OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))

ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepšenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

Aktualizováno o vyjádření druhého rodiče: Čtvrtka má na zahradě nový domeček a misku s jídlem. Takže je možné, že je zpátky ve hře. Situaci budeme dále sledovat. 

text a foto Řízek

NOVEJ ČLOVĚK

Máloco je mi tak protivné jako osobní rozvoj. Zuřivě jsem vždycky odmítal byť jen na zlomek sekundy připustit, že se těch pár drobných nedostatků uvnitř i navenek sebe pokusím nějak vědomě a plánovitě sanovat - ať už ve prospěch sebe sama, nebo (a to spíše) svého okolí. Pomyslně si odškrtávat progres na hrací ploše své osobní zašmodrchané nezáživné deskovky a brát každou nesnáz jako zkoušku. Bleju. 

Kdysi mi třeba v tehdejší práci nabídli, že mi nově svěřenou vedoucí roli, kterou jsem nezvládal, usnadní tím, že mi zaplatí kouče, a mysleli to sice korporátně, ale nejspíš dobře. Jenže podobně protivné jako osobní rozvoj mi bylo jen připustit si, že mám problém.

Loni ve Valencii jsem si připustil, že mám problém. Bohužel pro mé okolí se to týkalo jen běhání. Psát o dalším nezdařeném pokusu o maraton pod tři hodiny mě nebavilo, stejně jako vás to číst, a kromě toho jsem si konečně uvědomil, že můj dosavadní přístup už dosáhl svého maxima a veškerá jeho magie vyčpěla.

Co byl ten dosavadní přístup? Být svůj! 

Ráno na poslední chvíli zjistit, co je v tréninkovém plánu, buď to udělat, když se mi to líbilo, nebo si běžet, na co mám chuť. Prokládat to šílenými hovadinami (čtyřiadvacetihodinovka na horském kole, proč?). Nerozcvičovat, neprotahovat, regeneraci pokládat málem za sprosté slovo, posilovnu za past, ze které, jak jsem někde zaslechl, se dokonce občas někdo nevrátil. Jíst opravdu cokoli, co mě zrovna napadne a kdykoli mě to napadne, v práci střídat kafe se sladkou limonádou, vodě se vyhýbat obloukem – a co je vlastně ten protein? Pak se nechat strhnout davem a narychlo se přihlásit na maraton, tam pohořet, vymluvit se na špatný spánek a na moc velké horko a zase začít znovu. No jo, ten Lukáš, ten je svůj.

A co jsem teda změnil: 

✅ Poprvé v životě nějak systematičtěji cvičím. Korba ze mě nikdy nebude, ale co bych taky dělal s korbou, což naštěstí chápe i můj trenér.  

✅ Zpevnil jsem díky tomu břicho a záda, které do té doby neexistovaly, což jsem zjišťoval pokaždé, když chtěla Heda povozit na koni. 

✅ Protahuju, když na to nezapomenu. Pořád jsem zkrácený, ale pracujeme na tom.

✅ Jím a piju méně nesmyslů. 

❌ Kafe s mlíkem a malinovou mřížku z Tchiba si ale vzít nedám.

✅ Trénuju, i když se mi nechce a i když se mi ten trénink vizuálně nelíbí.

✅ Odložil jsem přípravu na jiné hovadiny, soustředím se jen na maraton. 

❌ Ale dál bolestivě padám z kola, protože prostě neumím přejet tramvajové koleje.

A víc nic. Ale působí to dojmem, že to funguje.

Kdybyste vedle sebe dali dvě moje fotky, nenajdete rozdíl, nenastala žádná extrémní proměna, spíš facelift, jako když už starý model prodávají deset let, ale teď tam pro letošní rok přidali LED světla. Jenže i to málo způsobilo, že lítám. Tedy na své poměry – objektivně vzato běhám stejně rychle jako zhruba před sedmi lety. Jenže po dlouhém období stagnace i to je velké zadostiučinění. 

Pořád jsem trochu svůj, protože na ten pražský půlmaraton, na který jsem se dva dny před startem přihlásil, by zgruntu vyměněný člověk nešel a soustředil se na přípravu na skutečný vrchol sezony.  "Jestli chceš dát ten maraton pod tři, tak bych se na půlku vykašlal," radil Honza, neformální autorita naší komediální tréninkové skupiny na Děkance, a doporučoval místo toho třicetikilometrový dlouhý sobotní běh, který ke kýženému cíli vede spíš. Což taky mohlo být fajn, uznávám.

Vyšlo nádherné počasí, zima i slunce zároveň. Václav šel taky a vystál za mě dvouhodinovou frontu na číslo a jeho obchodnická až handlířská výřečnost mě na jejím konci přesunula do vysněného koridoru A (u výdeje mi to na startovním čísle přelepili), což taky hrálo pozitivní roli.

Pak jsem se ve stejně rychlém davu rozběhl po inovované trase z Holešovic proti proudu až někam k Lihovaru, na Výtoň a přes centrum a Karlín zpátky a celou hodinu, 24 a půl minuty vnímal, jak konečně běžím správnou cestou, tedy tak, jak mám. Lehce, rytmicky, bez bolesti, s rezervou a plánem, který jsem si splnil. 

Bez krize jsem se dostal na Rohanské nábřeží, stále mírně zrychloval a stíhal si u toho plácat s dětmi u trati. Že jsem si loňský osobák v ideálních podmínkách zlepšil jen o mrzkých 40 sekund, moudroprdi z Děkanky sice zkritizovali jako promarněnou příležitost, ale pro mě přesně tohle byla ta správná zkouška, kterou jsem si na své cestě obrody odškrtnul a vrátil se z ní silnější, takže cítím vděčnost a takové ty motivační cancy. 

Ono by možná nebylo úplně mimo si z toho vzít ponaučení i do důležitějších věcí, ale nechci si radit.

text Řízek, foto Zuzka, neznámý stejně šťastný sportovec, Ř.