CESTY PÁNĚ POŠŤÁKA

Větší část profesní kariéry jsem strávil v rychlém internetovém prostředí a tiskoviny, které moji předchozí zaměstnavatelé často spíš ze setrvačnosti vydávali, jsem považoval (v lepším případě) za nutné zlo. Nemoderní, rigidní, neaktuální, nepraktické a výrobně náročné. Ježiši, jak mě ty noviny (v lepším případě) štvaly! Parní lokomotiva vedle neviditelné stíhačky. V dnešní době? Nesmysl.

Samozřejmě jsem pak byl první, který se hnal k hučícímu pohyblivému pásu obří tiskárny, z něhož padaly dvaasedmdesátistránkové výtisky našeho speciálního vydání k výročí neexistující republiky. Hned po generalitě. Ta je v Deníku N nepočetná, takže jsem uzmul výtisk číslo 00004 a dychtivě si špinil palce a očichával novinový papír. Taky jsem namátkou hledal překlepy na stránkách, které mi ještě jen virtuálně prošly pod rukama. A pak jsem cestou do redakce pln dojmů a zbytkového alkoholu spadl z kola, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Uznávám, papír v sobě má jistou magii. Ale nastávají komplikace, které internet nezná. Když už něco smysluplného napíšete a vytisknete a chcete se tím pochlubit, nebo to dokonce prodávat, doručit to zbytku světa není snadné. (Ostatně, vyzkoušel jsem si to už na začátku tohoto roku.) Donést dvě stě gramů chytrých slov a ostrých fotek do několika tisíc schránek sice nezní jako bůhvíjak náročná logistická operace – byť by si nějaké kódové označení zasloužila, třeba AKCE PANELÁK –, jenže ve skutečnosti je to jako nebezpečný výsadek do území ovládaného Talibanem. Velké nasazení s nejistým výsledkem. Cesty distribuce jsou zkrátka nevyzpytatelné jako cesty Páně.

Říct, že distribuční firma zcela selhala, není úplně přesné. Protože blíže neurčené množství šťastlivců své objednané noviny dostalo, nebo to tak firma aspoň vykázala. Ba dokonce se s nimi (ta první skupina) fotili na sociálních sítích, čímž dráždili ty méně šťastné. Podobně jako u minulého zaměstnavatele jsme se rozhodli vzít osud a noviny do vlastních rukou a pustili jsme se do hraní na pošťáka. Oproti hraní na doktora je to méně zábavné a výrazně invazivnější:

- PROSIM?
- Dobrý den, já se omlouvám, že vás otravuji, ale nesu noviny vašemu sousedovi, nemohl jsem se dozvonit. Mohla byste mi otevřít?
- COŽE?
- Noviny... Deník N, speciální vydání. Panu Horákovi, asi není doma.
- ŽÁDNEJ DENÍK EM NENÍ. HORÁK TU NEBYDLÍ. BZUČÁK NEBZUČÍ A JÁ VÁM NEOTEVŘU, PROTOŽE JSEM NAHÁ!
- Děkuji, jste moc hodná.

Co vlastně jsem? Jsem manuální internet, jsem jen nosič informace, nemohu protestovat. Nemůžu jí říct: "Blbá krávo, táhni i s tím svým podělaným panelákem v téhle totální díře, kde ani metro nejezdí. Kde to vlastně jsem? Na Spořilově? V Záběhlicích? A není to jedno?" Místo toho jdu do vedlejšího vchodu a začínáme zdvořile a od nuly.

Bojuji, avšak není to snadné. Někdo si objedná noviny, ale na zvonku nemá jméno. Nebo na schránce. Nebo si je nechá doručit na kolej, kde ho nikdo nezná. Ani vrátný.

Navzdory všemu si držím víc než 90procentní úspěšnost – kam se na mě hrabe PNS. Jsem vytrvalý, vlezlý a využívám různých triků a darů, které mi seslalo nebe. Třeba počkám na kolemjdoucí pošťačku, která má na rozdíl ode mě i od běžné distribuční firmy klíče od vchodů, a navíc nevypadá jako bytař nebo potenciální násilník. Jsem na ni milý, vynechám humor o České poště. Teď jsme spojenci. Nebo využiju toho, že domovnice šla zametat listí a nedovřela dveře. Je to trochu adrenalin a velká improvizace, nicméně obvykle to vychází.

A někdy je to paráda. V Braníku nad pivovarem jsou prvorepublikové vily, každá má obrovskou zahradu a – co je momentálně klíčové – luxusní schránku i s čitelnou jmenovkou. Ráj doručovatele.

Nebo když mi otevře sám předplatitel. I když jsem tu o dva dny později, než jsem měl být, je nadšený, jako kdybych mu třeba právě zavedl elektřinu nebo odblokoval záda. Třeseme si rukama, přidávám pár historek z redakce, samolepky a placky pro děti, odmítnu kafe a loučíme se bezmála jako dlouholetí přátelé.

Ale nedá se to. Republika je výrazně větší než Braník, kde jsem se dozvonil na 19 lidí z 20. V každé redakci, která se do podobného dobrodružství pustí, v určitou chvíli nastane střet zájmů mezi doručováním starých novin a vytvářením nových. Zbylé výtisky neseme v obálkách na opravdovou poštu a až je ta paní pošťačka, která mě zachránila v Modřanech na sídlišti, poveze v té směšné tašce na kolečkách a bude je cpát do schránek, zanadává si, jak je to neskladné a těžké.

text a foto Řízek