NOCI S NEPŘÍTELEM

Žijete-li v partnerském vztahu, k vašemu životu patrně neodmyslitelně patří i manželská postel. Místo neřestí i odpočinku, lenošení i improvizované kino pro poslední nelegálně stáhnuté trháky.

K lásce, která se má v tomto doličném předmětu naplňovat, ovšem patří i drobné trapasy. Když spočíváte v náručí své drahé polovičky a najednou dostanete loktem, protože miláčkovi se něco zdá. Nebo pokud se v noci probudíte, protože vám fouká na místa nejintimnější, zatímco vyvolený si lebedí ve vaší peřině. Chtě nechtě jsou chvíle, kdybyste takto velké lóže raději sdíleli sami.

V naší hrubě nekonzervativní rodině (žena, muž a kočka) ale tahle samota nefunguje. Když spíme každý zvlášť (kočku si volně dosaďte podle představivosti), není to prostě ono. Mně je například příšerná zima. Ať se zabalím do čehokoliv, mám pocity jak na márách.

Druhé mínus mého osamělého ulehání představuje paradoxně vstávání. Kocour Pepan ví, že beze smečky (rozuměj Lukáše) jsem slabší, a tak párty rozjíždí v čase 4:38. Skáče mi na hlavu, mňouká, dává mi hlavičky. Kdyby Vietnamci v 60. letech věděli, co dovede česká kočka ze Žižkova, tak má Strýček Sam po srandě.

Jak jsem se dozvěděla, ani Lukáš nekonzumuje bez mé přítomnosti spánek milosrdných. Naposledy se s přáteli z VARLE (Vistová asociace – radotínská liga exotů) rozhodl zlepšovat své karbanické dovednosti kdesi v Krkonoších. Pět mužů v nejlepším věku mělo jeden pokoj…ouha. Navíc jedním z těch můžu byl legendární Péťa Forejt. Sen všech docentů ORL, kteří věří, že našli lék na chrápání. Navíc, zatímco Péťa zařezává, z batohu se sama od sebe ozývají nová hypermoderní, ale porouchaná sluchátka, která se můj muž koupil za nekřesťanské peníze, aby posléze zjistil, že ho nezvladatelně komandují povely „pairing“, „power on“, power off“. Pořád dokola a bez ohledu na čas. Než se vybijí. Je to takový sluchový koncentrák.

Po čase jsme si přiznali, že oddělené lóže pro nás není. Nástrahy typu kočka, chrápání a sluchátka prostě zvládáme líp, když oddychujeme vedle sebe.

I když teď si vzpomínám, že jednou nás vzbudila zásahovka, která si náš byt spletla se sousedem, pak ten prasklý bojler od paní učitelky, nebo když Lukymu neustále píše pan vydavatel a já mám na sebe přepojenou linku pro novináře… ale to zas jindy. Tak dobrou noc, děti!

text Maruška, foto Ř.

KÁJA EX MACHINA

Mrholí a je nevlídno, koukáme střídavě na mobily a navzájem na své rozpačité obličeje. Je nás totiž jen pět. Malý fotbal se hraje v šesti. Ještě ráno slibovalo účast sedm lidí. Tomáš má antibiotika. Kdo má ještě přijít? Kája. Václave, mohl bys mu zavolat? Nezvedá, asi řídí. Nebo se na to vy...? Myslíte, že se na to vy...?!

SMS od Káji: Hele fakt sorry, byl jsem dlouho v práci jsem unavenej nedávám to, příště jdu vyhrajte.

Pětiminutovka hněvu. Pět vlhnoucích naštvaných fotbalistů soupeří v tom, jak nepřítomného spoluhráče co nejkreativněji urazit. Je to potřeba, protože je to očistné, ale nikam nás to neposouvá.

Předseda je o krok dál, přemýšlí, kde vzít legální cestou šestého hráče. V hlavě se mu skládá mapa se středem nad hřištěm v Jinonicích: Červené tečky tvoří bydliště hráčů, hvězdičkou jsou označeni ti, kteří mají auto, nebo partnerku, která jim auto půjčuje. Těch je výrazně méně. Kreslí spojnice mezi epicentrem a jejich domovy. A nakonec shledává, že ač má náš tým na své soupisce zaregistrováno lidí, že bychom mohli sestavit několik dračích lodí, neexistuje nikdo na světě, kdo by stihl třeba jen druhý poločas. Podruhé za sedmnáct let budeme nejspíš hrát celý zápas v oslabení.

Kolem jde neznámý týpek: Koukám, že vám někdo schází. Já už mám svoje odchytáno, takže bych mohl... Předseda dělá, že ho neslyší. Lepší čestně prohrát, než se nečestně pokusit o nějaké body. Nebo ne?

Jsme jako vojska Ludvíka Jagellonského před bitvou u Moháče. Jsme možná stateční, jenže Turci z Viktorie Bítovská A jsou sice nešikovní, ale je jich prostě víc. Na umělohmotném válčišti od začátku nestíháme, třebaže mají soupeři fotbalového umění ve vínku stejně mizivé množství jako my. První gól mám na rukavici, druhý se zase otře o mé koleno. Pak se Matyáš srdnatě octne sám před brankářem, jenže míří mezi nohy, kde už je plno.

Chce to náhodný gól, pak se může stát cokoli, spekulujeme o poločase. Žádný Kajetán ex machina se mezitím neobjevil. Tři minuty po pauze je navíc skóre 0:3, do branky jde Dan, abychom dodrželi zásadu, že u nás chytají jen jedinci disponující nejmenším vzrůstem.

Jdu se proběhnout po hřišti, vyšlu Matyáše do další gólovky (brankáře těsně nepřehodí), sám prošvihnu šanci stát se dílčím hrdinou, když trefím z voleje obránce. Průběžně dostáváme další góly. Matyáš není vyloučen jen ze  soucitu. A skončí to 0:6.

V součtu s prvním kolem máme přehledné skóre 0:10. V minulém zápase naštěstí soupeř nedorazil, takže máme aspoň opticky nějaké vítězství. To ale nic nemění na tom, že je Kája ubohý, nesouměrný, částečně gramotný, nedomrlý, zakomplexovaný, nespolehlivý degen a v mém žebříčku kamarádů klesl na dělené dvacáté osmé místo.

text a foto Řízek

KRÁSNÉ BABKY

„Mě houby baví víc sbírat než jíst,“ říká Luky, zatímco si na konci srpna prohlížíme výsledek tchánova lesního snažení. O pár dní později, kdy nad středočeskými lesy visí nízká oblačnost, zkoušíme houbařské štěstí i my. „Podívej, jak stoupá z těch lesů pára. To je ideální počasí,“ vysvětluje mi můj muž svoji snovou představu o ideálních podmínkách pro houbaření. Je hnusně, vlezlo a každou chvíli začne pršet a jediná pára, která stoupá, je ta, co mi jde od pusy, když v 7:45 vystoupíme ve Voděradských bučinách. Sběr může začít.

Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.

Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.

Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.

Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…

Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.

text Maruška, foto Řízek a M.

KARTIBŮH

Tři kamarádi a já se sešli, aby spolu hráli karty. Dva z nich, oba netradičně v košilích, byli příliš nedočkaví, takže na inkriminované místo dorazili moc brzy, a zároveň příliš ostýchaví, aby předčasně zasedli zarezervovaný stůl, a tak postávali venku.

Třeba já: dal jsem si ve stánku kruhovou výseč pizzy a z vyvýšeného místa neslyšně pozoroval dění před vybranou restaurací či spíše kavárnou a dával bedlivý pozor, aby mi kapky přebytečného omastku nezaneřádily oděv, jak se tak často stává. A neušlo mi, že ke vchodovým dveřím dorazil Vlastík. Nahlédl dovnitř, nikoho známého nenašel, a tak vytáhl z batohu brakovou literaturu, na niž nedá dopustit, a opustil šedivé rozhraní Smíchova a Malé Strany dveřmi do barevného světa špatně přeložené fantazie na ještě horším papíře.

Říct, že jsme se na prázdninové karetní soaré trousili jako švábi na pivo, není přesné. Já jsem si třeba místo piva objednal nevalné chai latté a vlažné bílé víno domácí provenience a odsoudil se k tradičním posměškům, že si nejsem schopen objednat jako člověk. A když už si prostě z nápojového lístku spolehlivě vybírám ty největší hovadiny, mám trpělivě nést následky, a ne brblat.

Brblám a snímám karty. Stůl je diskrétně schovaný do sklepa, hluk z čajovnovité kavárny s prvky restaurace sem skoro nedoléhá. Jen u vedlejšího stolu dvojice mužů srandovně ortodoxní moravštinou hovoří o zážitcích na cestách. Jak rádi stopují a cestou změkčují a protahují ty své samohlásky, na které v Praze zapomínáme. Děláme si z nich poťouchlou legraci a jsme přesvědčeni, že si toho nevšimli.

Ke komu se přikloní štěstí ve hře? A kdo se bude muset obejít se štěstím v lásce, které se sice taky počítá, ale v tabulce naší improvizované dlouhodobé soutěže mi nikterak nepomůže? Předčasným vítězem je chybějící účastník Péťa – ať už je kdekoli, nepochybuji, že tráví čas smysluplněji. Jsme tedy jen čtyři; kdysi jsme si tuhle neobvyklou herní variantu pojmenovali jako "královskou". Kdo bude králem?

Budu to já. Kartibůh, jak se jmenuje fiktivní scenárista našich partií, posílá do mých dlaní karty buď hrozivě vysoké, aby z kamarádů vytáhly ty jejich méně svalnaté, nebo naopak pohodlně nízké, aby nepozorovaně proklouzly, zatímco okolí se bude přetahovat. Možná je to kombinace mastné pizzy, odporného mléčného lehce kořeněného nápoje a teplého bílého vína, ale zdá se mi, jako by nakonec vůbec nezáleželo na tom, zda chci uhrát žádný štych, nebo čtyři. Protože to pokaždé dopadne přesně tak, jak chci.

Blíží se závěr partie a jediné tajemství je, kolik to bude. V naší hře se jen málokdy poštěstí, že by se někdo dotkl magických tří stovek bodů. Jednou se to určitě povedlo bráchovi na táboře. A teď asi i mně. Tak ne, jen 298. Počkat, tady se zapisovatel seknul. Je to přesně 300!

Pravda, není to totéž jako třeba zahrát stejné skóre v bowlingu, kde už to prostě víc nejde. To jsem jednou viděl a hráč se potom v extázi nedůstojně válel po dráze a okolí podoben našemu kocourovi, když dostane "jejich" drogu šantu kočičí. To už je trochu moc.

Ale nepopírám, že jsem měl radost. Dokonce jsem našemu stolu objednal panáky (Moravákům ne). A mohli jsme rozehrát druhou, tradičně závěrečnou partii, tentokrát už v pěti, kdy se Natálka z pozice servírky posunula až do prestižní sestavy hráčů.

A kdo tentokrát skončí s encyklopedií psů? Kdo si odnese auru vítězů? Já rozhodně ne. Omámen pizzou, ohřátým mlékem, ohřátým vínem, lihovinou a euforií tápu. Karty ztěžkly. S plonkovými svršky a nízkými trumfy se navzájem podezřívavě pozorujeme. Co s vámi, kluci? Kluci mlčí. Kartibůh se mi vysmívá. Jestli v něčem dominuji, je to krčení rameny. Jinak mi nejde vůbec nic (o objednávání nápojů vůbec nemluvě).

Že skončím poslední, je nabíledni. Jediné tajemství je, kolik to bude. I nejslabší hráči se aspoň přiblíží dvěma stům bodů. Já na 99 procent zapisuji nejnižší skóre v dějinách našeho karbanu – 122.

A co ta láska? Bude to taky jak na houpačce? Uvidíme. Ač bych měl po tomto výkonu chodit kanálama, sedám do tramvaje a jedu to zjistit.

text a foto Řízek