COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

IVANE, DÍK

Jedna ze sporných výhod současnosti je možnost najít si návod na cokoli třeba na Youtube a slavně zvítězit nad jakýmkoli problémem, nebo s ním aspoň remizovat. Prakticky se vším se totiž už v minulosti na širém světě utkalo dostatečné množství nešiků, aby se našel podnikavec, který špatnou angličtinou s východním přízvukem vysvětlí méně nadaným, jak mají seřídit přehazovačku, založit kvásek, plavat kraula nebo napsat strhující a zábavný blog, a trpělivě vydělává haléře na reklamě. Nemluví ze mě pohrdání, nýbrž obdiv a závist.

Můj problém je, že místo abych slepě dodržoval pokyny, často zbytečně přemýšlím jak nad tím, co to vlastně dělám a že bych strašně chtěl, aby to celé v nějakém kontextu dávalo smysl, ale i co by se stalo, kdybych to udělal jinak, kdybych třeba tu přehazovačku začal seřizovat od toho velkého kolečka, místo od malého, jak předvádí pokérovaný borec na videu. To je přitom úplně k ničemu, daleko lepší je nepřemýšlet a prostě imitovat obrázky a důvěřovat, jako když člověk luští pohovku z Ikea.

V zásadě mám návody rád, protože člověku dokážou propůjčit falešný pocit, že dovede cokoli. Vezměte si třeba takový čtrnáct let starý tablet Samsung, který na mě jednou odněkud vypadl. Svého času poměrně nadupaný stroj, který jsme však s Maruškou primárně využívali k hraní primitivní, ale nesmírně návykové hry na řízení letového provozu, nyní a už dávno naprosto nepotřebný krám. Maruška v těch letadlech byla mimochodem dost dobrá.

Ne že by mu někdo ublížil, to ne, ale nějak se stalo, že mu jeho výrobce přestal aktualizovat jeho programovou výbavu (až by snad podezřívavého člověka mohlo napadnout, že jej snad tlačí do nákupu nového přístroje). A tak tam už nikdo nepustí ani letadýlka, ani prohlížeč, možná kalkulačku. 

Mít takový aspoň trochu funkční tablet by přitom bylo hezké. Třeba si na něm otevřít nějaký recept při vaření, najít si na něm akordy na kytaru anebo Hedě pustit apku s Duplo vláčkem, aniž mi bude brát mobil a fotit si selfíčka. Dal by se třeba taky psát blog v posteli.

Docílit toho legálně a elegantně samozřejmě nebylo možné, to už asi tak deset let. Ale tadyhle pan Ivan na Youtube mává nápadně podobným tabletem - a ten už na konci videa nepřipomíná placaté těžítko. Dnes navíc neuspávám, tak se do toho můžeme pustit. Prý se tomu říká flashnout něco. To bude hračka.

Stahuju do svého počítače několik pomocných programů. Jejich smysl mi není jasný, ale každý z nich má podle všeho i podle Ivanovy groteskní angličtiny i jinou úlohu než natahat mi do mého počítače spoustu nežádoucích věcí. Za těch dalších pět hodin se z nás koneckonců stanou kamarádi, takže mu věřím, že to myslí dobře. 

Když jsem bylo dítě, v Radotíně v malém bytě plném součástek a instalačních cédéček podnikal takový zaříkávač počítačů, který nás zachraňoval, když jsme do tátova stroje natahali viry, a ten muž pro všechny nežádoucí programy používal termín spyware /čti spivare/. Tak přesně tohle spivare jsem si tam bezpochyby natáhl.

V 0:07 už dítě zhruba hodinu a půl spalo a já jsem se dostal na úplný konec videa a ke svému prvnímu fatal erroru. Byl napsaný červeně a pochopil jsem z něj především to, že nejsem Lisbeth Salanderová. Nový systém tam sice byl, ale bez těch základních programů (prohlížeč internetu, obchod Google Play). A ty tam jaksi nebylo jak dostat. Dobrou, Ivane a díky.

V 6:30 dítěti zbývala ještě zhruba hodina a půl spánku. Nedalo mi to, popřál jsem svému lektorovi hackingu dobré ráno a zkusili jsme to znovu. Stáhl jsem další pochybný sajrajt a pančovaný operační systém do počítače a nechal to celé skrz kabel proudit do tabletu. Na obrazovce se postupně objevovaly nějaké tečky a znaky a trvalo to dlouhé minuty, než se místo nich objevilo strohé OK. Tím jsem završil rekvalifikační kurz na restaurátora a reanimátora elektroniky. 

Běží to! Tedy spíš chodí, možná spíš do schodů, protože se to zadýchává. A seká. Duplo vláček nespustím, aplikace pro čtyřleté děti je na něj moc náročná. Letadýlka létají, internet vidím (ale je pořád stejně protivný). Blog píšu v posteli, ale je to trochu o nervy, protože se to seká a slova a věty se na obrazovce objevují ještě výrazně pomaleji, než je vymýšlím. Kvásek nějak divně smrdí a přehazovačka mi pořád řadí blbě. Ivane, pomoz.

text a foto Řízek

MALÁ PÁRTY

Nemám úplně spolehlivou paměť a vím to o sobě, přesto jsem si skoro jistý, že jsem své čtvrté narozeniny onehdy oslavil diskrétně jen v rodinném kruhu. Možná ještě s babiččinou slepicí, které jsem v té době rád ujídával namočený chleba z jejího kastrůlku, jak hovoří (pravdivá) rodinná legenda.

Ale větší show jsme z toho nejspíš nedělali. Pozvánky s velmi unikátní malbou jsme nikomu neposlali. Herničku s cukrárnou v obchodním centru jsme nezamlouvali. Drobné dárkové předměty jsme pro příchozí do vkusných pytlíčků nebalili. 

Jenže doba se změnila, to je nezpochybnitelný fakt. Druhý je, že oslavy přece měly Lily i Emmička. No a největší roli hraje to, že já svoji holčičku tak odporně rozmazluju, že z vlastní vůle iniciovat dětskou oslavu, což je za normálních okolností šílené a mně krajně nepodobné, je vlastně úplné minimum, co se pro ni dá udělat. (K Vánocům jsem předběžně zamluvil poníka.) 

Taková Emmička slavila na zahradě vily s bazénem. To jsme zavrhli, ale samozřejmě ne proto, že nic z toho nemáme. Přece jen by zkraje prosince bylo v bazénu chladno. 

Celou sobotu protivná Heda strašně zlobila, měla různé záseky a měl jsem opravdu chuť to celé zrušit, čímž jsem ostatně hrozil, aniž to mělo jakýkoli efekt. 

Podle pravděpodobného scénáře nás měly druhý den čekat tři hodiny velmi hlučného dětského skotačení prokládané pláčem, hygienickými nehodami, donášením a boji o atraktivnější kusy mobiliáře. To vše budou provázet rozpačité pokusy o společenskou konverzaci s navzájem neznámými rodiči, spousta třpytek a plastových jednorázových předmětů s motivy Tlapkové patroly. Plus protivná Heda. A ještě se určitě navzájem nakazí řadou chorob, které pak dostaneme i my, zato s horším průběhem. To celé v ceně zpátečních letenek do slušnější evropské destinace, kam je ale už pozdě prchnout.

Ale víte co? Ono to vlastně bylo bezva. Přišli všichni, které má Heda nejradši, nervali se, kamarádili a chvílemi bylo v dětské části harmonické až podezřelé ticho. Jejich rodiče byli úplně fajn. Taky se jim děti zasekávají a usínají ve čtvrt na jedenáct po absurdních pohádkových maratonech. Taky pijí čtvrté kafe i v neděli (ti rodiče). Heda dostala parádní dárky a z dortu téměř nenápadně sezobala maliny. Nikdo se neporval ani nepoblinkal a zapomenutého jednorožce Natálku nám druhý den vrátili.

A já vím, že příští rok zas udělám cokoli. Ale pokud bude chtít místo toho slavit se slepicí a kastrůlkem, budu to respektovat.

text a foto Řízek