VESELÉ PÍSNĚ O POTRATECH

Bílá felicia trpělivě kluše prostředním pruhem, dlouhý úsek s omezenou rychlostí. Je únor 2010. Trochu usínám. Budoucí manželka mlčí a myslí snad na hory, které opouštíme. Došla nám cédéčka, a tak jsme naladili zdejší alternativní rádio.

Že je alternativní, prozradí divoké pohyby malých reproduktorů v papírových dveřích z Mladé Boleslavi. Ve velmi krátkých vlnách je rozvibrovalo mlácení do klavíru, do něhož velmi hluboký, sytý a naléhavý ženský hlas vyprávěl hrozné příběhy. "Tak to byli Dresden Dolls," prozradil moderátor a já jsem probuzen, chci vědět a slyšet víc a chci na jejich koncert, nejlépe okamžitě.

Dovolená skončila, felicia krátce nato (v bazaru ve Vestci). Skončili i Dresden Dolls. Než jsme na ně stihli vyrazit, rozpadli se na Amandu Palmer a bubeníka, kterého nebudu jmenovat, neboť v následujícím vypravování nefiguruje. A když se loni dvoučlenná kapela nakrátko dala dohromady (a my měli lístky na jejich koncert do Londýna a hrozně jsme se těšili), hloupě se to sešlo se spuštěním Deníku N, takže jsme nejeli nikam (ale i tak to byla jízda a pořád je).

A když jsem se blížil k divadlu Hybernia, kde čekala Maruška se dvěma lístky na Amandin sólový koncert (jejím dárkem k našemu výročí), raději jsem se netěšil – aby do toho zase něco nevlezlo.

Dvacátá devátá řada je naše. Začíná to divně. Po třetím zazvonění se rozezněla reprodukovaná hudba, zhaslo se a opozdilci našeho typu si mobilem svítili na cestu přes cizí kolena a zadky. Amanda si za potlesku nesedla ke klavíru, ale vytáhla titěrné ukulele. A když dobrnkala, začala mocným hlasem vyprávět historky ze života, jaký by nikdo nechtěl.

O dospívání, přetrhaných strunách klavíru, zneužívání, blbých polohách lásky, smrti a potratech. Když už jsem se začal v křesle vrtět a vzpomínat na Karla Plíhala, který na koncertech občas (sebe)ironicky říkal, že každý správný písničkář má především vyprávět, a když zbude čas, tak něco zahraje, sedla si Amanda ke klavíru a mlácením do nebohých klapek a směsí křiku a zpěvu zcela vyplnila prostor, který je obvykle vyhrazen sračkoidní muzikálové produkci, veselou písní o potratu. I takové jsou potřeba. Já si z toho dělám teda trochu srandu, ale bylo to opravdu hodně silné a skvělé.

Asi z povinnosti druhá polovina začala největším hitem Dresden Dolls, jenže spoustu lidí jej nestihlo, protože se teprve trousili od baru, takže to bylo pokažené. Historky byly stále temnější, přenesli jsme se mezi doživotně odsouzené i do čekárny potratové kliniky. Amanda má dar sugestivně vylíčit cokoli, co zažila, i kdyby to třeba nebyla pravda, z čehož ji nepodezírám. Obecenstvo včetně nás dvou jí viselo na rtech.

Ve druhé polovině bylo písniček víc – tady jsme se lehce neshodli, protože ženu spíš bavilo vyprávění než hudební produkce. Tu kazily jen vizuální efekty, které se z neznámých důvodů a zřejmě záměrně občas spustily při refrénech a zahrnovaly stroboskop (jedno použití) a ostrou modrou zářivku svítící od klavíru do publika (více použití). Bylo to úplně zbytečné a připomnělo to koncert Tata bojs ve stodole v Chotěmicích, kdy světla obsluhoval nějaký malý kluk a hudebníci si stěžovali, že se začínají opékat. Tak tady se opékali diváci.

To nejlepší přišlo na konec. Příště chce Amanda do Prahy přijet i s Dresden Dolls a s novou deskou. Pokud nebudeme zrovna něco spouštět, najdete nás tam.

text: Řízek, foto Gabriel Kuchta, Deník N
rozhovor Deníku N s Amandou Palmer najdete zde.