NAZDARTE!

Jestli našemu fotbalovému týmu něco jde, je to postupová matematika. Po prvních dvou neúspěšných zápasech ve skupině letošního Piškotova poháru jsme si velmi přesně spočítali, že k účasti v semifinále nám proti obhájci prvenství, mužstvu Torolka, stačí výhra 3:0. Nebo třeba 4:1 či 7:4.

Abyste rozuměli: my jsme do té doby nedali žádný gól a jediný solidní individuální výkon jsem zaznamenal já tím, že jsem v noci před turnajem upekl dvě šišky štrúdlu.

V prvním poločase jsme Torolku hrající na půl plynu docela mleli, jenže nikdo z nás prostě neumí dát gól. Hlavou, nohou, rukou, ani ze dvou kroků do prázdné branky, prostě nijak. Proto jsme skupinou propluli s minimalistickým skóre 0:2. Soupeř pak využil jediný roh a nás čekala druhá nejhorší možná věc, tedy zápas o předposlední místo.

V něm jsme vyzvali podobně zklamané Tutto Bene B, jediný tým, který se do turnaje přihlásil ještě předtím, než vůbec bylo jasné, zda a kdy bude. A to nebylo jasné dlouho, protože jsem jako jeden z organizátorů kombinoval své pracovní a mimopracovní aktivity tak usilovně a neúspěšně, až se termín musel kvůli mně měnit. Zkusil jsem se aspoň vykoupit tím štrúdlem.


O sedmé místo jsme zabojovali, Tonda zcela nečekaně dal gól, jenže chvíli před koncem jsem si v brance vybral slabší chvilku. To nepřímo vedlo k tomu, že se stala ta úplně nejhorší možná věc, tedy že jsme prohráli penaltový rozstřel a skončili poslední.

Napomohl tomu kapitán a pořadatel Václav, který svůj pokutový kop pojal jako pokus o přelobování blízkých budov. "Támhle v tom paneláku je jedno otevřený okno," radil pak Kája dalším našim střelcům, aby napodobili kapitána. Penalty neumíme: podobně neslavně jsme nezvládli rozstřel v roce 2009 na podivném turnaji v Rejdicích, kde jsme byli na táboře. Tehdy jsem poslední penaltu poslal do tyče a skončili jsme šestí ze šesti, navzdory tomu, že kolega Vlastík tenkrát před turnajem upozorňoval na možný logistický problém - pokud bychom vyhráli putovní pohár, museli bychom se tam následující rok vrátit.

Turnaj plynul naprosto hladce, což mě každý rok překvapí. Zatímco naše skupina byla lahůdkou pro všechny příznivce defenzivního fotbalu, skluzů a odkopů, na vedlejším hřišti se objevovaly docela divoké výsledky. Náš zimní tréninkový sparingpartner TJ Pětapůl ukázal, že umí porážet i jiné týmy, než jsme my, a došel do semifinále. Jenže jako je někde stanoveno, že při bráchově turnaji prostě bude hezky, stejně tak vždy platí, že Pětapůl skončí čtvrtí.

Do finále zato kupodivu prošla Koza znezaneřáděná, kterou jsme při předzápasové analýze - další herní činnost, co nám jde - tipovali na nejslabší tým naší skupiny. Dobře ji totiž známe, byla na všech osmi ročnících turnaje, a tak víme, že kluci hrají podobně dobře jako my. Torolka je ovšem herně o několik lig výš než většina účastníků turnaje. Ve finále se šťastně ujala vedení odrazem od brankářových zad a nakonec zvítězila 2:0. Borci s býčkem na dresu si tak znovu mohli odvézt putovní pohár. Celý rok se s ním mohou chlubit, mazlit, nebo ho prostě někde mohou nechat v klidu stát a občas utřít prach.


V zapíjení jakéhokoliv výsledku patříme k širší světové špičce. Oslavy osmého místa letos provázela pofidérní ořechovka, která si z becherovky i ferneta vzala to horší, recenzování psích oblečků, napínavé pozorování dvou dětí, které za našeho povzbuzování odhazovaly svá odrážedla ze schodů, a hulákání podivného pozdravu Nazdarte!, který prý používá kapitánova jednadevadesátiletá babička. Ke konci se už jen střídaly výkřiky Na Piškota! Ta servírka je ale fakt krásná! a Tak jsme osmý, no a cóó!

To, že nám druhý den nebude dobře, jsme si rovněž správně spočítali. Jestli našemu fotbalovému týmu něco jde, je to večírková matematika.

text a foto Řízek

Lepší fotky (ne z mobilu) budou během týdne; jsou třeba tady.