VODA

Závěrem prvního týdne rodičovské dovolené nás s Hedou čekala zkouška ohněm – horská etapa nazvaná Plavání miminek. Ze sdíleného kalendáře na magnetické tabuli v kuchyni, kam už jsem se skoro naučil koukat, to výhrůžně svítilo.

Byl to vůbec první řekněme kroužek, kterého se naše dcera měla ve svém životě zúčastnit, a přípravy tomu odpovídaly. Vpředvečer události nám Maruška nachystala batoh s plavacími (goretexovými?) plenami, osuškou a různými variantami jídla podle průběhu a situace a dalšími pětačtyřiceti klíčovými věcmi, na něž samozřejmě nedošlo. Dostal jsem také na papírku napsanou adresu (webovou i skutečnou) plaveckého klubu mimin, kam se máme v určený čas dostavit a ve stejném počtu také posléze odjet. Žena byla pravděpodobně nervóznější než my. Než Heda nepochybně.

První faux pas nastalo samozřejmě ještě v předstihu: do klubu jsem volal čistě pro klid duše, abych si ujasnil dvě protichůdné informace uvedené na webu, jež se týkaly placení kurzu. Paní se zeptala, zda budu s dítětem plavat také, nebo zda budu vně bazénu. Přiznám se, že mě tím dotazem, který nás měl patrně zařadit do správné věkové kategorie, znejistěla. "Osm měsíců? No tak to samozřejmě budete plavat s ním," spráskla ruce (obrazně řečeno, leda by měla handsfree), zatímco si pravděpodobně představovala nesvéprávného jedince, jak ze břehu v klidu pozoruje mimino nořící se pod vodu. Nakonec jsme si to nějak vysvětlili, takže z OSPODu tu ještě nikdo nebyl.

Heda do všech systematických příprav samozřejmě hodila vidle tím, že vstala nečekaně pozdě, přibližně v půl sedmé. To by vzhledem k tomu, že lekce začíná ve čtvrt na deset a autem jsme tam za patnáct minut, nebyl zas takový průšvih, jenže ona je zvyklá si po ostrém ranním rozjezdu ještě na chvíli dáchnout. Tahle chvíle nastala bohužel až zhruba v 8:30.

Nedalo se svítit, v 8:45 jsem na ni něžně pustil skrz žaluzie sluníčko. To, že jsme měli dle instrukcí na místě být již deset minut předem, jsem vzdal - na veškeré vypravení (sváča, přebalení, obléknutí, a to mluvím jen o dítěti) jsme i tak měli šibeniční čtvrthodinu. Dvě minuty před udaným začátkem lekce jsme však byli na místě, a to nás ještě u Thomayerky zdrželi mufloni přecházející vozovku.

Stejně jsme ale přišli pozdě, protože účastníci seznali, že už jsou všichni, a tak začali o něco dříve. Tedy spíš účastnice seznaly. V bazénu ve sklepení rodinného domu kroužila pětice maminek s miminy v náručí a uprostřed kolečka paní instruktorka, která místo mimina trochu topila panenku. "Vítáme tatínka," zaznělo naším směrem a zalezli jsme, já trochu v rozpacích, Heda s očima navrch hlavy, do bazénu.

Pohybuji dítětem, které doteď poznalo akorát vanu a bazének o rozměrech a tvaru pneumatiky osobního auta, v divokém rytmu skladby Pásla ovečky, ono spokojeně sleduje okolí a zubí se, jak jen to se dvěma zuby jde. "Tatínek bude držet holčičku pod hrudníčkem, ano?" probírá mě z euforie cvičitelka a demonstruje úchop na panence. Ano, maminkám to všem jde výborně.

Zkoušíme polévání hlavičky, paní nás také kropí konévkou. Hedě je to jedno, protože její nejoblíbenější věcí jsou momentálně cizí děti, nejlépe ty, které si jí vůbec nevšímají. A těch je tu dost, takže je všechno skvělé a že je tu nějaká voda, je úplně vedlejší. Ale blíží se finále lekce, a to se ukáže být naší královskou disciplínou: sbírání předmětů z hladiny.

Tady mě vrozená soutěživost donutí nespokojit se jen s hezkými dvourozměrnými zvířátky, které uchvátit je celkem snadné, ale dřív než zareagují maminky, nasměruju Hedu mezi míčky, což je jiná liga. Taky se nám to daří až poté, co si dcera chytře dopomůže okrajem bazénu, ale nikdo si toho nevšiml. Je prostě dobrá, nicméně příště už chci vidět sbírání i na volné hladině, jasné? A žádné výmluvy. Do té reprezentace se dostaneš a že tě to nebaví? Nezájem!

Zdá se, že je konec, ostatně i cvičitelčina panenka má už trochu modravé rty. Do bazénu se hrnou starší děti a my míříme do šatny, samozřejmě omylem do dámské, jak jsem posléze jemně upozorněn.

Heda má dost, po návratu domů spí přes dvě hodiny. A zítra nás čeká klidná, rovinatá etapa bez jakýchkoli extrémů a mimořádností. Tedy zejména mne, protože hlídá babička.

text a foto Řízek

PORADA

Takže dobré ráno, asi pomalu začneme. Nejspíš už nikdo nepřijde, ledaže by kocour... Pepane! No tak, vylez!

Hm, asi chrápe. Přitom jsem zrovna chtěl, aby si to dneska poslechl. Tak holt jindy.

Každopádně díky, že jste dorazili. Teda spíš dorazila (pauza na smích). Já bych začal zhodnocením včerejška. Tak bylo to klasické pondělí, trochu nám trvalo, než jsme se rozjeli, ale nakonec jsme to myslím zvládli se ctí.

Vlastně ten úplný začátek byl dobrej, tady bych chtěl rozhodně pochválit Hedu - vstávání v 6:30 je o mnoho lepší než v 5:30. Řekl bych, že bychom se toho mohli do budoucna držet. Ne, že by dosavadní praxe byla úplně špatně, to zase ne, nicméně je tam podle mě prostor pro mírné zlepšení.

Co se tedy nepovedlo vůbec, a to bych teda chtěl říct především k Pepanovi, kdyby tu byl, jenomže teda zřejmě chrápe v té skříni, je ta deka s batohem. Já samozřejmě chápu, že ta dieta je nepříjemná, ale prosím, musíme se trochu semknout a řekneme trochu potlačit ta ega a pokusit se navzájem o nějakou ohleduplnost, protože tohle přece nejde. Ta počuraná deka i po vyprání pořád smrdí, vlastně je to jako válet se ve stelivu, jen bez těch granulí, jak trefně poznamenala Maruška. Ta tu mimochodem není, protože je dneska v práci jinde. A ten batoh, jako to si nelze nebrat osobně. Já s ním tak rád běhám,  stejně jako s těmi botami, ale k těm se vracet už nebudeme – což Pepan dobře ví. Hlavně my teď potřebujeme řešit jiné věci než donekonečna prát tyhle potřísněné předměty. Nic, kocour tu není, tak to holt na příští poradě zopakuju. Důrazně, samozřejmě.

Vraťme se k tomu začátku. Chtěl bych rozhodně vyzdvihnout Hedu za dopolední procházku. Tady vlastně není co vytknout, pohybově to myslím bylo zcela na hranici možností dítěte i korbičky. Velmi pěkné byly ty úsměvy na bývalého kolegu Radka, kterého jsme potkali v kavárně, jak kohosi griloval. Tam snad jen pro příště by to chtělo v tom kočárku po všech těch zážitcích třeba na chvilku ulehnout, čímž by se nejspíš minimalizovalo kníkání.

Ještě bych chtěl zhodnotit oběd, to bylo asi to nejmrzutější a to si asi uvědomuje každý z nás, jak tu sedí. Přitom to chutnalo výrazně lépe, než to vypadalo. Ale těžko někomu něco vytknout, snažili jsme se to nějak kousnout, jenže ten zoubek prostě pořád ještě bolel. Musím ocenit, že jsme to nakonec vyřešili mlíčkem a že jsme se k tomu vrátili za studena.

K odpoledni asi nic nemám, akorát svačina z borůvek nemusela skončit na tom pyžámku, nicméně tohle jsou věci, které se podle mě časem zajedou a patří k tomu. Třeba i v tramvaji už umíme dát znamení řidiči, což je tedy velký posun. Dobrý nápad byl potkat mámu u Národního divadla, to nám všem udělalo radost.

Pojďme na dnešní plány. Pepan zas nic neposlal, ale u něj to tak nějak dokážeme odhadnout. Bude spát a pak se nají a pak bude spát. Deku necháme znovu vyprat. No a my s Hedou bychom se mohli vidět s kámošem Adamem v parku a potom třeba hodně dlouho mlátit vařečkou do ešusu nebo spíš do jeho okolí. Heda by mohla ještě nějakou dobu couvat po koberci a ožužlávat kalíšky. K obědu bude ta hmota ze včerejška, ten zub se už určitě umoudří.

Hedo, ty zíváš? Tebe to snad nebaví? Aha, ty si i mneš očička a taháš za ouško. Tak si pojď prosím tě ještě na chvilku lehnout. Porada končí, dík, že jste přišli, přeju vám hezký dobrý den.

text a foto Řízek

A PŘECE SE TOČÍ

Jakožto bezdětná jsem oblasti psychomotorického vývoje mimin nepřikládala žádný význam. Vyjadřování přehnané radosti z prvního mávání, nesmělých pokusů o krůčky či nemotorného hlazení rozměrných zvířat jsem brala za společenskou konvenci a skutečné potěšení mi dělalo hledat v dětských duších prostor pro lumpárny.

Karma ovšem zasáhla a já se nedávno (no dobře, je to osm měsíců) ocitla v týmu Ambiciózních matek, které každý minimální pokrok svého dítěte na poli pohybu připodobňují k vynálezu knihtisku. Mateřstvím se ze mě stal ideální terč reklam, které přesně vědí, co mou dušičku aktuálně trápí. (Výjimkou bylo těhotenství, kdy mi svět internetu neustále nabízel menstruační kalhotky?!)

Nadbíhám tomu ještě tím, že na sociálních sítích sleduji profily a příspěvky zaměřené právě na toto jedinečné období ženy, které se vyznačuje mimo jiné tím, že vypijete tolik kafí a sníte tolik cukru, že byste hravě uživili pobočku Ovocného světozoru v Olivově dětské léčebně.

Po zhlédnutí pár příspěvků se ve mně probudil soutěživý duch, který bohužel vedl k tomu, že jsem Hedu začala srovnávat s ostatními stejně starými dětmi. Všechny vyprávíme svým kamarádkám, že to neděláme, ale je to jako s masturbací. Tudíž jsem za absolutní milník Hedina dosavadního života považovala přetočení ze zad na břicho.

Kýžený moment stále nepřicházel, ta malá potvůrka navíc vždycky naznačila, že otočka je na spadnutí, a pak se s potutelným úsměvem přetočila zpět na záda. Moji nervozitu umocňovaly věty typu: „To nevadí, náš Nicolas/Elvíra/Amos byl taky takhle pomalejší, taky NÁM to trvalo.“ Fajn, můžou spolu pak sedět ve zvláštní škole, chce se vám říct.

Plynuly dny, plynuly týdny, ambiciózní matka rezignovala a vrátila se ke čtení Respektu, když se jednoho dopoledne za mými zády ozvalo podivné žuchnutí. 3, 2, 1, přijde řev, že se dítě šťouchlo některou z nevkusných hračkových ohavností do obličeje. Řev nepřicházel, zato na mě koukala Heda přetočená na břicho. Bez zbytečných cavyků a přemlouvání. Nechápala, z čeho mám radost, která se mísila se smutkem, že jsem při tom nebyla.

Zařekla jsem se, že v dalších pokrocích už na svou dceru nebudu tlačit, protože to, že si o nich může rozhodovat sama, je teď snad její jediné privilegium.

Pozn. red.: Tento text vznikal v květnu, aktuálně matka driluje své zmíněné dítě, aby lezlo. Používá k tomu návody na Youtube a kamarádkám brečí, že Heda se životem procouvá na bříšku. 

 text Maruška, foto Řízek