AUŤÁK

Ono se řekne: Máš YouTube, co chceš víc? Pamatuješ, jak jsme v autě obehrávali pořád dokola kazetu Když jde malý bobr spát? To bylo patrně pro rodiče celkem peklo. Zato dneska, těch možností! 

Jenže najít nějaké dětské písničky, které by se skutečně líbily titěrným dětem a zároveň se při poslechu nemusel dospělý stydět za ty konce, kam to dopracoval, je sakra těžké.

Pravidelně ztrácím nervy u unylého projevu Míši Růžičkové (byť oceňuju odvážnou taneční kreaci s pomyslným odvalováním popelnice v písni Hej ty, já jsem taky popelář), ale naprosté dno je nějaká paní, která se pokouší zpívat Mašinku a místo "samý vožralý" tam má "pandy, klokany", za ní tam křepčí děti, které "bříška si nacpávají" a od rána pečou vdolky (a ti zoufalci z produkce je ani nesehnali, takže tam kompars kydá marmeládu na koblihy z Penamu, fuj). A z vyprávění okolních rodičů vím, že může být ještě mnohem, mnohem hůř.

Mixle v piksle kupodivu objevila tchyně; já jsem se trochu obával, že Skákal pes v podání Márdiho z Vypsané fixy nebude to pravé ořechové, jenže pak se "auťák" (píseň V bleděmodrým trabantu) probojoval do čela domácí hitparády a do zapomnění odsunul třeba i Luďka Sobotu a Taxmeny s písní Kocour Felix ("Táto, o čem to je?" "No... asi o týrání zvířat"). 

A tady musím pochválit algoritmy sociálních sítí, které mi sice soustavně nutí reklamy na Zahradnictví Onomyšl, Brašnářství Tlustý a jakési boty Vasky, ale taky mě upozornily, že naše nová oblíbená skupina zahraje v Malostranské besedě.

Jasně, bázlivá Heda patrně zahlásí "Domů, domů!" a utečeme po třech písničkách, ale za pokus to stojí. Stojí i moje auto, a to na blikačkách poblíž Malostranského náměstí. Mám ty lístky! telefonuju ženě a ozve se majestátní troubení, jako nějaký šíleně nasraný slon, ale je to jen autobus náhradní dopravy, který kvůli mně nemůže projet. Neumím jezdit autem po městě. Ale omluvil jsem se a už je mezi námi všechno dobrý. 

Tak byla opravdu na koncertě. A bylo to skvělé a ona taky, protože se samozřejmě bála, ale zároveň byla zvědavá, takže se to v ní pořád mlelo. Držela se táty a očima fixovala střídavě Márdiho a další legračně vypadající muzikanty a mámu.

Mixle v piksle to s dětmi umí, aniž se snaží vlezle se lísat. Je to celé takové v pohodě, jako když pankáči rozumně zestárnou. Heda se mě drží jako klíště a zírá na to s otevřenou pusou, jako když tuhle u doktorky dělala poslušně áááá, ale pak odmítala přestat. Hrají hit za hitem: Pec nám spadla, Běží liška k Táboru, samozřejmě Trabant a pak naši oblíbenou Kašičku, kterou bychom si snad nechali zahrát na svatbě jako první tanec, kdybychom už svatbu neměli za sebou a na první tanec nezapomněli. 

Některé děti samozřejmě nevydržely, my ale jo. Kotel se proto postupně trochu vydětnil, Heda se osměluje a už sama stojí a občas se opatrně zhoupne. Její tanec není o nic horší než můj. Na konci se dozvíme, co je to přídavek a co se má křičet. "Eště jednu," špitne Heda ve chvíli, kdy už je opravdu konec a v sále se rozsvítí. Dali jsme mámě korunu, aby koupila tričko, Heda teď vypadá výrazně rockověji. 

Co se ti líbilo nejvíc? "Nový život kočky," suverénně jmenuje písničku, která vůbec nezazněla, neboť ji hraje Vltava. Ale na tu taky někdy půjdeme. 

text Řízek, foto Maruška