Výjimkou jsou krátká období vzedmutí, kdy ti troufalejší z nás v duchu, nebo i veřejně zauvažují nad tím, že přeci body budou ztrácet i ti před námi a že kdyby se odteď už všechno vyhrálo...
Ono se to samozřejmě nevyhraje, ale pojďme v tom ještě chvilku žít. Záblesk naděje vyvolalo utkání třetího kola. Hrajeme s kýmsi, kdo nás před pár lety porazil 16:1. Brosway team ale prodělal - a teď vytáhnu z torničky nějaké otřepané výrazy - personální rošádu, respektive kádrové zemětřesení, takže z něj nešel takový strach, jak jsme se obávali. Naše mužstvo navíc hraje poslední dobou relativně dobře, kombinuje a občas i dává branky. Takhle třeba ve 25. minutě Filip, mladý hráč, vysokoškolák, obkličkoval několik hráčů a zblízka dal na 1:0.
Kromě mladých hráčů máme i matadory, kteří si místo v sestavě zasloužili hlavně svými zkušenostmi nebo tím, že na jejich post nikdo jiný nechce. Mou pozici tak třeba vůbec neohrožuje, že jsem se za téměř dvacet let praxe v brance nenaučil sbírat vysoké míče směřující ze stran do vápna. Částečnou omluvou mi budiž fakt, že jsem za toto období ze svých 174 centimetrů nevyrostl ani o píď. Zkrátka, dva vysoké míče, dva zmatené zákroky brankáře, a najednou prohráváme 1:2.
Naštěstí máme v týmu Luboše, který je něco jako zápis o utkání – nechybí prostě na žádném zápase. Tentokrát se ale ukázal platný nejen jako položka na soupisce, protože nejprve vyrovnal, načež po divokém závěru plném divných šancí dostrkal míč zblízka za čáru a hned vzápětí se ozval závěrečný hvizd.
V euforii jsme žili dokonce čtrnáct dní, protože nám vyšší moc fotbalového svazu do rozpisu zařadila volno. O to víc jsme se těšili na další kolo. "Máte kapitánskou pásku?" skočil mi při redakčním tlachání do řeči kolega, který hraje mnohem vyšší soutěž, kde už hra vypadá jako fotbal. "Jasně že jo," opáčil jsem radostně. "Pak je jasný, že hrajete osmou ligu. Nikdo, ale vůbec nikdo jiný nic takového nepotřebuje," konstatoval.
Kapitán natáhl pásku a pustili jsme se do dalšího soupeře. Canary FC sice zatím neměli žádné body, ale to my donedávna také ne. Hrálo se na širokém hřišti a poměrně otevřeně, takže jsme během krátké doby dodali zblízka dvě branky, soupeři jednu. O poločase to za stavu 3:1 vypadalo otevřeně, proto se kapitán i s páskou odhodlal k tradičnímu motivačnímu projevu. "Kajetáne, dělej, pojď sem, já mluvím," volal přes hrací plochu. "Tvoje proslovy jsou jako zaseknutá deska," volal řízný hráč s číslem 5. "To se pleteš, to je remix," vysvětlil Václav.
V projevu jsme se dozvěděli, že máme hlavně hrát od začátku, koncentrovat se a dát nějaké další góly. Znělo to celkem rozumně; ostatně tuhle taktiku máme zažitou. Na začátku druhé části jsme nejdříve přežili pár šancí, na rozdíl od soupeřovic útočníka, kterého jsem sejmul i s míčem (ale omluvil jsem se, takže jako by se to nestalo). Pak se stala zvláštní věc: nebavilo mě poslouchat ty neustálé kecy, že nerozehrávám míče po zemi, a místo toho je nesmyslně kopu ke druhé brance. Tak jsem je začal přihrávat kolegům. Ti místo nešikovné akrobacie začali hrát po zemi – a najednou začali i dávat góly. Konečné skóre 7:1 bylo vůči soupeřům až trochu kruté, ale takový je sport.
A reakce? Zatím se nás svět úplně nebojí. Spíš naopak. Facebook se mě jako správce naší stránky zeptal, jestli to, že máme v popisu napsáno "sportovní tým", není trochu zavádějící. Navrhl mi to škrtnout a rovnou nabídl alternativu - "amatérský sportovní tým". Zuckerbergu, proč teď, když jsme na vlně?!
text a foto Řízek
