazuje se, že Pogačarem zájezdu nebudu já, nýbrž kolega Ondra. Není tak sladěný, ale má patrně lepší nohy. A má na nich návleky a já ne.

Druhý den jsme měli naplánováno přes 200 km, ale předpověď vypadala tak nehostinně, že jsme se rozhodli to "výrazně" osekat na 168. Poprvé promokneme po patnácti minutách a naštěstí pak jedeme přes městečko s otevřenou prodejnou, v níž dokupuju především čelenku a návleky na t.č. úplně mokré boty. Do nové nepromokavé brašničky schovávám voňavý koblížek.

Podle předpovědi má padat 0,1 mm srážek za hodinu, ve skutečnosti sjíždíme z jedné z hor, jejíž jméno jsem co nejrychleji zapomněl, v prudkém lijáku vylepšeném kusy ledu. Jak se člověk klepe, klepe se i velmi vratké kolo, a na mokré silnici nejsou vidět díry v asfaltu. Dvacetikilometrový sjezd. Pojistku mám, ano, dal jsem si tam i rizikové sporty. 

Dole ve vsi je vzdor mimosezóně otevřený bar. Není v něm moc teplo, ale udělají nám čaj a tousty a mají z nás srandu. "Welcome to Dolomiti," hlaholí barman. Jeho starší kolega, který prý hrál hokej v Československu a umí fráze typu "toprí pívo", zase o všem říká, že je to katastrofa. Honzu to vystihuje přesně: je dočista fialový, drkotá zuby a pokouší se mluvit a všichni si ho natáčejí.

Pár zbytečných kopců pochopitelně vynecháváme, protože máme dost, výlet se zkrátí asi na 120. Poslední sedlo je Passo Fedaia; o kilometr výš, než jsme teď. Projedu nějakou močůvkou a ohodím Honzu, což se mu nelíbí, protože ta močůvka není vůbec fialová. Stoupání je strašné, prudké a nekonečné, ale proto jsme přece tady.

Další dva dny sjedeme níž, protože předpověď je nadále otřesná. Trasa z Bolzana začíná stoupáním skrz nějaké sady a je pozoruhodné, že kopec má místy 27 procent. Kdo může, posunuje kolo šikmo vzhůru takovými přískoky.  Je to odpočinkový den, ale končí se neoficiální týmovou časovkou po cyklostezce: z posledních sil visíme za Ondrou, který bůhvíproč jede 42 kilometrů za hodinu a stále zrychluje. "Odkud jste a proč jezdíte rychleji než vlak?" ptá se pak náhodný cyklista, který se nás chvilku držel. Doba regenerace: 3,5 dne. Dnes byste to s aktivitou neměli přehánět.

Večer je skvělá pizza v naprosto náhodné vesnici. Je obří a nedá se skoro sníst. A dostaneme limoncello jako pozornost. Teď neprší, ostatně jako každý večer.

Po pěti dnech společné existence je znát vzájemné působení různých druhů lidí. Sledovat na notebooku záznam etapy Gira mi zpočátku přišlo stejně uhozené jako kolegům moje opulentní omelety k snídani. Ke konci už většina týmu místo ovesných kaší snídala vajíčka a já jsem se s mírným, ale nepředstíraným zájmem připojil k očumování stehen a lýtek Pogačara a spol. Dojemný okamžik, kdy chlapečkovi běžícímu vedle kola daruje bidon i s energetickým gelem, si pouštíme několikrát dokola. Jsme sice tvrdí chlapi, ale máme i srdce.

V neděli jedeme domů a v souladu s předpovědí neprší. Je to nádherný výlet, 33 serpentin nahoru a 27 dolů a mezitím 262 předjíždějících motorek. Dolomity nám na pár hodin ukázaly všechno, co nám dosud upřely, snad abychom zas někdy dorazili a koupili si předplatné. Objíždíme Sella Rondu a na asfaltu jsou nápisy POGI, POGI, POGI. Včera mi Heda nahrála vzkaz: Fandím ti, tati. Pouštím si ho několikrát dokola a těším se domů, až v cíli zvednu své kolo nad hlavu, což se prý taky nesmí.

text Řízek, foto Ondra, Ř., německá důchodkyně

PÁTÁ

Máme po asi deseti letech novou matraci a zatím se to projevuje nevyžádaným způsobem: začaly se mi zdát sny, které si zpravidla i pamatuju. Horší je, že jsou to obvykle noční můry, v nichž někdo bojuje o život nebo je aspoň v nějakých nesnázích. 

Tuhle se mi třeba zdálo, že má Heda nějak nápadně červené tváře.

"Vážení rodiče, v naší DS se vyskytla PÁTÁ NEMOC - vysoce nakažlivé virové onemocnění !!!!!!!!!! Inkubační doba 14 dní. Příznaky: vyrážka na obličeji, trupu a končetinách. RÝMA, horečky a bolest svalů. Může být i bezpříznaková."

Ve školkové whatsappové skupině učitelky sice napsaly vyskytla se, ale já v tom tak trochu čtu "zavlekla to sem Heda". 

Choroba u ní měla velmi mírný průběh, ale zpětně doceňuju vynalézavost nástupu jejích projevů. Typické červené fleky na obličeji se u ní totiž objevily ve stejnou dobu, kdy jsme jí z tváří a čela konečně vydrhli červenočerného spajďáka, který se mimochodem paní malířce, na jejíž služby se na dnu otevřených dveří kačerovského depa stála hodinová fronta, moc povedl. Měli jsme to za nesmytý bordel, ale ona to byla vyrážka. 

Hedě nic není, jen má dál občas různě po těle červené fleky. Dávno není infekční a úplně standardně zlobí. Větší pohoršení budí to, že na potkání vypráví, že náš kocour má tasemnici a že mu lezli ze zadku červi (tato choroba se naopak vůbec nemaskovala). Do školky ji s PÁTOU NEMOCÍ ale nevezmou, navíc má ještě trochu RÝMU, a tak si na den zkusíme oživit, jaké to bylo, když jsme spolu kdysi byli doma.

Jedeme vlakem (bůhvíproč) do Řevnic. Vlastivědu jsem pro dnešek vzdal; hlavním cílem je kavárna s dětským koutkem a hřiště. Jedeme elefantem (říká mu telefant), máme skvělou náladu a hrajeme hádanky a už jsme se konečně dostali i do fáze, kdy dítě oceňuje bizarní názvy obcí na trase: Černošice, Mokropsy, Všenory, Dobřichovice, Řevnice. Takhle jsme kdysi jezdili s babičkou a strašně jsme se tomu smáli, pořád dokola. 

V Řevnicích se pokoušíme budit zdání civilizovaného oběda, ale ta rajčatová šatičky ničící polévka byla přece jen trochu velké sousto. Někde mezi vyškemraným čokoládovým lízátkem a kvapným přesunem na toaletu přijde na mobil notifikace, že na Slovensku je atentát na premiéra. Nijak mě to nepřekvapuje a překvapeni nebudou ani mí kolegové; vědí, že si před zásadními událostmi zpravidla prozíravě beru volno. 

Vím, že z krásného dětského hřiště pod brdským hřebenem kolegům nijak nepomůžu a ani se o to nesnažím. Můj úkol je dnes, vzdor aktuálním nočním můrám, vrátit dítě plné zážitků a celé. Takže třeba celkem suverénně vytáhnu čerstvě zakousnuté klíště. Se slušnou úspěšností předcházím pádům, věrně předstírám, že jsem nespokojeným zákazníkem fiktivní kavárny a že kamínkové latté mám fakt rád, a po dvou a půl hodinách už cítím, že bychom se mohli pomalu z toho hřiště hnout. Ve skutečné zmrzlinárně za poslední drobné pořizuju hruškovou a vanilkovou a můžeme jet domů.

A těsně před vinohradským tunelem mi připadá, že unavenému dítěti nějak tuhnou rysy. Heda obdobně jako jiné děti disponuje rychlonabíjením: po libovolně krátkém šlofíčku má baterku na osmdesáti procentech, takže by pak šla spát v jedenáct. To nechceme. Ale nebezpečí zažehnáno, včas vystupujeme a zdálo se mi, že to byl fajn den.

text a foto Řízek

AHOJ MARATONČE

Každý jsme v něčem dobrý. Myslím takové to dobrý, které se chtě nechtě stává naším sebedefinujícím znakem.

Já jsem například dobrý v odkládání věcí. Nemyslím takové ty každodenní nepříjemnosti, které má člověk tendenci valit před sebou. Mám na mysli věci, na nichž vám z nějakého – více či méně důležitého, respektive pofidérního – důvodu záleží.

Pro lepší pochopení ilustrace z minulosti. Věřte či nevěřte, přesouvám se až do poloviny devadesátých let dvacátého století. Pracoval jsem už notnou řadu měsíců ve sportovní redakci Českého rozhlasu. Chystal sportovní vstupy do zpráv, živého vysílání, režíroval pořady S mikrofonem za fotbalem a za hokejem. Pochopitelně jsem si od začátku pomýšlel na okamžik, kdy se já sám za mikrofon, jedno zda studiový či reportážní, také posadím a okusím svou chvíli živého vysílání. Pokukoval jsem po ní, ale také jsem ji svéhlavě a tvrdohlavě odsouval. Pod různě formulovanými záminkami, se skutečným důvodem jediným: ze strachu, že se ukáže, že na to nemám.

Nechme čas trhnout oponou a přesuňme se do dvacátých let století jednavacátého. Na jaře roku 2020, uprostřed nevím už kolikáté vlny covidu, se rozhodnu začít běhat. Pomýšlel jsem na to už déle, ono bydlet na kraji Prahy, kde les máte dvě stě metrů od domu, k takové aktivitě láká. Ale hnulo mnou až věčné a náročné vysedávání na vynuceném home officu. Abych se z něj a z pracovního náporu nezbláznil, začínám vybíhat do Roztockého háje.

Nejdříve jen tak, později s mobilem a očima hledajícíma prostou nativní aplikaci měřící “ušlou” vzdálenost, ještě později s mobilem, do kterého jsem si na radu kolegy/kamaráda/běžce stáhnul aplikaci Strava. V ní začínám šmírovat, jak se taky běhá a “trénuje”. Necelý rok po prvním vyběhnutí, uprostřed nevím kolikáté vlny covidu, zajdeme s kolegou/kamarádem/běžcem na mé první tréninky na ovále na Děkance a ČZU. O půlroku později zavítám premiérově na trénink se skupinkou vedenou Honzou Havlíčkem na Děkance, kam kolega/kamarád/běžec pár let chodí jednou týdně trénovat.

Otázka, proč to dělám, je nasnadě a má snadnou odpověď: běhání mě baví, chytlo mě, dělá mi dobře a docela mi i jde. V žertu si párkrát řeknu “Kde já jsem mohl být, kdybych s ním začal před třiceti lety?”

Že bych si někdy mohl zaběhnout maraton, mě poprvé nesměle napadlo zhruba v čase prvních návštěv na Děkance. Do prvního startu zbývalo dva a půl roku. Proč tak dlouho, to by se dalo vysvětlovat sáhodlouze, jádro odkládání ale bylo stejné jako čtvrt století před tím v rozhlase: obava, že vyjde najevo, že na to nemám.

Čas se však ukázal jako mocný léčitel.

Že by letošní jaro a pražská trať mohly být okamžikem a místem, kde ztratím své maratonské panictví, jsem se rozhodl v lednu. Ne že by mě lákal masový závod, platí pravý opak, přišlo mi však praktické být sladěn s kolegy, které potkávám v úterý ráno na tréninku a jejichž úsilí v naprosté většině mířilo k pražskému maratonu.

Na tréninky jsem se snažil docházet pravidelně, tréninkového rozpisu se držet v maximální míře, kterou mi umožňovaly pracovní povinnosti a potřeba být co nejvíc s rodinou. Tréninkové úsilí vzbuzovalo zprvu poměrně dlouho pocity marnosti, zhruba měsíc před závodem se proměnilo v pocit, že to začíná běhat a zhruba o dva týdny později v přesvědčení, že forma vrcholí předčasně.

Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že o botách, trenkách, tílku i gelech, které si na start vezmu, bylo rozhodnuto a jasno dlouho dopředu. Hlavou se i tak honila spousta otázek, které bych za normálních okolností valil na kolegu/kamaráda/běžce, z něhož se však od ledna stal nedobrovolně kolega/kamarád/momentální ne-běžec, a tak jsem se pokoušel ho vědomě netýrat dotazy na závod, který pro něj nepřicházel v úvahu (případně na tomto místě se omlouvám za těch několik případů, kdy jsem se neudržel). (Omluva se přijímá, pozn. red.) 

Jedna pozoruhodná věc se i tak děla – vracím se k myšlence na čas coby mocného léčitele: jak se závod blížil, nedostavovala se nervozita, myslí i tělem se šířil klid. Ne snad pramenící v přesvědčení, že to zvládnu, ale kotvící vědomí, že co šlo v přípravě udělat, uděláno bylo a závod ukáže, zda to bylo dostačující a zda vůbec jde o podnik vhodný pro mě. Pryč byl byť náznak pocitu něčeho fatálního, věci dostaly svůj přirozený vývoj a spád.

Jako správný asociál jsem si maloval, jak si to v sobotu 5.5. odbudu všechno hezky pěkně sám. Tuto představu nabourala zhruba týden před závodem parťačka z Děkanky Zuzka, která se přes Facebook ozvala s dotazem, jak si to plánuju, a dva dny před startem vytvořila chat, kam pozvala startující Děkankáře za účelem domluvy společného srazu.

Bylo potěšující pozorovat, jak se samotářská psyché metamorfuje do té, jež se těší na sdílený prožitek. Zázemí, které jsme pak před závodem získali díky Martinovi v Karolinu, byl luxus, jenž zážitek z celé neděle zvednul pro mě do výšin nečekaných. Tak moc jsem si na společnost zvyknul, že ve mně zábavně hrklo, když mi Zuzka po příchodu na Staroměstské náměstí řekla, že oni jdou odstartovat do áčka, a já se i po opuštění Martinem šel osamoceně dle původních, nyní však již zapomenutých představ schovat kamsi do hlubokých útrob startovacího koridoru E.

Opomněl jsem dosud zmínit, jak jsem si vlastně svůj běh plánoval. Bez přetvářky, za hlavní cíl a zároveň výraz žádoucí pokory maratonského premianta jsem považoval doběhnutí do cíle. Když jsem mysl pustil k úvahám o cílovém čase, přál jsem si zacílit k metě tří hodin a třiceti minut. Jak se pár týdnů před závodem začalo dařit v tréninku, pustil jsem ji na špacír k myšlenkám na čas kolem 3:20. Lehce zděšeně pokukující po okolí, namačkán v Celetné ve svém startovním koridoru, choval jsem v sobě odhodlání běžet v přibližném tempu 4:40.

Zaznívá z dáli tlumený výstřel startovní pistole a z blízkého reproduktoru se začíná linout ohulená ústřední melodie Smetanovy Vltavy. Z veřejných prostor ji mám v paměti spojenou z okamžiků ruzyňských přistání na palubách letadel ČSA. A je asi důkazem mého stáří, že mě její poslech i za specifických okolností, kdy dávám do pohybu své tělo v chumlu stovek a tisíců lidí, dokáže dojmout.

Běžím. Hodinky zatím prakticky vůbec nesleduji. Je potřeba koukat po okolí, protože jsem dál součástí davu, který se trhá pomalu a při vbíhání do uliček Malé Strany opět houstne. Jednotliví běžci si hledají místo, o kterém si myslí, že jim dle jejich výkonnosti náleží. Pokouším se o to samé a beru to několikrát po levém obrubníku před kolegy, kteří vypadají, že (zatím) nechtějí běžet tak rychle jako já.

Usmyslím si, že si v chumlu vyhlédnu běžce, který by od pohledu mohl mít podobnou ambici, jen o poznání lepší styl běhu, a jsem odhodlán se ho držet.

Nacházím ho. Má odhadem tak o třicet let méně než já, stylovější oblečení i pohyb, v uších sluchátka a běží jen o trochu rychleji než já. Držím se ho celou cestu až někam za Úřad vlády. Pod Letnou, někde kousek před tím, než dosáhneme Holešovic, ho předbíhám, i u něj se mi nakonec zdá, že běží na mou současnou formu pomalu. To stále ještě držím tempo zhruba 4:35.

Vývoj závodu pro mě nabírá dramatický zvrat ve chvílích, kdy doběhnu do Podolí. Zjišťuju, že nemohu. Poměrně náhle, zato zjevně. Nohy ztěžkly, tělo ovládla všeprostupující únava, nechce se běžet dál. Vlastně se zdá, že to ani nejde. Řadu kilometrů zaměstnává hlavu vracející se úvaha, že je čas to vzdát. Přidává se píchavá bolest v pravém stehně, která této myšlence hlasitě přitakává. Neumím provést jiný mentální cvik než uchýlení se k prozatímnímu závěru, že prostě ještě chvíli zkusím běžet.

Překvapivě to funguje. Po pětadvacátém kilometru jako by se tělo pocitově zase rozběhlo. Strakonická vykreslená kolegou/kamarádem/běžcem/ne-běžcem jako slzavé údolí trati ubíhá překvapivě rychle a snadno. Po seběhnutí z ní sice nepřichází další obdobná krize, ale očividný úbytek sil ano. Zpomaluju a měním si závod na úsekový běh od jedné občerstvovací stanice k druhé. Oproti první polovině závodu na nich zásadním způsobem měním taktiku: místo pokusů o vypití trocha vody za běhu (párkrát skončila spolehlivě v nose) cíleně zastavuju a piju v klidu. Druhý kelímek vychrstnu vždy na hlavu a zátylek.

Druhá a poslední krize přichází při vyběhnutí z Holešovic do Karlína. Nějakou dobu už se hlava zaobírala propočty, zda mě skutečně mohou doběhnout pacemakeři tahající svůj roj běžců do cíle v čase 3:30. Vychází mi, že by k mému doražení dojít nemělo. A pak se najednou přese mě přeženou a já se ani nepokusím se jich udržet. Nejsem toho schopen. (V matice jsem byl už v prvním ročníku na gymplu zcela marný.)

Kdybyste náhodou netušili, kde vás na pražské maratonské trati čeká největší krpál, řeknu vám to. Je to vyběhnutí z Husákova ticha. Ten nicotný kopeček mi zhruba dva kilometry před cílem dává pořádně zabrat. Na nábřeží pak v nohách cítím doslova každou kostku dlažby, po které běžím a úpěnlivě vyhlížím asfalt v Pařížské. Přichází. A s ním i odměna v podobě schopnosti zrychlit. Nečekám to, ale děje se to. Běžím rychleji než řada závodníků přede mnou.

Odhadem tak nižší desítky jich v té ulici, kterou jsem jako malé dítě bydlící v Benediktské chodil rád na procházky s mámou a ségrou, předbíhám. Jsem na modrém koberci, i přes zlité a dioptricky už dávno nedostačující brýle vidím na časomíře 3.32:něco, protínám cíl. Nejsem příliš emotivní člověk a pocit si nepřipouštím prakticky žádný. Mizím opatrným krokem do Karolina, kde už jsou všichni kolegové, někteří dávno převlečení. Přijmu gratulace k maratonské premiéře a zapomenu komukoli říct, aby mě na památku vyfotil.

Na záchodě se převléknu a pak navzdory odhodlání vyrazit rovnou za Jaruškou domů odejdu za kolegy do Lokálu v Dlouhé na polívku a pivo. S nejmilovanější ženou se potkáváme v Dejvicích, zvu ji na oběd do Grosseta. Doma mě pak překvapí odměnou v podobě kytky, láhve sektu a velkého balení Raffaelo. Jako vždy, když mi právě ona projeví tak láskyplnou náklonnost, mě to dojme (čti výše: nejsem příliš emotivní člověk).

Do čtyřiačtyřiceti jsem se nikdy nevěnoval pravidelnému sportování. Týden před osmačtyřicátinami uzavírám čtyřletý “olympijský” cyklus celkem intenzivního běhání dokončeným maratonem. Nic speciálního to se mnou nedělá. Jako kdyby to celé prostě jen mělo takhle být.

Epilog 1

Když jsem někdy zkraje roku 1997 konečně souhlasil, že na rozhlasový mikrofon zkusím poprvé jít, vrátil jsem se ještě roztřesený po odvysílání večerního sportovního přehledu ze studia, v kanceláři redakce zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval tehdejší šéf sportu Mirek Augustin. Povídá: Vítej mezi rozhlasáky.

Epilog 2

Poté co si v neděli 5. 5. 2024 cestou z Karolina zavolám s Jaruškou, vytáčím ještě rychle před Lokálem na jeho výzvu v telegramu číslo kolegy/kamaráda/běžce, abych mu řekl pár prvních dojmů. Z mobilu se ozývá: Ahoj maratonče.

text Pavel, foto Pavlův archiv

OTOČKA

Stavím se před fotbalovým zápasem na skok doma a dám pusu holkám, budou mít radost, rozhodl jsem se cestou z práce a zní to jako variace na "jejda, není to strejda, Františku, ty máš boty úplně jak on". 

Nic tak hrozného se však nedělo, jen ta radost byla veliká a pak jsme museli obdobně i na záchod, takže těch deset minut, které jsem řidiči a kapitánovi Filipovi nahlásil do telefonu, bylo o kousek delších. Volal mi a já jsem ho zahlédl, jak stojí na semaforech, a mávali jsme na sebe. Někam zahnul a pak jsem jeho auto viděl až o chvíli později, zastavené u okraje blikajícím policejním vozem. 

Oni totiž stávají u nás před domem a tipnu si, že je to hrozně oblíbená směna, byť tím zatím asi moc životů nezachránili. Koukáme na ně s Hedou z okna. Do čtvrthodiny se vždy najde někdo, kdo se na světlech netrpělivě otočí do protisměru, místo aby nejdřív zahnul do naší ulice, prohlédl si zkrachovalou masnu a památník a růžový záhon na památku Lidic, pokojně objel ostrůvek a vystál si další červenou. Mne takhle chytili před asi deseti lety, když jsme jeli do zoo. A od té doby to už vím. 

Filip se to dozví až teď. Stojí tam, drbe se na zátylku a pokouší se vzbudit pochopení a soucit (marně). Jedeme přece na zápas. Tak trochu se cítím provinile a běžím pro pětikilo k blízkému bankomatu. Vůbec jsem to ale neurychlil, protože jinak docela sympatický policejní tým snad čtvrt hodiny vypisuje bloček, což zcela zničí naši pohodlnou časovou rezervu. 

Takže ano, zase něco nestíháme, tentokrát nám ulétá zápas. Na Chodově se parkuje snad nejhůř, proto nás nakonec Filip vysazuje poblíž hrací plochy a sám vyráží kroužit po sídlišti. My zbylí dobíháme přesně v šest, kdy má být výkop.

Cirkus Praha vypadá celkově hrozně nesepraně: bílé dresy na hráčích září, chlapci mají hodně vlasů a asi i ideálů a v tabulce jsou před námi. Pár minut to na to nevypadá, protože máme nesměle navrch, ale pak náš skvělý pokladník, organizátor a bohužel i obránce Kasper směšně podklouzne a chlapci jdou do vedení. 

Nám se to pak celé nějak rozpadá a dostáváme další dva zbytečné góly vlastně z ničeho a věnujeme se úvahám o konci kariéry, což už jsem dávno měl udělat, a plodným diskuzím s uhrovitými rozhodčími, z nichž jeden má černé brýle. To by mohlo podněcovat blbé vtipy, ostatně opravdu nic nevidí, teď třeba nepochopitelně otočil aut v náš neprospěch. Kuba se zlobí, míč se k němu však okamžitě vrátí a on takovou tečovanou šmudlou zdálky snižuje těsně před poločasem na 1:3. Ono by to teda správně nebylo úplně těsně, ale ti borci nezvládli ani správně odměřit půlhodinu (ale já jim odpouštím, protože jsem taky v tomhle věku pískal hanspaulku a byl jsem ještě mnohem horší).

O poločase reklamujeme zakázané lisovky u jednoho ze soupeřů, které se projevily tím, že se kolíky otiskly na Filipova lýtka. Krátce poté, co kupodivu dosáhneme nápravy, se stane další divná věc: propadneme se herně asi o deset let zpátky, kdy jsem ještě chytal já a překopával míčem celé hřiště, z čehož pramenila většina našich sporadických gólů. Náš současný gólman Milan tohle naštěstí obvykle nedělá, ale teď jen nevěřícně sledujeme, jak dvakrát po sobě posadí krásný míč Matyášovi na hlavu, a je to najednou 3:3. 

Kluci, kteří jsou vlastně taky docela fajn a po několika setkáních s idioty vlastně příjemní soupeři, úplně odejdou. Otáčíme to podobně nekompromisně, jako Filip svou škodovku, další hlavičkou: po závaru hlavou (dočista chtěně) nacházím našeho nejvyššího hráče Adama a ten míří zblízka do prázdné.  

Pak ještě Filip, zřejmě ještě vykolejený předzápasovými událostmi, zahazuje něco, co snad ani zahodit nešlo, a o Matyášovi někdo z už trochu smutných soupeřů prohlásí, že je mu padesát (což ho asi mělo vytočit, ale on to jen smutně odkývá s tím, že si sám připadá starej). Mně rozhodčí pískne ruku, kterou vidí skrz ty své divotvorné brýle jen on, pak mě ještě párkrát zfaulují a vyválím se po trávníku a máme to, takovýhle obrat už jsme mnohokrát zažili, ale vždycky jen na náš úkor. Tohle je tedy mnohem příjemnější verze. 

Vezu se zpátky do centra a teď zase nestíhám vyhlášení Novinářských cen, takže si dělám prostor na malém vápně zadního sedadla, protože se tam kvapně převlékám do košile. Pak je vyhlášení, raut a jedenáct večer. Že mám v rozsáhlé oblasti nad pravým obočím černé gumové tečky z umělé trávy, se dozvím až teď.

text a foto Řízek