Podzim byl běžecky nečekaně skvělý. Před dávnými šesti lety, kdy jsem si zaběhl v Praze osobák, jsem na tom nebyl lépe. Konečně mě nic ani v nejmenším nebolelo, doktory a fyzioterapeuty jsem si vymazal z mobilu, bavilo mě to a moje sebevědomí rostlo každým dalším úterním dráhovým tréninkem, kde jsem se pravidelně stával lokomotivou našeho neformálního B týmu aspirantů na bezmála tříhodinový maraton.
Volba, ne moje, padla na Valencii. Rovinatá trať, vlídné prosincové klima a poblázněné publikum tam požene 36 tisíc běžců k výšinám osobních rekordů, řekli si patrně kamarádi už zkraje roku a já se k nim na poslední chvíli přidal.
Nepohodlnou postel na přistýlce ve stísněném pokoji s Martinem, Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily mi uvolnil zraněný Honza Š. (peníze za ubytování mi rezolutně poslal zpátky, což je hezké, ale cítím se blbě). Start jsme z hotelu měli skoro nadohled, ale čekaly nás ještě dva dny kontemplace a aktualizování běžecky hrůzostrašné předpovědi počasí, která oproti plánům slibovala silný vítr, ale především velké teplo. Jdeme klusat. "Čekáme na výtah," psal nám A tým z výšin sedmého patra pořád dokola. A tak to šlo den co den. Vlastně dva dny.
Přišlo mi až absurdní, co jsme za tu dobu dokázali sníst, ale třeba ten tatarák z lososa s avokádem se mimořádně povedl. Širokými ulicemi lemovanými pomerančovníky nás kávomil Martin dotáhl k těm nejzajímavějším místním baristům a já si tam stejně sveřepě dával jedno cappuccino za druhým, takže mi bylo úplně jedno, co je to za kafe. Klusali jsme v devět kilometru dlouhém parku vytvořeném na dně odkloněné řeky a přemýšleli, jak by podobný projekt dopadl v Praze a kolik by tam těch parkovacích míst a nákupních center bylo.
Počkali jsme na výtah, půjčili jsme si kola, dojeli k moři, které jako jediné připomínalo, že je prosinec. Ale vlezli jsme tam. A pak jsme se s Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily podělili o obří paellu a s ostatními kolegy se dohadovali, jestli nás prosincové léto zpomalí o jedno procento, nebo o dvě, a já se tak trochu obával, že spíš o víc.
A teď už jen připevnit špendlíky startovní číslo, na jeho zadní stranu vyplnit nacionále blízkých, co kdyby, připravit gely na zítra a zhasnout. A do rána poslouchat spokojené funění a pochrupávání spolubydlících a přehrávat si, jaké to vlastně bude, a samozřejmě zase vůbec nezabrat. Z těch čtyřiceti hodin měsíčně jsem měl aspoň jednu dvě vyčlenit hlavě.
Na časné snídani byli všichni, Zuzka, Honza, Lukáš, Martin, Hvězdář, Jirka a jeho bacily a já a moje kruhy pod očima. Četné dotazy na kvalitu spánku jsem odbýval vrčením, ale bylo pozdě cokoli vymýšlet, už se spalo. Bylo potřeba se nějak srovnat s tím neustálým zíváním. Třeba to doženu v letadle.
Prvních pět kilometrů vůbec nevím, kudy jsme běželi. Jako by se do města vrátila ta ztracená řeka a mohutnou silou semlela každého, kdo třeba zaškobrtl o obrubník a upadl nebo se třeba naivně pokoušel přejít přes silnici.
Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo tam spousta křiku, loktů, zlostných i omluvných gest, v zatáčkách jsme se zastavovali, protože nebylo kudy projít a bylo to všechno, jen ne rychlé, ale s tím se počítalo. Přišlo mi, že běžíme pořád z kopce, ale ono to asi bylo jen po rovině a nebyly tam žádné tramvajové koleje, mosty a kočičí hlavy jako v matce měst.
Tříhodinovou iluzi jsem opustil asi na patnáctém kilometru. V polovině závodu jsem na ni sice neztrácel moc, ale na každém rohu byl teploměr a pořád to varovně lezlo nahoru, takže jsem vůbec nepřemýšlel, že bych třeba mohl zrychlit, a spíš jsem se snažil držet opatrné tempo a nezpomalovat. Na 26. se do nás poprvé slunce opřelo víc, zároveň tam byl první směšný kopeček a mě začalo strašně píchat v boku, unavená hlava si to vyhodnotila jako spiknutí a obklíčení a chtěla to okamžitě vzdát. Vamos, Lukas, zkoušeli mě popohánět místní a na chvilku se to snad i povedlo.
Vlastně až moc. Byl jsem zpátky na svém tempu, a začal jsem dokonce počítat, jestli bych ten osobák přece jen ještě nestihl. Na katedrále, kde prý visí parádní Goya, ale byla tam moc dlouhá fronta, zněly zvony a každý si mohl vyhodnotit, jestli je to oslavné, nebo umíráček.
Čtyřicet hodin za měsíc běháš – a k čemu ti to teď je? Od 32. kilometru jsem se zase fyzicky i mentálně propadl. Vamos, Lukas, Vamos, Lukas! Dobrý, ale jděte s tím už do hajzlu. Opékám se na slunci, zpomaluju do skoro neznatelného, ale protivného kopce a už to zase není závod, ale utahaný klus. A když se trasa konečně zase otočila zpět směrem do centra a k moři, voda za krkem mě už nechladila, nohy už odmítaly zrychlit a hlava se spokojila s aspoň nějakým pohybem a chlácholila se množstvím okolních běžců, kteří prostě zničehonic přešli do chůze. Aspoň tohle jsem tentokrát nedopustil a 3:07.55 bude tak oficiálně můj nejrychlejší maratonský čas. U toho pražského osobáku jsme to totiž před lety nějak popletli a u čísla 666 mi ve výsledcích chybí jméno.
Jirka i se svými bacily nakonec odstartovali, ve fotograficko-tréninkovém pojetí dorazili o pár sekund přede mnou a prý jim bylo zima. Moje tréninkové vagony Martin (2:57) i Lukáš (3:00) byly v cíli oprávněně spokojené až šťastné, protože se s počasím dokázaly srovnat a hlava je netrápí, Honza (2:43) tradičně nespokojený, Hvězdář kousek za mnou uvařený a Zuzka od poloviny v křečích. Když mi pověsili na krk medaili, dojetím sám nad sebou jsem trochu slzel, ale naštěstí to Jirka vyfotil z brutálního podhledu, takže to není vidět.
.jpeg)
"Now this is your marathon," pokoušel jsem se pak v hotelu žertovat s pokojskými, kterým jsme předávali totálně vybydlený brloh a které však neuměly ani slovo anglicky. Na terasu jsme si nechali dovézt jídlo, z kartonu si skautsky vyrobili chybějící příbory a za kavárenským vodičem vyrazili někam strašně daleko do dalšího podniku, který vypadal něco mezi Ikeou a saunou.
Dal jsem si za tři eura sto dvacátý úplně stejný mléčný nápoj se slabou kávovou příchutí, strašně se těšil na holky doma a říkal si, jak to bude hezké, až si to jednou všechno sedne a já nebudu muset přemýšlet, jestli jsem víc šťastný, nebo zklamaný. Do té doby čekáme na výtah.
text Řízek, foto Jirka
