NESPRÁVNÝ ZÁSAH V NEPRAVOU CHVÍLI

FC Forejt - Rychlá rota 1:2 (0:1)

text a foto s nezištným využitím obrázku z photobucket.com Řízek

Jako každá série jednou nevyhnutelně skončí, tak i naše čtyřkolové nonstop bodování bylo tuto sobotu utnuto. Ba co více - bylo to snad poprvé, co jsme z hřiště v předalekých Kbelích nepřivezli nic jiného než pěkné fotbalové zážitky.

A kdo by se taky divil, když proti nám nastoupil Chip s Dalem a od postranní čáry tomu všemu přihlížela sličná Gedžitka. Tým s veselým názvem Rychlá rota s naším nenakresleným manšaftem poměrně držel krok, třebaže naši dva rychlonozí a jeden kulhavý forvard leckdy zle zatopili před opačnou brankou. Jenže naše produktivita je dlouhodobě zoufalá; nerad si pomáhám statistikou, ale tentokrát je více než výmluvná - méně gólů v naší skupině vykoledovali jen pivaři z Gobi Dezertu. Takže to i tentokrát schytávala jen oblaka a tělo brankáře, nikoli kýžená síť.

I před mým rajónem bylo chvílemi veselo, ale neměl jsem moc velké problémy - a když už ano, vždycky se odněkud vynořil navrátilec do sestavy Pavel a coby poslední instance to nějak zahasil. Jen chvíli před přestávkou byl asi zrovna na střídačce, když zničehonic z velkého úhlu kdosi vypálil přesně pod víko; dočista zaskočen jsem jen dal Ruce vzhůru! a pak už jen lovil.

Popřestávkové srovnání kroku nepřicházelo. Ba co méně, vyložených šancí bylo jak šafránu na Černém Mostě. A tak jsme také museli udeřit náhodně - můj dlouhý míč našel Honzu "Sparťanskou krev" a ten s přispěním tečujícího obránce tak deset minut před koncem zdálky trefil přesnou šibenici.

A co dál? Hnát se za dvěma body na střeše, nebo se spokojit s remízou v hrsti? Zdálo se, že ani jeden z týmů neví. Jenže pak se stejný hráč, který zhruba před půlhodinou otevřel skóre, rozhodl, že to vyzkouší podruhé totožně. Tentokrát mě nachytal, kterak si nehlídám bližší tyč. 1:2.

"Zelený, zelený," křičeli z okna kabiny malí pozemkáři a nefandili té rozumné, citlivé a ohleduplné holce z plakátu, nýbrž našemu výběru prahnoucímu po vyrovnání. Zapomněl jsem dokonce na loňskou běchovickou Achillovu epizodu a naběhl jsem si na roh doufaje, že se to třeba ke mně nějak odrazí. Jenže pak se to jen zašmodrchalo mezi mnou a Vlastíkem, rozhodčí si připsal první přesný verdikt, když ukončil zápas, a nás čekala vyhlídková cesta na opačný okraj metropole. A lehký sesuv v tabulce.

PETR, FRANTA, SUD

Dezoláti v klubovně
text a foto Řízek

Slavili jsme trochu komorně, ale velmi příjemně.

Transportér, kterému přibyl další šrám, tentokrát ne ode mne, přivezl strašnou spoustu pití a jídla, třeba ryby. V sudu se tísnilo padesát litrů branického moku, oproti oslavencově zvyku jsme se je všechny pokusili vychladit.

Pak dvacetiletý Ozzák navrhl, že bychom si mohli zahrát kuličky. Neměli jsme je, a tak jsme vytáhli petanque. Maruška a Domča nemohly najít prasátko, jinak to bylo bez problémů. Jenže pak se hra zhroutila, když tam Jirka zničehonic naházel téměř všechny koule, i když nebyl na řadě, a nikdo nevěděl, co s tím. Tak jsme šli pít.

A jíst - na le grillu se opalovaly klobásy. A rybičky. Dal jsem si se Slippym napůl makrelu a byla tak dobrá, že jsem na chvilku zalitoval, že vlastně nejím ryby. "Já nejím ryby," řekla mi Maruška, když jsem jí nabízel kousek. Budu si to pamatovat, ale asi oba děláme chybu.

V klubovně bylo tepleji, zvlášť když oba Marci Ztracení předvedli svou narozeninovou píseň. Zjihlému publiku se úplně zpotily voči vod slz; výkon zpočátku nervózních muzikantů gradoval v poslední sloce a určitě nejen oni budou vzpomínat na dlouhatánské ztracené "Jéééééé!" před závěrečným refrénem.

Přesto nikdo nechtěl přídavek, a tak došlo na diskotéku. Začala Moloko s Fatboyem Slimem, pak byl zprovozněn vánoční stroboskop, který blikal pomalu - pomalu - rychle, pomalu - pomalu - rychle. Osmadvacetiletý Franta pak připojil svůj notebook a sestavili jsme geniální playlist průřezový playlist od Hop tropů po Nirvanu. Martin Hrdinka by se divil.

Prý sem mám ještě napsat, že Marťas dobře tancuje. Zatímco Vašek, který byl na oslavě vlastně jen na skok, spíkoval s lakrosákem Andrewem, odešli jsme domů. A dneska se dopíjel sud a hrál se volejbal. U toho jsem už nebyl, tak nic nevím. Ale určitě to bylo taky fajn.

BÍLÝ A ČERNÝ

To je zvěrstvo, tohleto
text a foto Milan

Člověk by nevěřil, co dovede ztropit takové malé zvířátko, když se na krátký čas stane součástí domácí ZOO. Snad protože byl tak bílý, snad že měl legrační ouška a nebo to možná byl jeho čumáček, který Olivě tolik učaroval, ale byla z něj prostě jako u vytržení. Tedy vlastně z ní. Byla to totiž králíččice.

Už když moje psice viděla tu velkou klec, ňufala ve vzduchu dobrodružství. Tanec nastal, co králíček poprvé nesměle vyhupkal z doupátka. Otevřel jsem klícku, aby se náš dočasný spolubydlící seznámil se spolubydlícím trvalým, a od té chvíle pro Olivu na světě nebylo nic než králíček. Ani když máma chystala oběd, nestála pod kuchyňskou linkou jako obvykle, nýbrž se zoufalým výrazem ve své psí tváři obcházela klec ze všech stran a zírala na králíčka jako na svatý obrázek.

Sníst ho ale nechtěla. Někdy se, pravda, mlsně oblízla, její motivy však byly čisté jako horská bystřina.

Bylo to přátelství krátké a intenzivní. Když jsem klec v podvečer odnášel, cítil jsem, že to Olivu mrzí, ale králíček holt patří spolužačce. Prý se mu u ní líbí a nám – především Olivě – zbyly pěkné vzpomínky. Ze vztahu psa a králíka by si mělo hodně lidí vzít příklad. Bylo to něco jako Tom a Jerry, akorát že se psem místo kočky a králíkem místo myšáka. A taky to nemělo tak dobrou znělku.