ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

ŠMÍCA

Takhle jsme si naši premiérovou účast v šesté lize nepředstavovali. Představovali jsem si ji totiž mnohem horší: dostat se sem znamená přece jen překonat dvě úrovně soupeřů, což konkrétně v našem případě trvalo 23 let. Dalo se očekávat, že v této soutěži budeme když ne za otloukánky, tak spíš za mužstvo teprve se rozkoukávající. Místo toho jsme po šestém kole s údivem aktualizovali neúplnou průběžnou tabulku, kde Forejt po poslední pohodové výhře 5:1 nad jinými otloukánky svítil ze druhého místa.

Zápas se čtvrtou Strašnickou tak bez nadsázky přítomný rozhodčí označil za boj o postup, čemuž jsme se upřímně smáli ještě ve chvíli, kdy náš skvělý brankář Milan chytil stoprocentní šanci. Brzy nám však ztuhl úsměv na rtech: soupeři se oproti nám jevili jako výrazně fotbalově nadanější, což bylo patrné především ve srovnání se mnou - za ty čtyři minuty mezi mým příjezdem do Štěrbohol a výkopem jsem se toho bohužel moc naučit nestihl.

Netrvalo dlouho a prohrávali jsme. Nejdříve decentně 0:1, později po komickém podklouznutí našeho posledního bránícího Karla závažněji 0:2 a dál se to stupňovalo, takže po patnácti minutách jsme za stavu 0:3 toužebně vyhlíželi milosrdný konec. A nebyli jsme sami, přesně v tom momentě začal brankář soupeře zdržovat. 

Ale kdyby to dopadlo takhle, asi bych o tom nepsal, takže je nasnadě, že se něco přihodilo. Karel zatáhl míč po levé straně a poslal jej do vápna, kde jsme se k němu udatně, ale trochu zoufale snažili probojovat. Nejsrdnatější byl sice obránce soupeře, jenže míč jen nešťastně odrazil do mého kolena, těsně vedle obrovské modřiny z předminulého zápasu, která vypadá jako nějaká avantgardní kérka. Koleno bylo natočené správným směrem a vykřesalo nám aspoň malinkou naději ještě s tím něco udělat. 

"My takhle často vedeme 3:0 a pak ještě prohrajeme," konstatovali o poločase hráči soupeře, kteří byli na hanspaulské poměry hrozně v pohodě. Rozhodčí rovněž vtipkovali o Csaplárově pasti, ale k ní se zatím moc neschylovalo. Strašnická naopak zkraje druhého poločasu trefila tyčku.

Pak jsem se na zlomek sekundy ohlédl doprava někam směrem ke kouřícím komínům anebo nákupnímu centru, sám nevím, ale probral mě až jásot - po bleskovém autu dostal podle několika na sobě nezávislých radujících se zdrojů míč Ondra a placírkou, jež bývala historicky doménou jiného čahouna a nepravděpodobného střelce Rádoše, snížil na 2:3.

A to už úplně otočilo poměry na hřišti. Kudrnatá hvězda soupeře najednou neměla prostor pro svoje fintičky, protože jsem ji vzal přes párky (ale i s míčem). Brankář se zdlouhavě šoural pro zakopnuté míče a rozehrával ještě pomaleji, ale beztak nezabránil tomu, že se na něj vyřítil Mário a vyrovnal na 3:3 a pamětníci hned vytáhli zcela případný příměr k legendárnímu istanbulskému finále Ligy mistrů 2005, kdy se totéž podařilo Liverpoolu (mj. se Šmícou, který dával na 2:3, a Barošem) proti Milánu. Snad jediný drobný rozdíl oproti oběma situacím mě napadá, a sice že oni pak ještě vyhráli na penalty. 

To v hanspaulce nejde, ale ještě zbývalo pár minut, v nichž se dalo rozhodnout, tak či onak. Na soupeřova útočníka zívala prázdná branka, ovšem naštěstí to minul. Následoval můj zhruba druhý vyhraný hlavičkový souboj v životě, prodloužil jsem na Dana a ten uháněl sám na brankáře, jen mu do zkrocení zlého míče chybělo půl kroku. "Nešel jsem tam, protože jsem vůbec nečekal, že to dokážeš," potvrdil mou roli spolehlivého článku sestavy. 

A pak byl konec a já jsem zvedl ruce nad hlavu a tlumeně jsem zavýskl, protože mi to přišlo skvělé a ohromující a epické a příběhovité, ale pak jsem se zahanbeně podíval kolem sebe a zjistil, že jsem jediný, ostatním radost připadala nemístná. Došlo mi, že oni tu pro mě neuvěřitelně šťastnou remízu v boji o postup berou jako ztrátu! To je manšaft, podívejme se na ně, žádní osmiligoví otloukánci. Kazit to takovým borcům je mi vyloženě ctí.

text Řízek, foto Luboš 48

SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek