TŘI TRIKA

Pokaždé přemýšlím, co se podělá tentokrát, a pokaždé oceňuju inovativnost toho podělávání.

Všech osm týmů dorazilo, slunce svítilo, ceny pro účastníky byly úhledně srovnány v dárkových taškách, které jsme doma našli (cedulku "Lukášovi od Ježíška" jsme s Maruškou na poslední chvíli sundali). Zkrátka to vypadalo, že jsme na nic nezapomněli a že dvanáctému ročníku Piškotova poháru v malém fotbale na kraji Krčského lesa nic nestojí v cestě.

Akorát že Piškotův pohár stál v cestě neznámým lidem, kteří na stejném hřišti hodlali hrát nějaký bezmála prvoligový zápas. Nejdřív jsme je s chápavým a vlídným úsměvem zaháněli, že si asi spletli místo a čas, jenže pak, jak těch lidí přibývalo, se začínalo ukazovat, že správce prostě hřiště (za nekřesťanský peníz) pronajal dvakrát.

Tady se zase ukázaly rozdíly mezi pořadateli: já jsem se chtěl nějak dohodnout a třeba i na chvíli uskromnit, Václav se (celkem oprávněně) vytočil doběla a hodlal to hnát skoro až do Štrasburku. Tam by panu správci hrozil úhrnný trest: obžaloba mu klade za vinu i to, že zapomněl odemknout šatny a že volal zpátky zrovna při minutě ticha.

První liga se nakonec vešla a zhruba hodinu koexistovala s naším turnajem, aniž by kdokoli přišel k úhoně anebo byl omezen na svých právech. 

A my jsme mohli začít hrát. Tedy hned poté, co vyřeším dilema, kdo vlastně jsem. Jsem pořadatel? Příležitostný fotograf? Útočník pořádajícího a letos velmi početného týmu FC Forejt? Brankář nově sestaveného, personálně skromného týmu Deníku N? Nebo dokonce útočník Deníku N pro případ, že jedna z našich hvězd nebude schopna běhat a sama skončí v brance? 

Díky příznivému losu (zápasy obou mých týmů se skoro nekryly) jsem řešení dilematu spíš odložil: v ukrutné zimě (sluníčko trochu klamalo tělem) jsem se na hřišti nadále pohyboval ve třech různých trikách a každé mělo svůj význam. 

V zeleném dresu Forejtu jsem se pustil do skupiny B. Jako střídající hráč, obdoba třináctého útočníka, jsem se občas proběhl po hřišti v nudném a opatrném utkání proti J. R. Clubu (0:0). Pak jsem zahodil zelené triko a natáhl černé, protože Deník N čekala turnajová premiéra proti Tutto Bene.

Pak jsem zahodil černé triko, protože Tutto Bene byli taky černí, a natáhl bílé triko, původně určené do branky. A o chvíli později jsem natáhl levačkou z velké dálky a mohutný gólman u tyče nebyl včas - to byl spektakulární gól na 1:1.

Nakonec jsme remizovali 2:2, přičemž jsem se ochomýtl i v další klíčové situaci: dostal jsem ve vápně kopačkou do hlavy (tuhle tradici jsem zahájil loni). Jenže hvězdný kolega David, který na chvíli opustil branku, nařízenou penaltu poslal do tyče. Už tehdy mě napadlo, že nás to bude mrzet, a taky že jo.

Těžší úkol bylo neztrapnit se proti favorizované Torolce, která Piškotův pohár už čtyřikrát vyhrála a působí podle některých zdrojů momentálně ve třetí malé lize. My v Enku sice nabízíme prvotřídní zpravodajství a publicistiku, ale fotbalově se teprve hledáme. Torolka však taky trochu tápala. První polovinu jsme tentokrát se mnou v brance (v bílém triku) celkem bez obtíží drželi bezbrankovou remízu, jenže pak jsme se na pár minut zamysleli a rázem prohrávali 1:4. Konečné skóre 2:5 více méně odpovídalo obrazu hry, kdy nás sice mleli, ale kulhající David občas sebral míč a dal gól. Tohle nás asi zas tak mrzet nemuselo. 

Kamarádi z Forejtu (beze mě) mezitím prohráli s týmem Na zdraví pana Macháčka, který byl papírově nejsilnějším členem jejich skupiny. Do semifinále ale pořád vedla relativně schůdná cesta. Forejt potřeboval nejdřív jakkoli porazit Kozu znezaneřáděnou (sympaťáky, kteří na turnaji nechyběli ani jednou) a pak doufat, že si hegemon skupiny Macháček poradí s J.R. Clubem (mohl by, když je ten hegemon).

V obdobné situaci se shodou okolností octl i můj druhý tým: potřeboval nutně porazit mužstvo Jedna noha netleská, ideálně větším rozdílem, a pak držet palce Torolce, aby přejela Tutto Bene (taky by mohla, když pořád vyhrává). Poločasový výsledek 0:0 však nevypadal, že by se to mohlo povést, přemístili mě proto do branky a stále víc kulhajícího Davida do útoku. Vyplatilo se: s kolegou Prokopem zařídili výhru 3:1 a naděje žila.

Jelikož Forejt porazil Kozu 3:0 (v závěru jsem se mihl v jeho sestavě, a dokonce běžel sám na branku, ale zvoral jsem to), zelená i černá trika shodně čekala, jaký osud jim určí jejich soupeři.

A ti je vypekli: J.R. Club (doslova) vybojoval vítězství nad Macháčkem a přeskočil Forejta a lenivá Torolka byla daleka tomu, aby vyhrála o potřebné tři góly nad Tutto Bene: zápas skončil remízou. Oběma týmům s mou spoluúčastí tak k postupu chyběl jediný bod - to je třeba ta neproměněná penalta.

Torolce stáli v cestě zkušení a už celkem uklidnění hráči J.R. Clubu, ale překvapení nenastalo, stejně jako v semifinále, kde Macháček přejel Tutto Bene. Zkrátka se ukázalo, že tyto týmy hrají dobře, jen když potřebují vyřadit Forejta a Deník N. 

Moje schizofrenie vyvrcholila v zápase o páté místo, kde se oba moje týmy potkaly. Oblékl jsem opět černé triko, ale měl jsem pochopitelně chvílemi tendenci přihrávat kolegům v zeleném, jelikož s některými z nich hraju 19 let.

Po vyrovnaném poločase dvou už trochu malátných týmů vše dospělo k bizarní pointě: vítěznou branku na 2:1 jsem našemu novému gólmanovi Kasperovi vstřelil právě já. Jasně, že jsem ten gól oslavil - prostě jsem měl radost. Takže Enko páté, Forejt šestý, Jedna noha netleská sedmá a Koza znezaneřáděná osmá. A dál? 

Třetí místo bral J.R. Club a zprvu vyrovnané finále pak v poměru 4:1 nepřekvapivě ovládla Torolka. Zvednout pohár pro vítěze nad hlavu však bylo letos výrazně těžší, neboť jsme nechali předělat podstavec, který je nově z mramoru. 

Usoudili jsme, že fotbalu bylo až dost (pro příště zkrátíme poločas na milosrdnějších 13 minut; ostatně půjde o 13. ročník a brácha hrával v dresu s třináctkou, takže to bude vypadat jako nějaká sofistikovaná numerologie). Rozdali jsme vše, co jsme měli, zjistili jsme, že máme strašný hlad, a přemístili se do tradiční nálevny na Zelené lišce. To už jsem měl zase zelené tričko Forejtu, protože kolegové v černém vzali po turnaji děti na Slavii, což mě míjí.

Nejdřív to vypadalo na komplikovaný vztah, když Matyáš rozzuřil uštvaného vrchního tím, že si objednal (problematický a časově náročný) čaj. Nakonec to bylo příjemné posezení plné nečekaných a podnětných informací.

Dozvěděli jsme se, že jeden z našich nových spoluhráčů rapuje, jiný drátuje divadla a třetí nějak figuroval v rodině přítelkyně, dcery nebo matky Karlose Vémoly (ztratil jsem se v tom, navíc to bylo slovensky), ale teď je před nimi nějak na útěku či co.

Skončilo to pochopitelně tím, že jsme své dva nejvěrnější spoluhráče, které jsem odsoudil k šestému místu, a ještě jsem u toho trapně jásal jak v televizi, pozval k nám domů na panáka, přičemž Maruška nepředstíranou radostí protočila panenky. Co se asi podělá příště?

text Řízek, foto Kuba Plíhal

OSLAVOBĚH 25

Mívám divné, někdy snad až bláznivé nápady. Moc se to o mně neví. Nemám je často a když už, tak se o nich příliš nešířím.

Liším se tak od autora tohoto blogu. Má bláznivé nápady často a ví se to o něm (dalo by se snad i říct, že bláznivé nápady jsou součástí jeho pověsti).

Vystavěním tohoto úvodu jsem si připravil půdu pro konstatování, že se mi jednou podařilo trumfnout Lukáše na jeho domácí půdě. Když se počet předplatitelů Deníku N přiblížil natolik hranici 25 tisíc, že jsem už i já uvěřil, že bude dosažena, navrhnul jsem mu, že bychom tento nepochybný milník ve vývoji novin, kterým společně pomáháme na svět, mohli oslavit během na vzdálenost 25 kilometrů, ergo uběhnout za každého předplatitele Enka jeden metr.

Lukáš se nejdřív optal, jestli si skutečně myslím, že tato hranice padne, a pak mému návrhu přitakal něčím na způsob „je to bezva nápad“. Nevím úplně proč, ale tato reakce mě od něj nepřekvapila.

Co nás překvapilo, byli noví předplatitelé Deníku N. Domnívali jsme se, že máme na naplánovaní trasy pro náš oslavoběh nějaký týden či spíše dva. Lidé, tedy spíš Petra Procházková, mínili jinak. Petře se podařilo nabrat a sepsat rozhovor-těžko-k-uvěření s pánem, který je na ruském státním televizním kanále častěji než Šídlo s Romancovem na ČT24 dohromady a šíří tam Putinovu propagandu (na rozdíl od Šídla s Romancovem na ČT24). Odvedla statečnou práci a my se ji rozhodli naservírovat čtenářům ještě před tím, než zmizeli na víkend, minulý pátek kolem šesté večer. Nová předplatná začala naskakovat takovou rychlostí, že hranice 25 tisíc abonentů Enka byla dosažena hned v sobotu.

Uskutečnit náš plán v sobotu nešlo: Lukáš byl s rodinou na výletě v Liberci, já s ženou ve Svatém Petru. Ujistili jsme se, že první možnost je jít v neděli večer.

Když jsme někdy po páté v neděli nabrali ze Špindlu kurs Praha a Jaruška se jala řídit, abych já mohl vyřizovat pracovní věci, napsal jsem Lukášovi rychlý dotaz, zda to chce s tím během „ještě dneska hrotit“. Mohu to tu s takřka týdenním zpožděním přiznat, byl to ten typ otázky, který se tváří jako dotaz, a přitom je umně skrytou manipulací (pracuju docela usilovně na tom, abych se tohoto zlozvyku zbavil). Lukáš odpověděl, že by šel. Nevím proč mě tato jeho odpověď překvapila.

Domluvili jsme se, že zavolám, až přijedeme domů, a že by Lukáš dorazil na Suchdol a že tudíž mám vymyslet nějakou trasu tady u nás kolem.

Volal jsem pro jistotu už z Blanky, jako že se blížíme. Lukáš byl právě na večeři u tchyně a plánoval koupání a uspávání Hedy. Dohodli jsme se, že běh zůstává variantou na tento večer, ale že bychom dali nějaký kratší, a ta pětadvacítka by přece jen asi počkala na nějaké příště.

Lukáš dorazil na Suchdol v půl devátý. Nasadili jsme na čela Lucifery, ujistili se, že není zima a není tak třeba se přioblékat a vyběhli jsme na mou nejtradičnější trasu Roztockým hájem do Tichého údolí, bez očekávání, kam až poběžíme. Když jsme vyběhli double trouble (kdyby tu náhodou byl někdo, kdo není na Stravě, tak tam se označují úseky pro běh a dávají se jim jména, toto je taková cesta mezi Úněticemi a krajem Kozích hřbetů) a měli tou dobou v nohách necelých osm kilometrů, optal jsem se Lukáše, jestli chce běžet zhruba desítku, anebo o kousek víc, nějakých těch dvanáct třináct kilometrů. Odvětil mi, že jsem snad přece chtěl běžet těch pětadvacet, ne?!

Fakt jsem si tou dobou neuměl představit, že běžíme dalších 18 kilometrů, nicméně jsem se rozhodl pokračovat bez náznaku hlasitého protestu dál, prozatím, prostě tak nějak dokud to půjde. Běželi jsme přes pole na kraj Horoměřic, další polní alejí do Lysolají, přes ně na horní okraj Tiché Šárky, podél něj a podél polí k sanatoriu a pak začali klesat k Nebušicím. Tou dobou jsme měli v nohách tak třináct kilometrů a mně se začalo běžet dobře a začal jsem věřit, že to dneska skutečně asi bude „ten oslavoběh“.

Od nebušického hřbitova jsme to vzali dolů směrem na Jenerálku. A tam, v údolí u potoka, jsme minuli jediného člověka, co nás za víc než dvě hodiny potkal. Netvářil se do svitu našich Luciferů úplně nadšeně. Taky tam nám začalo být přece jen trochu zima.

Ještě štěstí, že po zaběhnutí do Tiché Šárky nás čekal krpálkovitý výběh strání směrem zpátky na Lysolaje (jo, ten zahřál). Byl to krpálek, a tak se stalo, co se stává na krpálcích vždy: Lukáš se odpojil na vzdálenost ne delší než deset metrů (jo!), v důsledku čehož jsme se na malý moment ztratili, poté, co jsem ho na stěží rozpoznatelné „křižovatce“ poslal zpozvdálí omylem doleva.

Zbývalo popoběhnout zase kus kolem pole a pak si malinko zaběhnout okolo kraje pole, abych si byl jist, že kýžená pětadvacítka padne. Na moment jsem Lukáše předběhl, abych vzápětí zaslechl, že za mnou neběží. Upadl. Asi dvě minuty poté, co zavzpomínal na jeden z našich prvních společných běhů před rokem a půl, kdy si při obíhání téhož pole zvrtnul kotník. Jak moc zavzpomínání na tento incident souviselo s pádem, na to musí odpovědět sám Lukáš.

Pak už zbývalo jen se vrátit z Lysolají přes pole na Suchdol, vyhnout se ulici Stržná, kam si to Lukáš po paměti namířil (asi celkem důrazně jsem ho varoval, že na žádný další, sebemírnější stoupání nemám sil), a vběhnout přímo do cílové rovinky v naší ulici, kterou Lukáš pro daný okamžik přirovnal k Pařížské (jakože tou se sprintuje do cíle Pražského maratonu, aby bylo jasné, že se nepominul na rozumu).

Doběhli jsme, na tachometrech našich hodinek bylo zhruba 25 400 metrů (i tato naběhnutá rezerva na počet našich předplatitelů je už v čase psaní tohoto blogu vyčerpaná). Jako obvykle na konci běhu, zmocnil se mě z něj euforický pocit. Doprovázený tentokrát pocitem uspokojení z toho, jak jsem dokázal trasu pro náš oslavoběh naměřit, ačkoli jsem ji v této podobě a délce nikdy neběžel (ani nemohl, Strava mi po nahrání běhu oznámila, že jsem právě uběhl nejdelší vzdálenost ve svém životě). Bylo sice už skoro jedenáct a Jaruška spala, přesto mi přišlo kolegiální pozvat Lukáše na něco k pití. Vyzunkli jsme každý dvě skleničky coly a rozloučili se.

Šel jsem se zahlásit do potemnělé ložnice, abych se dozvěděl, že Jarušku probudila vrzající branka. Druhý den po příchodu z práce jsem ji naolejoval. Už nevrže. No, nemějte oslavoběh za sukces, když má takovéto důsledky.

text Pavel T., foto Strava

INSTITUCIONALIZACE

Je to ošklivý modrý hranatý barák na kraji panelového sídliště, ale uvnitř je celkem vlídně a teplo, na stěnách visí plakáty s přeškrtnutými klíšťaty, spokojenými batolaty s plným bříškem dětské výživy a reklamy na léčebné preparáty.

V kočárcích odpočívají děti a jejich okolní rodiče koukají do mobilů. Heda se na ně všechny směje. Než ze dveří vykoukne sestřička, to pak okamžitě začne srdceryvně plakat. Jako kdysi spustila, když jsem ji na dvě minuty nechal pohlídat Frantovi, který u nás budoval skříň, a sám jsem šel na otočku do auta. Nic podobného jsem donedávna neslyšel (ale to se změnilo).

Úplně stejně reaguje na robotický vysavač, který je tak, chudák, momentálně univerzálně v nemilosti. Nebožtík Pepan ho nesnášel, žena na něj nadávala od prvního dne a dokonce už i já jsem byl nucen uznat, že ta věc nejenže absolutně neuklízí a už to snad ani nepředstírá, navíc není ani za mák chytrá, jak slibovali. Vlastně jen žere proud, zabírá místo a hučí. Na druhou stranu, reagovat na to srdceryvným řevem je trochu moc. 

Co mají společného Franta, vysavač a sestřička od dětské lékařky? Patrně nic moc, kromě toho, že donedávna tvořili kompletní seznam Hediných nepřátel a vytvářely situace, které z jejího pohledu měly jediné řešení - pláč (řev). 

Než k nim přibyla školička. Je to krásný, vlídný domeček na kraji vilové čtvrti, ale v docházkové vzdálenosti, navíc s blízkou kavárnou, kde mohou rodiče problematických potomků usrkávat latté na žal.

Školička, byť útulná a v hezkém prostředí, má jako nepřítel na rozdíl od těch předchozích i nějaké opodstatnění.

Heda totiž není hloupá a brzo pochopila, že to je celé past: že ty hračky, hodné tety a dokonce i chlupatí pejskové (máme hodně podbízivou školičku) jsou jenom jedna strana mince. Ta druhá je naprostá absence maminky, jež je momentálně nedostižně na žebříčku popularity ("Mimi. Mami. Mamimimi. Mami? Mimi. Mami! Mami!!" + neodbytné bušení na dveře od záchodu), nebo sporadicky doprovodného tatínka na nesnesitelně dlouhou dobu. Ta v současnosti čítá zhruba třiceti minut, neboť jsme právě ve zkušebním režimu, jestli si to sedne. 

Zatím si to nesedlo ani v nejmenším, což je při mém kvapném odchodu slyšet, neboť školka nemá dostatečně zvukotěsná okna. Dělám, že to neslyším, a odcházím do kavárny, pít kafe na žal. Sleduju ručičky hodinek, poslouchám cizí rozhovory znuděných baristek a představuju si, jak to tam probíhá.

Když si Hedu vyzvedávám, nedozvím se to, protože není nic slyšet. Paní, ještě před půlhodinou usměvavá a rázná, jako by zesinala a smích ji přešel. Loučím se velmi chvatně, ona něco povídá, oba se snažíme odezírat. Ale bojujeme dál a kdoví, třeba se dceřin postoj změní na: "Jesle? Yes!".

Zatím ji akorát "rozsadili" od kamarádky Elišky, na kterou měla špatný vliv: bezproblémová Eliška se inspirovala a řvala taky, a tak teď chodí každá jindy. To mi přijde v patnácti měsících jako slušný výkon a cítím jako někdejší potížista náznak hrdosti.

text a foto Řízek

SPINKÁRNA

Usnul jsem v pracovní době a bylo to příjemné.

Nejdříve jsem si říkal, že to za této situace není možné, ale to hučení bylo natolik monotónní, že to možné bylo... 

Zkraje spánku se mi ale stalo to, co někdy zažívám i ve své domovské posteli: zdálo se mi o tom, jak nakřivo došlápnu a otočí se mi kotník. Vždy sebou pak trhnu, protože ta v tomto případě domnělá bolest, jak ji mám za ty roky natrénovanou a zažitou, je dost autentická. Tady jsem se aspoň nepraštil hlavou o pelest.

"Vy jste se nám hnul, musíme tu poslední sérii udělat znova. Zkuste být úplně v klidu," zavolal na mě radiolog a sice jsem se cítil malinko trapně, ale ten kratičký šlofík na lehátku magnetické rezonance byl velmi příjemný.

(Připomnělo mi to dávný nápad na startup: takový hodinový hotel pro osamělé kravaťáky, kde by se přes den ve vší počestnosti spalo. Řekl bys prostě svému CEO, že jdeš na důležitý meeting, ve skutečnosti by sis na půl hodinku pronajal postel v centru a vrátil se čerstvý, připraven vytvářet hodnoty v podstatně vyšším tempu = benefit pro kravaťáka i nadnárodní společnost. Jmenovalo by se to Spinkárna, asi by to fungovalo na bázi franšízy a dalo by se to třeba vybudovat na místě zkrachovalých čajoven. Nevím, proč jsme to nerealizovali).   

O týden dříve se mi o výronu kotníku nezdálo. Odevzdal jsem Hedu babičce a dojel jsem na start Hubáčkovy dvacítky, nečekaně překrásného závodu ve zprofanovaném prostředí Prokopského údolí a téhle zvláštní polodivočiny obklopené prakticky ze všech stran paneláky. Kámoši měli lepší program a/nebo neodpovídali na zprávy, takže ze známých tváří dorazil akorát můj CEO Pavel, jejž jsem před časem infikoval běžeckým nadšením a pořád se kvůli tomu cítím trochu blbě, třeba i proto, že on mě (například) svým divadelnickým ochotničením nenakazil ani v nejmenším. 

A taky tam bylo snad patnáct lidí v dresu SK Babice, kam tak trochu patřím, i když nechodím moukou značit trať a příspěvky platím se zahambujícím zpožděním. 

Čekalo nás dvacet kilometrů, jak název napovídá, v prudkém větru a ve vlezlém chladu, takže i obvyklí otužilci vesměs navlékli dlouhé rukávy a čepice. V triku jsem vyrazil jen já, jenže než jsem se stačil začít radovat, že jsem to vychytal (po čtvrthodině kupodivu vysvitlo slunce), objevily se nějaké problémy. 

Předně: utekli mi ti nejrychlejší, takže jsem se hned po prvním napáleném kilometru octl na ocet: přede mnou prázdno a za mnou se shromažďovala skupinka rachitických lidí, kterým jsem s husí kůží na holých rukách dělal větrolam. Pak mi ve stoupání skoro k nohám padl babický kolega a někdejší zelenoliškový soused Táda a působilo to přinejmenším podezřele, ale o kolaps mladého sportovce se nejednalo, jen ho zradila pata a vzápětí koordinace pohybu.

Zatímco mě rachitičtí lidé míjeli, po asi dvanácti minutách závodu, někde těsně před třetím kilometrem vidím louži a bahýnko a chci se tomu elegantně vyhnout, ale kotník se mi na celkem rovné cestě zničehonic otáčí úplně naruby tak, že poprvé opravdu přemýšlím o tom, že to zabalím. Nakonec to zkusím. Vychází slunce a ostatním je nepochybně vedro, zatímco mě jen šíleně bolí každý druhý krok. 

Z průběžně desátého místa mě na konci Dalejského údolí sesadil kdosi, koho jsem zvoláním "Vpravo!" jemně upozornil na to, že moučná šipka najednou uhýbá z široké cesty do prudkého kopce. Pak jsme se nahoře všichni otočili a vítr zadul do zad. Na funkci kotníku to nemělo vliv, ale byla to příjemná změna.

První desítka se v podobě výše zmíněného závodníka vzdalovala a kousek od druhého hřbitova jsem zahlédl babický dres a v něm nejspíš Vojtu, mého tréninkového souputníka. Nic moc to se mnou neudělalo, ale asi ani s ním, takže mě na polích zpátky u Hubáčkova vysílače už nedohnal, i když jsem už mlel z posledního. Na druhou stranu, nakonec jsem neměl o tolik horší čas než při svých předchozích účastech, kdy jsem dobíhal s oběma nohama.

V cíli jsem si povolil botu, což jsem neměl dělat, protože se mi pak velmi špatně řídilo, a v dalších dnech jsem běhání vyměnil za belhání po bytě a kostivalovou mast. A místo nějaké pointy jsem se prostě zašel prospat na magnetickou rezonanci a uvidíme, co dál. Zatím mi poslali zprávu plnou latiny, ale možná je to šifra: že když se vezmou první písmena a přečtou pozpátku, vyjde z toho něco jako "VYBODNI SE KONEČNĚ NA TO BĚHÁNÍ A SEĎ DOMA NA ZADKU".

text Řízek, foto David Yadel