Nejvíce to ovšem klouzalo v samotné Zvoli, konkrétně na chodníku. Cestu na start jsme nicméně zvládli, tak už zbývalo jen 17 kilometrů náročným terénem, který podle pořadatelů v dosahu Prahy věrně imituje divočinu. Trasu proti loňské premiéře lehce upravili a celý okruh posunuli, takže tam, kde jsme byli loni ještě svěží, nám budou pravděpodobně letos docházet síly. A tam, kde nám loni docházely síly, nám budou pravděpodobně docházet i letos.
Dostali jsme jakési bioeko bezlepkové veganské nudle, nad námi kroužil kamerový dron a asi 250 lidí se po zmrzlé cestě rozběhlo strašně rychle za zimním dobrodružstvím, které jim mělo vynahradit adrenalin předvánočního nakupování v obchodních centrech. Milan nejenže jezdí legračním autem s malinkatými koly, navíc měl na hlavě roztomilou čepici a na startovním čísle jméno Lenka a stejně jako všechny případné další Lenky mi na prvních dvou kilometrech vedoucích převážně z kopce děsivě utekl. Pravda, jedna slečna těsně přede mnou hodila tygra a chytila zajíce, ale zvedla se a dělala jakoby nic.Ty první milé kilometry byly určené k tomu, aby se startovní pole roztrhalo, než se vřítí na lesní pěšinky. Bohužel se roztrhalo přesně tak, že jeho největší cucky zůstaly přede mnou. Když už jsem se konečně zahřál, rozkoukal a chtěl jsem se pustit do závodění, vlekl jsem se po úzké stezce za nimi anebo je obíhal a ušetřenou energii vydával naprosto nehospodárně.
Čerstvěji působící Milan alias Lenka se mi dočista ztratil z dohledu. Fáborky a šipky nás navedly do parádní rokle, kde se asi patnáctkrát brodí potůček a skáče přes kaluže. Jak se každý snažil zůstat v suchu! Ale marně! Aspoň teda já. Pak se ve frontě vyšla kolmá stěna, kterou se loni končilo.
Po dlouhém seběhu ke zbraslavské zoo, kde jsem najednou byl úplně sám, až to bylo děsivé, jsme měli první polovinu za sebou. Pobryndal jsem se občerstvovací vodou a zvolna vyrazil do nejhoršího kopce na Závist. Ten mám zvláštním způsobem rád, jsou tam výhledy na Zbraslav a řeku, kaplička a tak, a i tentokrát jsem se dotáhl na zhruba patnáctičlennou skupinku, která si to vykračovala za Milanem. Nad kapličkou jsem Milana minul a pokusili jsme se pozdravit a nějak navzájem povzbudit, ale vyšly z toho spíš takové skřeky neolitického typu. Myslel jsem, že poběžíme jako tým, jako to vždycky říkám, a nikdy to nevyjde, jenže nahoře na hradišti už jsem byl zase úplně sám.
Problém tohohle závodu je v tom, že vůbec nevede rovně. Skrz rokli jsme spadli zase skoro k řece do Jarova a pak už se mi do kopce fakt vůbec nechtělo. Předešel mě muž s batohem, kterému jsem svým šklebem zkazil jeho selfie, a on mi navrch ještě nabídl pití. Tak jsme se doplahočili na nejhezčí výhled nad řeku, na jakousi kamenitou stráň a samozřejmě jsme zase museli až dolů k trati Posázavského pacifiku.
Už zbývalo jen vyškrábat se skrz poslední údolí a krásné serpentiny zpět do Zvole. Někdo vtipný tenhle úsek na internetu pojmenoval Závist Grand Finale. Cítil jsem skutečně něco mezi pompézností a toaletním papírem. Vůbec se mi nechtělo běžet a pěšinku jsem zašpuntoval stejně jako předtím Milan nad zbraslavskou zoo. Kráčelo za mnou asi deset unavených lidí, někteří se pokoušeli mě hecovat, což jsem odfiltroval, pak se nějaká paní Rambová rozhodla, že nám uteče, tak jsem utíkal s ní. Najednou se objevilo pole, fotbalové hřiště a cílová nafukovací brána. Paní Rambové jsem zbaběle utekl a jmenovat se Lenka, stal bych se třetí nejlepší ženou.Dal jsem si bioeko bezlepkový vývar bez éček a čekal, až doběhne Milan a začne sněžit. Oboje se stalo skoro naráz. Padali takoví ti nacucaní, obrovští kocouři a na trávníku se uvelebili a odmítali roztát. Přesně to závodu chybělo; to jediné jsem záviděl těm, co byli ještě na trati. (Trailově záviděl).
text Řízek, foto Jiří Januška - Raceshots.cz a Ř.
Žádné komentáře:
Okomentovat