Jaké by to bylo, kdyby se vám nenačetla fotka
text a foto: Řízek
Už mě to nebaví. Koukat se na svůj ksicht, ačkoli za mřížemi a mírně vylepšený kocourem, po nějakých třech dnech trochu omrzí. A tím spíš lituju vás - ten obličej na předchozím snímku, který už propadl do dějin, s velkou pravděpodobností není váš, takže si k němu stěží dokážete vypěstovat takový vztah. I když, třeba byste ho ani nechtěli. Dobře, tak já si ho teda nechám.
A tak tu máme obrázek nový. Nemám ho teď před sebou, byv uzavřen v práci a civěje do jiného než svého počítače, ale je to snímek barevný. Možná trochu zamyšlený a pravděpodobně nicneřešící. Jestli mě paměť neklame, jsou na něm koleje meziměstského nádraží (aby bylo úplně jasno, nádraží v Meziměstí). Všude je sníh, jenom ty koleje do Polska nějak nedokázal zakrýt. Ze sněhu trčí semafory a závory.
Po pražcích někam kráčí muž v oranžové drážní kombinéze. Možná, že se mýlím, ale pokud ne, tak je úplně přesně ve středu fotografie, a tedy v naprostém nesouladu s veškerými platnými fotografickými poučkami. Snad i nějaký začínající umělec se stříbrnou blýskající krabičkou by mi řekl, že to tak být nemá. Ale je. Tedy aspoň myslím. Nálada fotky? Jestli si dobře pamatuju, někde mezi komiksem o panu Nebelovi a hrou Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Ale možná to vidíte jinak.
Fotil jsem tehdy na pololetkách novým objektivem, radostně; tuhle bezpointovou libůstku jsem si dovolil, protože mám článek o výpravě slíbený od nemocného Matouše. Tak jsem mu nechtěl lézt do zelí (to ostatně už vůbec ne!), aby si pak třeba nestěžoval, že nemá dost prostoru.
A protože svět nečeká a zastoupen vraždami, padajícími letadly a třináctiletými rodiči mi momentálně prostřednictvím agenturního zpravodajství bublá pod rukama, budu vás tu teď muset nechat s fotkou o samotě. Třeba na ní najdete i nějaký další rozměr, skrytou hloubku nebo nějaký další prohřešek proti fotografickému úzu. A třeba se Matouš brzy uzdraví a dozvíte se víc. A může se i stát, že se tu časem objeví nějaké tamní fotoalbum.
