ŽOFREJ OD PUMPY

Nekoukej se na mě takhle. A koukej mi přestat nadávat. Chápu, že se to z tvého pohledu nevyvíjí úplně příznivě, ale věř mi. Já jsem tě autem nesrazil ani nenechal den nebo dva ležet u benzinové pumpy. Nemám s lidmi v Mladé Vožici nic společného, jsem tu jen na čísi svatbě a vůbec jsme se neměli potkat. Tys měl dávat bacha, běhat někde po vsi daleko od aut a já neměl mít zarudlé oči.

Do obřadu zbývaly dvě hodiny, slunce pálilo a my se šli projít podél potoka, až jsme dorazili na rozcestí. Levá cesta vypadala nerovně a zarostle, Marušce se pravá líbila víc. Jenže vedla do kukuřičného pole a pak na frekventovanou silnici. Byl problém ji přejít. Naopak nebyl by problém nechat se přejet.

U pumpy na kraji Vožice jsme si koupili kofolu a chtěli se vrátit mezi svatebčany. Koukej, támhle ve stínu odpadového koše se rozvaluje kočka, upozornil jsem ženu, a to jsi byl ty a volal jsi na nás. "Není ničí. Leží tam už asi den nebo dva, něco ji srazilo. Na shledanou," uzavřel jeden ze členů policejní hlídky, která se na pumpě občerstvovala.

Paní pumpařka ti prý přinesla mléko, ale nechala tě tam. Má totiž alergii na kočky. Možná ji mají všichni ostatní, kteří si tě všimli a nechali být. Veterinář přitom sídlí asi o sto metrů dál. Stejně nebyl doma.

Já jsem tě tam takhle nemohl nechat. Nesli jsme tě v krabici kamkoli pryč, nehýbal ses, a tak jsi mi aspoň hrozně nadával. Maruška mi taky v duchu nadávala. Zůstala s tebou u fotbalového hřiště, zatímco jsem běžel pro auto.

Ocitl ses ve stínu na louce u stanů. Dali jsme ti do vodu a spěchali na obřad. Ze slavnostního oběda jsme ti nenápadně nosili dobroty. Vývar a panenku jsi ochutnal ještě dřív než nevěsta. Chutnalo ti. Mně moc ne. Kamarádka veterinářka na telefonu totiž nešetřila skepsí. Mícha, pneumotorax, vnitřní krvácení. Dávala ti spíš teoretické šance a radila netrápit nikoho ze zúčastněných. Začaly mi rudnout oči, aniž bych měl alergii.

Když už všechny oficiality skončily, jeli jsme na pohotovost do Tábora. V krabici se ti nelíbilo a vyručkoval jsi na sedadlo spolujezdce. Tam ses pokusil postavit na nohy a přestal jsi řvát. A já koneckonců taky.

Vrátil jsem se bez tebe.

Ale tys měl kliku, aniž bys to tušil. Páteř máš oproti předpokladům v pořádku a zlomený krček stehenní kosti se ti zahojí ještě dřív, než dostaneš rozum. Nechali si tě na klinice a zítra pojedeš domů. Sice se mnou, ale kam, to nevím ani já. Snad budeš mít štěstí i nadále, někdo se tě ujme a nový pán ti vymyslí jiné jméno než Žofrej.

A prosím, drž se dál od aut, pump i Mladé Vožice.

text a foto Řízek

Aktualizace: Zvíře má už nový domov - děkujeme Daně a Ondřejovi. A díky veterinářům z kliniky Karakal v Táboře, že ho dali dohromady.

ROZUM PROTI TOUZE (Mílení, díl III.)

Nelidské chrápání rezonovalo trámy i stěnami roubené chalupy. Extrovertní Pavel prostě vyprávěl dál i poté, co usnul. Rozhodně překračoval veškeré hlukové limity. Spát nebylo možné, snad leda v nějakém sarkofágu. Tonda na vedlejší posteli měl štěstí, že špatně slyší. Ve tři ráno to vzdávám, beru deku a roha. Na chvíli usnu ve společenské místnosti na stole. V kuchyňce jsme si nad ránem aspoň krásně popovídali s paní z Polska. "Herbata?" - "Ano, děkuji." Příčinu její nespavosti vzhledem k tenkým stěnám nebylo těžké odhadnout.

V šest už sedím na kole, sjíždím do Harrachova. Kvůli tomu, že se v noci v národním parku může chodit jen pěšky, řada závodníků spala právě zde. I Tomáš s meruňkovicí. Potkal jsem ho cestou k Mumlavským vodopádům a zaradoval jsem se, že to do krkonošských kopců potlačíme společně. Jenže Tomáše bolí achilovka, tak volí pomalejší tempo a já zase pokračuji jako asociál sám.

Není takové horko jako včera a po asfaltu podél Mumlavy se mi stoupá dobře a rychle. Na hřebenu na jedné moderní, přesto nevábně vypadající boudě ("Co máte k jídlu?" - "Tatranku nebo snídani za 150-,") dojíždím několik závodníků, které jsem dosud neviděl. Překvapení je oboustranné. "A ty ses tu vylíhl odkud?" ptá se jeden z nich. Odpovídám, že jsem spal ještě v Polsku, dvanáct kilometrů před Harrachovem, což kolegy lehce vyděsí. Už jsem pochopil, že dotaz "Kde jsi spal?" je kromě přirozeného začátku konverzace i nenápadný způsob, jak porovnávat své tempo s ostatními.

Z Krkonoš navštívíme Pec i Špindl. Zpravidla dlouze tlačíme a pak ty nabrané metry okamžitě ztratíme. Na konci jednoho hnusného sjezdu předjíždím dlouhovlasého Ondřeje, který se na ten závod tak těšil. Vede kolo s proraženou duší a stěžuje si, že mu přestala fungovat přehazovačka. Snažím se být pozitivní - je sice státní svátek, ale mám za to, že obchodníky ve Špindlu zajímá spíš kšeft než Hus, takže se mu snad dostane pomoci. Loučíme se, Ondřeje pak najdu až ve výsledkové listině. V Krkonoších to vzdá. Odhad mi nevyšel.

Mně naopak dnes technika slouží. Je to jeden z mála dnů, kdy jsem nic nerozbil. A den, kdy jsem nastoupal nejvíce metrů - přes čtyři kilometry. Největší porci z nich tvořil krpál na Výrovku. Měl jsem nahoře takový hlad, že jsem bez reptání v bufetu Na rozcestí zaplatil 234 korun za kyselo, plněné knedlíky a kofolu. Přisedla si ke mně paní s dcerou, třebaže jsem je upozornil na svou nedostatečnou hygienu a související odér. Nejenže zůstaly, navíc si nechaly vyprávět můj příběh. "Takže vy teď prožíváte takový kariérní restart?" ptala se dáma dikcí známou z oddělení lidských zdrojů a mně došlo, že je zase načase jet dál.

Po namáhavých Krkonoších jsme opět nakoukli do Polska a pak jsme poprvé zmokli. Přišlo mi to málo na to, abych z batohu lovil své speciální (těžké) cyklistické pončo. Ovšem při prohlídce zavazadel jsem si všiml chybějícího spreje proti medvědům. V jedné z vietnamských večerek jsem proto koupil obyčejný pepřák. Případného medvěda bych beztak zkoušel spíš ukecat, jako se mi to povedlo u organizátorů.
Chtěl jsem dnes dojet do Adršpachu a jsem tam. Dva obecní blbové se kvůli mně před hospodou začali dohadovat, kdo z nich byl dál na kole. Jeden z nich má psa podobné rasy jako Karla Šlechtová a dost často se ho ptá na názor. Pes mlčí. V souboji triumfuje jeho soupeř. Byl na kole až v Jaroměři - a to dvakrát.

V počínajícím lijáku hledám nocleh v Teplicích nad Metují. Znám tam hnusný kemp a hnusnou ubytovnu, oboje je plné. Ale podaří se mi uchytit v základní škole, kde přespávají cyklisté z jiného závodu. Přemluvím pořadatele, dokonce mi přinesou i večeři. Začínám si na medvěda věřit.

Po nejlepším noclehu následuje bezvadná snídaně, za cenu jednoho krkonošského kysela vykoupím polovinu pekárny a seženu v ní i několik zavíracích špendlíků na provizorní opravu brašny, jíž povolují švy. "Až pojedete příští rok, vrátíte mi je," loučí se prodavačka. Jen na bankomat jsem zapomněl, což se ukáže jako hrubý taktický omyl.

Celý den mi připadá jako kompenzace za Krkonoše. Jede se svižně vesměs po cyklostezkách, úletů je málo a dají se přežít. Polské Stolové hory si vychutnávám, zapomínám i na těžký batoh, který mi jinak trhá záda. Je to úplná pustina, jen tráva a občas šutr. Jak severská krimi. Míjíme se s Jardou. Jako jeden z mála zařazuje pravidelné kouřové pauzy. Já mám zase pauzy na defekty. Spravuji v pangejtu frekventované silnice na úpatí Orlických hor, metr ode mě jezdí auta stovkou. A asi jsem to nezvládl. Duše drží jen pár kilometrů, z pláště pak vyndám docela velký hřebík.

Tím jsem přišel o veškeré duše, ovšem ta větší ztráta ještě přijde. V prakticky nulové rychlosti nešikovně letím přes řídítka, které nekontrolovaně dopadají do kamení - navigací napřed. Dotykový displej je zničen. Přístroj sice funguje, jenže na rozdíl od mého mobilu jeho obrazovka vůbec nereaguje. Nelze zobrazit mapu. Z nenahraditelného navigátora se rázem stal spolujezdec spící na zadním sedadle. Spolujezdec na tužkové baterky. Černá skříňka.

Jedu dál a na trasu se ptám skoro vybitého rozsekaného mobilu. Jsem sám. Ty desítky lidí, které jsem potkával včera, se někam ztratily. Orlické hory jsou naštěstí poměrně přehledné, zpívám si, že Orlice zas šumí nad splavem a více méně sleduji červenou značku. Nakonec po dešti dojedu Jardu a (dalšího) Tondu. Ten je specifický tím, že jede zejména na pivo. Jarda mi půjčuje tisíc korun, protože zjišťujeme, že v Klášterci nad Orlicí opravdu bankomat není. A není ani nikde dál na trase.

V Českých Petrovicích, asi osmdesát kilometrů před půlkou Tisíce mil, je další neformální sešlost závodníků a jejich podporovatelů. Je na mně vidět, že potřebuji vzpruhu. Sním boršč a sekanou a nikdo po mně nechce peníze. A hned dva kolegové nabízejí, že mi na druhou polovinu závodu půjčí svou navigaci. Do té doby se pokusím držet s někým, kdo mě povede.

Pizzerie v Boříkovicích nás ukryje před deštěm. Jeden ze štamgastů nám nabízí na přespání garáž. Šestice závodníků nejprve jásá, ale nakonec zůstává jen kolega Miloš, zbylí ještě pokračují k Dolní Moravě a Jeseníkům. Spím ve chlívku opuštěného domu spolu s Martinem a Gábinou.

Ráno vedle sebe najdu igelitový pytlík s nápisem DIVOČÁK JÁTRA 2017 a nevím, jaké je to vlastně znamení. Každopádně necítím levou ruku, asi od brzdění. Zato cítím otlačená záda. V prvním kopci se přidávají nohy, které mi dosud byly nejoddanějším mecenášem - ve všem mě podporovaly. Teď se jim nechce jet. Nicméně jsou na tom někteří i hůř. Janko má dost a v kopci se válí v borůvčí. Cpe do sebe modré kuličky a snaží se mě přesvědčit, že je v pohodě.

V první chatě snídám polévku a borůvkový knedlík, obědvám totéž. Žádný efekt to nemá. Kolegové mi ujíždějí, naviguji sám a často chybuji. Na Travnou horu (nomen omen) omylem vyšplhám dvakrát a hrozně jí za to vynadám. Na vrcholu Smrku při tlačení v ostrém kamení rozpárám botu. Jasně, spravit ji eletrikářskými páskami a špendlíky by byla výzva pro Chucka Norrise nebo Jirku Babicu, ale můj morál klesá. Připadám si jako hrdinka Hunger Games, jen na mě není tak hezký pohled - pokaždé, když je chvilku klid, producenti na mě i na ni vymyslí nějaké další peklo, protože sledovanost klesá. A mě to improvizování už přestává bavit.

Konečně jsme na kótě 500 mil a já činím jedno ze svých nejdospělejších rozhodnutí. "Je to na tobě: touha, nebo rozum," píše mi táta a vystihl to. I když mi Martin s Milošem podávají své navigace a každý mě láme, ať šlapu dál, stejně jako oni končím v polovině. Tak jako Tomáš nebo Janko. A příští rok to zkusím znovu a lépe a až do konce.

------------
Druhý den už couráme se ženou po Praze. Dali jsme si u náplavky velkou snídani a míříme na výstavu Jana Zrzavého. Mezi obrazy ze setrvačnosti přemýšlím, jestli mají na záchodech pitnou vodu do bidonu a zda by mě kolemjdoucí návštěvníci nechali přespat u sebe v garáži.

ZAŘÍKÁVAČ KOL (Mílení, díl II.)

Probudil jsem se za rozbřesku na křižovatce lesních cest někde nad Děčínem. Vypadalo to tam mnohem nevábněji než za tmy. Kolem mě projelo pár naložených cyklistů, ale já jsem neměl kam spěchat. Rozhodl jsem se, že blízkost většího města využiji k opravám a obměně svého zdecimovaného vybavení, protože takhle to dál nejde a nejede. Můj včerejší souputník, který včera prohlašoval, jak vyrazí ve 4, ještě spal. (PRVNÍ DÍL SERIÁLU NAJDETE ZDE)

Opustil jsem trasu závodu a klesl asi o dvě stě výškových metrů k řece a trati a volně jsem došlapal do Děčína. Hledal jsem voňavé pekařství a slunnou lavičku na náměstí, kde bych s obloženou houskou a štrúdlem v ruce ještě na chvíli usnul, než mi otevřou cykloservisy. Uspěl jsem u druhého, který trochu netradičně sídlil v útrobách zimního stadionu. Uvnitř by mi i naostřili brusle, ty jsem však jako jednu z mála věcí s sebou nakonec nevzal.

Majitel byl velmi ochotný, když viděl mílaře v nouzi. Prodal mi brašnu pod sedlo a celkem velký batoh, oboje značky Author. Ostatně nebylo moc z čeho vybírat. Ta brašna byla zřejmě jediná a poslední na Děčínsku. Do obou zavazadel jsem chtěl systematicky a logicky rozložit svou bagáž, nakonec jsem ji tam chaoticky nacpal pod tlakem, což je mému naturelu bohužel bližší. Pepřový sprej proti medvědům o velikosti středního hasicího přístroje - povinnou součást výbavy - jsem umístil do boční kapsy. Staré kamioňácké brašny i pokroucený nosič jsem nechal na zimáku a opravář mi za stálého nadávání na má bezdušová kola opravil výplet a vycentroval kolo.

Zdánlivě jsem mohl znovu vyrazit závodit. Jenže čínské děti, které zřejmě šijí ty brašny, měly zrovna slabší chvilku. Jednu z přezek našily obráceně, nešlo to proto utáhnout. Přesunul jsem se tudíž do provozovny na druhém konci města. "Blani, mohla bys pánovi předělat přezku?" ptala se vedoucí šička. Blani by mohla, ale až odpoledne. Musí nejdřív paní dodělat plavky. A paní na ně čeká. "Vždyť já jedu závod!" zaúpěl jsem. Nakonec se jedna ze dvou dalších dam skloněných nad stroji uvolila tu vadnou součást rozpárat a našít správně. Stálo to padesát korun a zabralo jí to podstatně méně času, než mně trvalo napsat tento odstavec. Píšu totiž na mobilu s kompletně rozsekanou a skoro neprůhlednou obrazovkou, která připomíná spíš vitráž.

To spolu nesouvisí jen zdánlivě. Když už jsem konečně chtěl a mohl vyrazit, uvědomil jsem si stoupající teplotu a jal se odkládat jednu vrstvu oblečení. Neuvědomil jsem si však, že v kapse u dresu mám telefon. Po následném pádu přístroje na asfalt bylo jasné, že se v Děčíně vlastní blbostí ještě trochu zdržím.

"Mobily? To nemáme, ani jeden, fakt ne," dušovala se majitelka pofidérního bazaru, v jehož regálech se přitom vršila autorádia a další věci, které člověk má, a pak najednou ne. Zřejmě mě v páchnoucím pruhovaném dresu považovala za rafinovaně maskovaného policistu. V prodejně nového elektra dlouho nebyli s to pochopit sousloví "nejlevnější telefon s Androidem, jen jako záloha". Pět hodin i přes pět tisíc utracených v Děčíně nicméně uplynulo jako voda v Labi, v půl dvanácté jsem se vydal na trať z místa, kde jsem spal.

Kolo se z kamionu proměnilo na celkem pohledný sedan, i se podstatně lépe řídilo. Batoh měl však nejméně deset kilo a zarýval se mi do zad. Ostatně ani nová brašna pod sedlem nepůsobila moc trvanlivým dojmem. Při rychlejší jízdě se rozkmitala, kolo tak vypadalo trochu jako pejsek radující se, že se jeho pán vrátil.

Bez excesů a další demolice čehokoli jsem dojel do Hřenska a zaradoval se, kolik závodníků taky čeká na přívoz. Při bližším ohledání jsem bohužel zjistil, že se jedná o německé důchodce na elektrokolech. Po porovnání jejich plochy s ložnou plochou plavidla se mě zmocnila oprávněná obava. Naštěstí moje kolo bylo mezi posledními třemi, která se vešla. "Die Fähre is leider voll," ozvalo se těsně za mnou.

V Českosaském Švýcarsku vedly silničky nahoru a dolů, trápil jsem se a neutíkalo to. Měl jsem hlad, protože oběd jsem z časových důvodů vynechal. Dojel jsem Tomáše, rovněž majitele kola značky RB. Má od tohoto malého výrobce asi páté kolo a u všech čtyř předchozích zlomil rám. Oceňuji tu oddanost, jestli se to tak ještě dá nazvat. "Nechceš meruňku?" zeptal se mě uprostřed pustiny. Já ovoce moc nemusím, tak jsem se chystal odmítnout, Tomáš však vytáhl malou petku s domácí lihovinou a věřte nebo ne, šlapalo se pak mnohem lépe. A chybělo málo a šlapal bych si i na jazyk.

Na nedaleké rozhledně Tanečnice naštěstí měli smažák poslední záchrany, mezi jinými tam hodoval i vousatý Ondra. Věrný svým zásadám se moc nezdržel. Než jsem u baru zaplatil, zmizel. Poprvé jsem tam však uviděl Gábinu, jediného člověka, kterému mezi námi pomalejšími jezdci o něco šlo.

Gábina se totiž přetahovala s Jiřinou o průběžné prvenství mezi ženami (i když dlouhým sezením na kole se rozdíly mezi pohlavími poněkud stírají). Jiřina jela s Rosťou o něco pomaleji, ale jela stále. "Ona snad na tom kole i spí a jí," zaznívalo obdivně i nazlobeně z Gábinina tábora. Závodnice si na odchodu vylila vak s vodou do batohu. Nejsem škodolibý, ale nebýt jediným nešikou závodu mě potěšilo. Ovšem uznávám, že voda v batohu je proti mně slabý odvar. Já bych na jejím místě batoh zároveň rozpáral nebo nechal přejet traktorem.

Než zaplatím, vyzvednu u obsluhy nabíjející se telefon a zabalím sušící se spacák, jsou všichni pryč. Zjišťuji, že z rozhledny vede hodně cest. Tu správnou nacházím po dvojím tlačení až napotřetí a je to můj druhý největší navigační lapsus. Ten největší si nechávám na poslední den.

Blížili jsme se ke Šluknovskému výběžku, k nechvalně proslulému místu přezdívanému Nordkapp. Poznalo se to podle toho, že se do té doby slušná cesta změnila v kopcovité koryto plné kořenů klikatící se mezi hraničními kameny. Tempo opět zpomalilo skoro na nulu. Displej navigace chvílemi působil dojmem, že se zasekl, běžel jen čas. Po desítkách minut lopocení jsme byli na nejsevernějším bodě země. Kolegové se fotili s obeliskem, já jsem si zatím v potůčku oplachoval zpocený a špinavý obličej, přičemž jsem do něj nohama spadl a vůbec mě to nepřekvapilo. Svěřil jsem se Ondrovi se svou radostí, že ten Nordkapp máme z krku. "To vůbec ne, to teď teprve začíná," osvětlil mi.

Cesta dál vedla více méně potokem nebo přes šutry, kořenů přitom ještě přibylo. Nedávalo to smysl - kolem bylo celkem normální množství stromů. Jako by každý strom měl pro jistotu ještě několik náhradních kořenů, stejně jako já mám s sebou tolik tužkových baterií do navigace, že bych mohl cestovat měsíc. Každý kořen znamenal velkou nepříjemnost pro můj těžce zkoušený zadek. Drncali jsme ještě snad hodinu.

Poslední kilometry už jsem převážně stál a navzdory celkem ubohému sotva stokilometrovému nájezdu už bych to směřoval k noclehu, i když jsme původně chtěli dojet někam ke Krásné Lípě. S Tomášem a Ondrou jsme už za svitu čelovek vybalili spacáky na louce u obrovské hromady klád a balíků sena, vyčistili si zuby meruňkovicí a spali skoro do šesti. Zase mi byla zima a hučela tam dálnice.

V první následující vesnici byla otevřená večerka, nakoupil jsem hromadu těžkých nesmyslů, kupříkladu půlku chleba. "Všichni tu byli včera, vy jste poslední, že jo?" smál se na mě vietnamský prodavač. Na asfalt někdo nakreslil šipky a připsal "Občerstvení pro mílaře". Po sto metrech jsme objevili ráj. Hrozně milá paní nám uvařila kafe, nakrmila nás chlebem se škvarky a čerstvou buchtou a zalitovala, že jsme u ní nepřespali. My jsme toho litovali ještě víc. Pokoušel jsem se jí vecpat nějaké peníze, jelikož už od pradávného putování po Černé Hoře jsem alergický na zneužívání dobroty místních lidí, ale paní se nedala.

Nordkapp

Ujíždím oběma klukům na širokých šotolinových cestách, na kterých dopolední desítky kilometrů utíkají samy. Z obrovského traktoru mi mává jakási selka. Jenže pak se při jednom nenápadném sjezdu ozve pšouk od zadního kola. Není to samozřejmě jen tak obyčejný defekt, ale z boku proseknutý plášť. Z rány uniká vzduch a tmel bezdušového pláště připomínající řídké těsto na palačinky. Podniknu několik směšných pokusů zalátat skoro centimetr dlouhou díru knoty určenými k opravování těchto divných kol. Všechno mi trvá děsně dlouho; všichni ti, které znám jménem, mezitím projedou. Pak už nikdo nejezdí. Nakonec nasazuji rezervní duši, která se tou dírou v plášti neposedně pokouší dostat ven.

Plazíme se skrz Lužické hory. Jsou to pěkné cestičky, ale spíš pro pěšáky, kterým nevadí přelézat padlé stromy. Stále kontroluji zadní kolo. Naštěstí v Hrádku nad Nisou, kam dojíždím bok po boku Jiřiny, mají prodejnu kol. Vyměňuji plášť a kupuju rezervní duše.

Následuje dlouhé stoupání k větrným elektrárnám, kde zase pár lidí dojedu, a pak rychlý asfaltový sjezd do prvního checkpointu po 476 kilometrech. Je zde k dispozici i pivo a servis, pán je však spíš zaříkávač kol než skutečný mechanik. "Promiň, ale tyhle brzdy vůbec neznám. Nezasahoval bych do toho. Máš dobrý kolo a věřím, že ti vydrží," pohladí rám a věnuje se dalším strojům.

Kromě toho mě upoutá rybník a krátce poté už jsem v něm a je mi krásně. "To snad není možný. Tamhle se někdo myje šamponem a mýdlem. No viděls to někdy? To je tak sobecký!" ukazuje mým směrem nějaká tetovaná slečna. Opáčím, že jedu závod a že jsem se čtyři dny nemyl. A se slovy, že se přírodě omlouvám, k ní otáčím svůj opruzený zadek. Dotaz, jestli k vodě přijeli autem, nás bohužel napadl až později.

Do Hejnic a Lázní Libverda by to mělo být z kopce, ale překonávám první mentální i fyzickou krizi, plácám se na lehké převody a nemohu si sednout. Až stoupání na hřeben polských Jizerek mě probere. Dojíždím zkušenější jezdce Pavla a Tondu a společně se prodíráme borůvčím. Je to zvláštní dvojice. Pavel je extrovertní moravský rentiér a dredatý Tonda špatně slyší. Oba mají krásná drahá kola.

Asi dvanáct kilometrů před Harrachovem nacházíme horskou chatu a slovenského závodníka Janka, jak na jejím zápraží hoduje. Janko je jeden z exotů, kteří se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí. Teď si zrovna stěžuje na techniku. Není divu, má uvolněné zadní kolo a kolečka kazety v něm jezdí jak korálky. Janko nad tím mávne rukou a za chvíli tam není.

Ceduli Noclegi 30,- jsem si dokázal přeložit a česko-polsko-anglicky jsme se bryskně ujistili, že mají volno. Nemám důvod jezdit až do Harrachova. Posunul jsem svou podobiznu na stránkách závodu o přibližně 130 km na východ, takže mám splněno. Sprcha a postel jsou výrazně nad plán. Tonda a Pavel souhlasí a zůstávají též. Pavel nám vypráví o svých 300 maratonech na kole. U 121. zavřu oči a hned se mi rozběhnou zevnitř na víčkách divoké barevné obrazy. Vidím příšery s otlačenými zadky, nekonečné pokroucené kořeny, nezastavitelnou Jiřinu a všechno, včetně mě, krájí lopatky větrných elektráren - je to buď důsledek úpalu, nebo polského piva Lwówek.

Najednou se začne chatou ozývat nepředstavitelný rámus.

Co to bylo za rachot? Kolik stojí oběd v bufetu Na Rozcestí? Může se vůbec ještě něco dalšího rozpadnout? Mají v Klášterci nad Orlicí bankomat? Na tyto otázky odpoví poslední díl našeho seriálu.

text a foto Řízek

KAMION PŘEDJÍŽDÍ KAMION (Mílení, díl I.)

Ze seriálu Letecké katastrofy dobře vím, že havárii zpravidla způsobí sled špatných rozhodnutí. Přihlásit se do extrémního cyklistického závodu Tisíc mil by třeba za normálních okolností neštěstí nezpůsobilo. Ale když si kapitán letu navrch usmyslí, že pojede ultratěžkou trasu ze západního konce Česka na východní Slovensko s tradičními brašnami na nosič a ke všemu se do závodu v podstatě vnutí pouhé dva týdny před startem, aniž bych měl letos něco najezděno, je jasné, že to pro něj i pro osud ostatních členů posádky i pasažérů není dobře rozdané.

Míle může jet každoročně pouhých 150 závodníků. Místa jsou navzdory horentním sumám za účast a navzdory startu až na začátku července vyprodána pár minut po půlnoci na Nový rok, když se otvírají registrace, přičemž pod čarou zůstanou desítky zájemců.

Musíme si pomáhat

Má to svoji logiku. Pokud se chystáte na něco takového, potřebujete kupu času, abyste sebe, kolo i bagáž vyladili do posledního detailu. Vyberete jen to nejnutnější, seženete si speciální a trvanlivé brašny pod řídítka i pod sedlo (v katalogu aut by to nazvali Paket pro velmi špatné nebo neexistující cesty), obstaráte si navigaci a naučíte se s ní pracovat, koupíte si malý, ale teplý spacák a z kola odstraníte všechny možné zdroje problémů, jako například bezdušové pláště. Všechno řádně otestujete. A tréninkem si osedíte zadek, což je ještě důležitější.

A co jsem udělal já? V polovině června (sic!) jsem napsal organizátorům, jestli bych náhodou nemohl jet. Pochopitelně mě odbyli, ale já byl dál vytrvale vlezlý ("podívejte, dal jsem výpověď v práci, mám zničehonic volné léto a tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěl zkusit, navíc jsem novinář, i když teď v demisi, tak o tom třeba něco napíšu"). Po systematickém nátlaku svolili, že mohu trasu absolvovat pěšky (i tací odvážlivci se najdou). Nakonec podlehli a povolili mi jet na kole. Přihlásil jsem se, zaplatil a hned se po hlavě a chaoticky pustil do předem ztraceného boje s přípravami. Ovšem hrozně jsem se těšil.

Na startu

Aby bylo jasno: tohle nemá být návod, jak obejít nastavený systém registrací. Jen vysvětlení, jak jsem se tam vlastně octl. Zároveň chápu, že leckoho z těch "pod čarou" může naštvat, že jsem jim zabíral místo. Nu, už se stalo.

Na start v Hranici až někde za Aší jedeme s vousatým Ondrou a dlouhovlasým Ondřejem. Ondřej je taky elév, ale má všechno dokonale načtené a nakoukané z internetu a diskusí. Těší se. Já se čím dál víc spíš bojím. Auto má bohužel dětskou pojistku, takže už nemůžu utéct. Snažíme se aspoň od absolventa Mílí Ondry za ty dvě hodiny nasát co nejvíc z jeho zkušeností:

Jeď raději pomaleji. Ale vytrvale, dělej co nejméně přestávek. Dobré je vyrážet třeba ve čtyři. Víc toho stihneš. Hodně jez. Třeba jedno teplé jídlo na padesát kilometrů. Pivo je dobré, ale ne moc. Pokud je sklon svahu víc než šest stupňů, tlač.

Všechno chápu, až na těch šest stupňů. To, Ondro, poznáš, protože jsi statik a stavební inženýr? divím se. "Ne, ukazuje mi to tachometr na kole," vysvětluje.

Společně pak v Hranicích poobědváme klobásu a utopence a vyfotíme se s dalšími účastníky pod obloukem. Klasický nosič, jako mám já, vidím už jen jeden - má ho na skládačce paní, která asi jede něco nakoupit do sámošky. Do závodu nejspíš nezasáhne.

A pak už start. Na to, že leckoho z nás čeká i čtrnáct dní v sedle, se jede velmi rychle. Trasa taky není na úvod moc složitá, široké cesty a minimum zákeřností terénních i navigačních. Po hodině poklidného šlapání se v jednom sjezdu ozve rána a moje kolo na fleku zastaví. Protože si nejsem vědom toho, že bych měl ve výbavě záchrannou brzdu, trochu mě to znervózní. Nakonec se ukáže, že mi jedna z brašen vlétla do výpletu a zle si navzájem neporozuměly. Jeden drát je vyrvaný, další ohnuté, brašna i nosič poškozené, na kole osmička. Do cíle v Nové Sedlici na Slovensku zbývá jen něco přes 1600 kilometrů.

Umění

Zbytky drátu odstraňuji. Zatímco kolem projíždějí desítky soupeřů, pokouším se vachrlatou konstrukci nějak zpevnit dalšími popruhy a elektrikářskými páskami. Vypadá to jako škodovka chalupáře, který stěhuje na vozíku bez technické příliš velkou almaru a doufá, že to na tom kousku nespadne a že policajty nepotká. Každých 100 metrů se otáčím, jestli za mnou neleží nějaká část mého nákladu. Kromě toho to dělá velký rámus, když provizorní konstrukce brousí rám mého kola. Tímto se mu omlouvám.

Mezi ostatními účastníky rychle získávám přezdívku Kamioňák, Ten s divnými brašnami nebo Idiot. "Takové krámy jsou dobré akorát na jezdění kolem komína se staró," podotkne jeden bodrý Moravák. Co na to říct, když má pravdu?

Pozornost poutá i moje rumové božkovské tričko. Kousek před Kraslicemi vysvětluji Marcusovi z Německa, že to vlastně není rum, ale spíš rakovinotvorná sračka, kterou si ale přece od zlé Evropské unie nenecháme zakázat. A že nejsem sponzorován lihovarem, ale že je to vlastně naopak. Chápavě kývá hlavou. Chválím mu pískající želvu na řídítkách, ta mi přijde osvěžující. Je zvědavý, ale diplomatický; ptá se mě na výhody těch brašen na nosiči. Odpovídám, že žádné nejsou.

Umění II

Nádherným sjezdem po louce padáme do Kraslic. Tam potkáváme legendárního Petra Ozogána, mnohonásobného účastníka závodu. Dojel to na různých dopravních prostředcích a tentokrát jde pěšky, nebo spíš běží s batůžkem, ve kterém snad musí být jen krajíc chleba, mobil a kapesník. Volá na nás Ahój! a je to demotivující. Na prostranství před večerkou, kde se obvykle mílaři koncentrují, mi jeden z jezdců - myslím, že se jmenoval Tomáš (hodně z nich se jmenovalo Tomáš) - kromě soustrastných pohledů věnuje svůj rezervní drát, až někde potkám servis.

Šeří se a máme v nohách teprve 80 kilometrů - start byl až ve tři odpoledne. Z Kraslic jedu sám do táhlého kopce předznamenávajícího Krušné hory. Už s čelovkou ukrajuji první stovku, načež mě navigace posílá po zarostlé zelené značce do prudkého kopce lesem. Asi hodinu přelézám padlé stromy, počítadlo kilometrů se přitom ani nehne. Krátce před půlnocí objevím dřevěný přístřešek a v něm další dva spící jezdce. Místo volné úzké lavice volím studenou zem (velká chyba) a oblékám vše, co mám.

Komáří Vížka, aspoň myslím

Noc byla mimořádně chladná a můj spacák pamatuje lepší časy. To, co v něm panovalo, bych komfortní teplotou nenazýval. Na druhou stranu mě drkotání vlastních zubů vyžene zpět na kolo poměrně brzo, před šestou už šlapu do kopce k Božímu Daru. Tam na mě z kavárny hulákají kolegové, ať zastavím, že je tam polévka a pivo a kafe a palačinky. Přesně to si od dobrého člověka s obřím maltézským křížem na krku objednávám a jeho ruce s obřím maltézským křížem na prstenu mi to i donesou. Nečekal jsem, že hned v sedm utratím za jídlo 234 korun, nicméně bude hůř. Jedu převážnou část dne sám - na Klínovec a dál přes hory až do obce Kovářská, kde slyším Ozogánovo Ahój!, takže do toho radši zase šlápnu. Pak nás pošlou přes dva zarostlé kopce a další pustinu do Hory Svatého Šebestiána, kde místního muže pobavím vážně míněným dotazem, jestli tu někde v okolí není cykloservis. Není.

Zdroj radosti i problémů

I s rozpadajícím se nosičem valím rychle vpřed, přes lesy a louky. Na Cínovci, kde jsou milí lidé vytvářející projíždějícím odvážlivcům parádní zázemí, jsem prý celkově čtyřiadvacátý. Pořád je dost brzo, blížím se k Tisé. "Kam až jedeš? Vždyť jsi už ujel milion!" protestuje žena, která můj postup sleduje přes GPS tracker.

Jeden z jezdců v dresu s nápisem Globus (prý jej sponzoruje Globus, ne naopak), říkejme mu třeba Tomáš, chce ještě zkusit stihnout přívoz přes Labe v Hřensku. Loďka pluje jen do 22:00, pak až ráno v osm. Kdo ji nestihne, musí si počkat, nebo to objet přes Německo. Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, ale současným pohledem do mapy a na hodiny zjistím, že by se to možná dalo, s trochou snahy. Pokud nás traséři vezmou nějakými normálními cestami.

To se samozřejmě nestane. Následují první opravdu drsné technické pasáže s velkými kameny (tlačit z kopce je strašně depresivní) a v prudkém sjezdu ve skalách nad Děčínem, kde mám jako kamion s plandavými brašnami velký problém se vůbec vejít, ve mně dozrává rozhodnutí, které ovlivní zbytek mého závodu.

Ložnice

Začíná se stmívat, Hřensko je ještě dvanáct kilometrů daleko a my tlačíme kola do ostrého kopce. Není to reálné stihnout, poslední přívoz odjede bez nás. Rozhodneme se bivakovat přímo na křižovatce cest někde na svahu nad Děčínem. Tomáš natáhne mezi stromy hamaku, já si lehám na zem, zatímco nohy a záda pod vedením zadku vehementně protestují proti 182 ujetým kilometrům za jediný den. Tohle bylo vážně ujeté.

Jaké rozhodnutí náš hrdina učiní? Začnou ho jezdci konečně respektovat tak, jak si zasluhuje? Mají v Děčíně cykloservis? Kolik německých důchodců se vejde na přívoz? Odpověď na tyto a další podstatné otázky se možná dozvíte příště.

text Řízek, foto Anna Kopková, 1000miles.cz a Ř.