POLEZ, VOLE

"No jasně. A ty sis ty boty koupil a hned jsi v nich běžel ten závod," skočil mi Vašek do řeči. Nezlobil jsem se na něj; když spolu chodíme běhat po Vyšehradě, obvykle vyprávím ještě rozvláčněji než běžně, protože dělám mezi větami dramatické pauzy, abych se nadechl a aby mi v nich Václav mohl skočit do řeči.

"Typickej ty. Kdybych ti teď řekl: Kupuju si rack, tak si ho hned taky koupíš a jsi šťastnej, že ho máš." Nekoupím, nevím, co je rack, chabě jsem zaprotestoval. "To je taková skříň," vysvětlil mi a pokračoval v počítačově datových termínech a já jsem ho přestal poslouchat a začal přemýšlet, jestli náhodou vlastně nepotřebuju rack.

Začali jsme chodit na tréninky na pravý atletický ovál s rychlíky z SK Babice, kteří se přes zimu chystají na jarní maratony. Vyhlížejí osobní rekordy. Rovněž pořádají patrně nejhezčí zimní kros, Trailovou Závist, a jelikož jeden z nich shodou okolností bydlí o patro výš, dohodli jsme se, že na start pojedeme spolu.

Zatím tomu chybí zápletka, ale brzo se dostaví, protože soused Táda, který nejen běhá, ale pracuje jako prodavač běžeckých bot, mi ještě v předvečer závodu napsal, že si (sám od sebe) kupuje novou terénní obuv, protože to tam bude hodně klouzat. Jak Vašek správně vytušil, hned jsem zatoužil po nové náplni do botníku, ba spíš jsem vzhledem k té avizované kluzkosti považoval za nutné ji mít.

Do Zvole se mnou tedy kromě mého nového kamaráda cestovala i jeho sestřenice a dvě krabice s botami, obě pro mě. I když jsme si napsali, že si je samozřejmě nemusím kupovat, oběma nám to bylo jasné. I když v učebnicích běhu je hned za předmluvou a povinným debilním motivačním citátem napsáno, že experimentovat s čímkoli - zejména s obuví - se při závodění nevyplácí. Lepší je držet se vyzkoušeného.

Byla hrozná zima. Závist už znám určitě víc jak své boty, takže jsem se skoro nenechal vybláznit splašeným davem uhánějícím na prvních třech kilometrech tempem hluboko pod čtyři minuty. Klusal jsem po zmrzlé zemi někde daleko za Radomírem (exkolegou z Aktuálně) a pravděpodobně i za Tádou a za celou plejádou babických běžců.

Bylo mi to celkem jedno, protože jsem věděl, že se sedmnáctikilometrový závod dělí na dvě poloviny - první je hezčí, druhá zase těžší. První dva kopce jsou tedy ještě sklonově přijatelné a zároveň malebné; zmrzlé listí vydává zvuky, jako když se na večírku cestou na záchod rozšlápne křupka spadlá pod stůl, běží se potokem, přeskakují se k(a)meny a je k nevíře, že něco takového je tak dovedně schované v podstatě pod nosem Prahy a nikdo o tom neví. Chybí jen ta puma, která se tu občas toulává.

Pak se seběhne až k zoo nedaleko od Zbraslavi. Tou dobou už mám odřené paty a puchýř na palci. Veškerá sranda končí ve chvíli, kdy mineme aromatický výběh divokých čuníků a začne řehole rozdělená na tři kapitoly.

První kapitola vypráví o krpálu na hradiště. Na úpatí mě předbíhá nějaká paní a moje ješitnost nejdřív protestuje, ale pak ji umlčí odevzdanost, avšak krátce poté podle úplně stejných bot, které mi v tu samou chvíli odírají chodidla i nárty, poznávám sousedovy paty. Z nejvyššího místa se padá znovu až k řece, jsem méně opatrný než kolega, a tak nad ním mám najednou navrch. Třebaže jsme úplně vespod a začíná druhý důkladný kopec, respektive pochodové cvičení. A pak po skále zase dolů.

Finále obstarají takzvané červené serpentiny. Nejmírnější, ale vzhledem k nakumulované únavě jediné stoupání, které se blíží k nekonečnu. "Polez, vole," říkám si, pak přijde pole, Zvole a cíl. Do drůbežího vývaru bych si nejradši lehl, celý se klepu a v žádném případě tu nemohu čekat na tombolu. Mám krvavé nohy, takže ani nemůžu chodit, tím méně běhat. Ale ty boty jsou krásné.

Tadeáš sice doběhl až chvilku po mně, avšak má důvod k radosti - v tombole vyhrál batoh v přepočtu za tři tisíce. Když o tom tak přemýšlím, taky by se mi hodil.

text Řízek, foto Běhej srdcem