KACHNA SE ZELÍM A HRANOLKY

Decentně jsem zajásal, ale pak jsem si za to vyhuboval. Dávat zesměšňující góly přes celé hřiště na Piškotově poháru, kde namísto o body jde o uctění bráchovy památky a (o zahrání si po zimě), je prostě chucpe. Nadto sympatickému týmu zjevných nefotbalistů a holek, který pokaždé přijede, ač téměř vždy skončí poslední, a jeho neméně sympatickému kapitánovi-brankáři. Ale už se stalo (brankáři se omluvím), vedli jsme v posledním zápase skupiny 2:0 a postup do semifinále turnaje začal vypadat reálně.

Jenže místo trpělivého navyšování skóre Dream team po rohu snížil, a i když se hlavou prosadil Kuba, nedostatečných 3:1 znamenalo, že se v závěrečném duelu musíme spolehnout na to, že dosud suverénní J. R. Club nedostane v prvních pár minutách gól a pak v poklidném tempu pošetří síly do dalších bojů vědom si toho, že takové skóre stačí k postupu oběma soupeřům – tedy i Na zdraví pana Macháčka, které jsme předtím šťastně porazili 2:1.

A ono se přesně tohle stalo. Marně jsem pak s rozhodčími přepočítával body i skóre v tabulce a vymýšlel nějaké kritérium, podle kterého bychom do semifinále prolezli (třeba pravidlo 01/2019: Při rovnosti bodů postupuje ze skupiny tým, který nemá modré dresy), ale marně. Pak mě napadlo zbytek turnaje zrušit a za vítěze prohlásit nás – jsem si jistý, že takové řešení by se Piškotovi tuze líbilo. Ale nakonec jsme se skřípáním zubů přijali fakt, že jsme zřejmě první tým v dějinách turnaje, kterému k postupu dál nestačily dvě výhry ve skupině. A že teda zabojujeme, popereme se o to a budeme aspoň pátí (nezabojovali jsme a byli šestí).

Pod pokličkou: Takhle se chystá
Piškotův pohár.

Modré nebe, 21 stupňů a jako jediné dvě kaňky chybějící toaleťák na záchodech v kabinách a nezaviněný výron našeho mladšího Matyáše (nemá to souvis). Ten si za svých sto korun startovného užil jen osm minut fotbalu, což je v přepočtu skoro jak návštěva bordelu nebo Matějské, ale na reklamace nebereme zřetel.

Ochozy byly obsypané, pokud budeme obsypanost definovat méně přísně, zkrátka tu a tam se někdo přišel podívat – Forejt hnal kupředu chór manželek pořadatelů, můj otec, nehrající pokladník Péťa, Vlasta a Jiřina s Eliškou vychovávající náš budoucí dorost. To už je solidní kotel.

Ve druhé, papírově silnější (každá bez nás je silnější) skupině jsem doufal v postup Kozy znezaneřáděné, protože s námi hrají už devět let, a TJ Pětapůl, protože s námi hrají celou zimu. Vyšlo mi to jen napůl. I zde se na konci musely počítat góly, což je další důkaz, jak se světový malý fotbal vyrovnává, takže už není slabých soupeřů a tak.

Pětapůl vyhráli svou skupinu a do semifinále je doprovodil tým Tutto Bene. A vyřazovací duely byly tak vyrovnané, že mnohdy došlo až na penalty. Musely rozhodnout jak zápas o třetí místo, tak samotné finále. A zatímco v prvním zmiňovaném vynikali brankáři, v tom druhém vítězil tým, který trefil aspoň branku. A jelikož to je zjevně princip fotbalu, po zásluze se z trofeje poprvé radují TJ Pětapůl.

Ták sme šestý no a có...

Co se dělo pak? FC Forejt čekalo finále turnaje v podobě vytrvalostního pití ve třech různých hospodách. V té první si naše loňská posila ze Španělska (autor tří branek!) objednala kachnu s hranolky, což vzbudilo v knedlíkově založené části týmu opovržení a po zásluze se stalo leitmotivem další diskuse. Zeli is bad, hranolky is good, říkala jedna strana stolu. Druhá nad tou kombinací krčila nos. Shodu jsme samozřejmě nenašli, ale to ani nikdo nečekal.

Někde mezi hospodami nás kapitán k radosti přihlížejících dětí nahnal na hrazdu a byl přísný jako vždycky. "Matyáši, nečum, jsi na řadě." Pak zavelel, že si vezmeme pivo na borovici. Tam už ho poslechl málokdo, vlastně jenom já. Seděl jsem na větvi, zapadalo slunce a mně se hlavou honily všechny góly a další důležité věci a božkovský pokus o kubánský rum činil všechny vzpomínky hořkosladkými. Byl bych tam seděl doteď, ale začínala být fakt zima.

Navíc jsme museli ještě do jedné hospody.

text a foto Řízek 

(víc fotek, tentokrát i z fotbalu, najdete zde)