MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

O KOČCE A HOLOUBKOVI

Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst. 

A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří. 

Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist. 

Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna. 

Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.

Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."

A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.

Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.

text Hedvika a Řízek, foto Ř.

JIRKA BUBLA V TRENKÁCH

Nevím, jestli to tak taky máte. Ale dokážu doslovně citovat pasáže z knih, kterými jsem listoval opakovaně jako dítě. Dokážu to i u tak absurdních pasáží, jako jsou popisky pod fotkami.

(Ano, dokážu citovat i novinové titulky z deníku Československý sport z roku 1986, ale to už je úchylka, uznávám. Pamatuju si takhle headline “Postaví pomník Pffafovi?”, figuroval u článku, který referoval o tom, jak Belgičanům vychytal  jejich gólman překvapivý postup do semifinále fotbalového mistrovství světa v penaltovém rozstřelu proti Španělům.)

Zpět ke knížkám. Někdy zhruba v roce 1985 jsem tátovi v knihovně objevil obrazovou publikaci připomínající druhé zlato naší zlaté generace 70. let nesoucí název Zlato z Katovic. Na hokej jsem byl velkej fanda a tou knížkou listoval tam a zpátky do omrzení. Byly v ní fotky nejen ze samotného turnaje, ale také z přípravy našich zlatých hochů. Na jedné fotografii byl zvěčněn do trenek oblečený obránce Jiří Bubla, kterak napojený na různé hadičky a senzory šlape v zátěžovém testu na kole. Pod fotkou bylo napsáno: Šlape Jirka Bubla a publikum nezdraví a nejásá. 

Samozřejmě mi tehdy přišlo naprosto úžasný, co všechno ti hokejisté v přípravě podstupují. A jako velmi typický hoch-sportovec-teoretik jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že toto někdy podstoupím. Neřkuli na prahu padesátky…

Leč stalo se. Jako opice (věc, co jsem si spolehlivě přenesl z dětských vzorců chování do dospělosti) jsem se musel objednat na pokročilou sportovní prohlídku v Body Solution Clinic, když jsem tedy viděl, že takřka všichni kolegové z Děkanky už na ní byli. 

Vlastně mi to celý přijde úsměvný: nesportující dítě / gymnazista osvobozený z tělocviku / nesportující dospělý začne ve 44 letech rekreačně běhat a o šest let později si jde diagnostikovat svůj sportovní výkon v zátěžovém testu, aby… Aby vlastně nevím přesně co. Zjistil, že běhat nemá, protože na to nemá, je to pro něj nezdravé, nebo se snad naopak dozvěděl, že běhat má a může běhat ještě nějak líp? 

Neměl jsem od té své návštěvy žádné zvláštní či specifické očekávání. Místo něj jsem měl velmi konkrétní pocit nepatřičnosti. Ve chvíli, kdy jsem do Libně jel, ve chvíli, kdy jsem se převlíkal v šatně vedle ordinace, ve chvíli, kdy jsem usedl naproti lékaři… Až ve chvíli, kdy jsem vstoupil s utaženou maskou na rozjíždějící se pás, nějak na pocit nepatřičnosti nezbyl čas. 

Dva nechtěně humorné okamžiky se ale dostavily už krátce před tím. První, když po mně lékař při prohlídce chtěl, abych se předklonil a dotkl rukama prstů u nohou. Hlesnul jsem, že teď to bude vtipné, a dosáhl… no, někam do půli holení. Lékař se situaci pokoušel zachránit konstatováním, že běžci bývají zkrácení, ale tak nějak jsme oba věděli, že toto není běžné zkrácení. 

Druhá “moje chvilka” přišla ve chvíli, kdy mi měla sestra nasadit před vyběhnutím na pás masku. Dvakrát se musela vrátit pro menší velikost. Situaci jsem tentokrát zachraňoval já vzpomínkou na branná školní cvičení z osmdesátých let, kdy jsem byl vybaven nejmenší velikostí plynové masky, číslo jedna, maximálně dvě, což bývaly typy s chobotem. 

Z mé strany nepřiznaný slabý okamžik přišel někdy při prvním zrychlení tempa pásu, kdy mi na moment nastoupila panika, že se v té utažené a padnoucí masce velikosti XS dusím, místo abych v ní volně dýchal. Podařilo se mi ji vzorově zaplašit a s dobrým pocitem jsem si při druhém zvýšení pásové rychlosti vyslechl lékařův komentář, že to “jdu vzorově”. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale dobrého pocitu mě to nezbavilo. 

Co je potřeba na tomto místě zdůraznit: přístup Karla Tyrpekla, který mě zátěžovým testem prováděl, byl naprosto skvělý a příkladný. Vše srozumitelně, klidně, věcně vysvětloval, byl nápomocný, ptal se, zda je vše v pořádku, a když došlo na představení výsledků, mluvil jasně, vstřícně, dával dobré rady. Jako klient jsem byl naprosto spokojen. 

Nic na tom nemění, že jsem byl na konci vlastně dost překvapen. Jestli jsem si přece jen někde ve skrytu své amatérské běžecké duše přinášel nějaké očekávání, spočívalo v tom,, že mi bude řečeno, že běhám nemožně (zhruba jako postřelená kachna) a měl bych se přestat přejídat. Řečeno mi bylo, že biomechanika pohybu není špatná (sklon trupu, postavení hlavy, pohyby rukou vzorové, ano, nohy by měly více zakopávat) a že bych měl jíst víc sacharidů, neb běhám prakticky na energetický deficit. 

A ano, taky to, že můj “plán” na maraton za 3:15 až 3:10 je naprosto reálný. 

Zdravím na dálku pomyslně Jirku Bublu, kterého nikdo nezdravil, a sám za sebe jásám z toho, že jsem to celé absolvoval a moje běžecká kariéra může poučeněji a ve větším klidu než dosud pokračovat. 

text Pavel, foto BSC