DVA LIDI

Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.

A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.

"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.

A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní. 

Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno. 

Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.

Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné). 

Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.  

"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl. 

Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla? 

"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

ZVEDNEME ZADEK

Bohatý táta ze mě nejspíš nikdy nebude, oddělení motivační literatury v knihkupectví vyhledávám jen díky zálibě v bizáru (poočku sleduji, jaký typ lidí ty věci kupuje), a tak pravděpodobně dělám spoustu věcí ve svém životě úplně blbě. Především neustále něco rozbíjím a ono se to pak prodražuje. Krátce před Vánoci jsem třeba při rutinním klusu po Vyšehradě k údivu turistů při pádu rozsekal nejen koleno, ale i oblíbený mobil, a to ještě nebylo zdaleka všechno.

Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.

Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá. 

Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl). 

Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.

K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili jej různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela. 

Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál. 

Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu. 

To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku. 

Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější. 

Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě raději nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil. 

Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel. 

Ostatně, jak řekl klasik motivačního žánru, je rozdíl mezi tím být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné. 

text Řízek, foto Věrka

VAMOS, LUKAS

Čtyřicet hodin za měsíc běháš! Vždyť já jsem vlastně běhal celý jeden pracovní týden, říkal mi Martin při jednom dlouhém společném klusu, když naše intenzivní příprava před maratonem vrcholila. To zvolání se mi zarylo pod kůži i s vědomím, že tyto údaje ani u jednoho z nás nesedí, jak to u běhajících workoholiků bývá. Začal jsem víc vnímat, že tomu dáváme docela hodně. A že by se to konečně mohlo nějak začít rentovat.

Podzim byl běžecky nečekaně skvělý. Před dávnými šesti lety, kdy jsem si zaběhl v Praze osobák, jsem na tom nebyl lépe. Konečně mě nic ani v nejmenším nebolelo, doktory a fyzioterapeuty jsem si vymazal z mobilu, bavilo mě to a moje sebevědomí rostlo každým dalším úterním dráhovým tréninkem, kde jsem se pravidelně stával lokomotivou našeho neformálního B týmu aspirantů na bezmála tříhodinový maraton. 

Volba, ne moje, padla na Valencii. Rovinatá trať, vlídné prosincové klima a poblázněné publikum tam požene 36 tisíc běžců k výšinám osobních rekordů, řekli si patrně kamarádi už zkraje roku a já se k nim na poslední chvíli přidal. 

Nepohodlnou postel na přistýlce ve stísněném pokoji s Martinem, Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily mi uvolnil zraněný Honza Š. (peníze za ubytování mi rezolutně poslal zpátky, což je hezké, ale cítím se blbě). Start jsme z hotelu měli skoro nadohled, ale čekaly nás ještě dva dny kontemplace a aktualizování běžecky hrůzostrašné předpovědi počasí, která oproti plánům slibovala silný vítr, ale především velké teplo. Jdeme klusat. "Čekáme na výtah," psal nám A tým z výšin sedmého patra pořád dokola. A tak to šlo den co den. Vlastně dva dny. 

Přišlo mi až absurdní, co jsme za tu dobu dokázali sníst, ale třeba ten tatarák z lososa s avokádem se mimořádně povedl. Širokými ulicemi lemovanými pomerančovníky nás kávomil Martin dotáhl k těm nejzajímavějším místním baristům a já si tam stejně sveřepě dával jedno cappuccino za druhým, takže mi bylo úplně jedno, co je to za kafe. Klusali jsme v devět kilometru dlouhém parku vytvořeném na dně odkloněné řeky a přemýšleli, jak by podobný projekt dopadl v Praze a kolik by tam těch parkovacích míst a nákupních center bylo. 

Počkali jsme na výtah, půjčili jsme si kola, dojeli k moři, které jako jediné připomínalo, že je prosinec. Ale vlezli jsme tam. A pak jsme se s Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily podělili o obří paellu a s ostatními kolegy se dohadovali, jestli nás prosincové léto zpomalí o jedno procento, nebo o dvě, a já se tak trochu obával, že spíš o víc. 

A teď už jen připevnit špendlíky startovní číslo, na jeho zadní stranu vyplnit nacionále blízkých, co kdyby, připravit gely na zítra a zhasnout. A do rána poslouchat spokojené funění a pochrupávání spolubydlících a přehrávat si, jaké to vlastně bude, a samozřejmě zase vůbec nezabrat. Z těch čtyřiceti hodin měsíčně jsem měl aspoň jednu dvě vyčlenit hlavě.

Na časné snídani byli všichni, Zuzka, Honza, Lukáš, Martin, Hvězdář, Jirka a jeho bacily a já a moje kruhy pod očima. Četné dotazy na kvalitu spánku jsem odbýval vrčením, ale bylo pozdě cokoli vymýšlet, už se spalo. Bylo potřeba se nějak srovnat s tím neustálým zíváním. Třeba to doženu v letadle. 

Prvních pět kilometrů vůbec nevím, kudy jsme běželi. Jako by se do města vrátila ta ztracená řeka a mohutnou silou semlela každého, kdo třeba zaškobrtl o obrubník a upadl nebo se třeba naivně pokoušel přejít přes silnici.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo tam spousta křiku, loktů, zlostných i omluvných gest, v zatáčkách jsme se zastavovali, protože nebylo kudy projít a bylo to všechno, jen ne rychlé, ale s tím se počítalo. Přišlo mi, že běžíme pořád z kopce, ale ono to asi bylo jen po rovině a nebyly tam žádné tramvajové koleje, mosty a kočičí hlavy jako v matce měst. 

Tříhodinovou iluzi jsem opustil asi na patnáctém kilometru. V polovině závodu jsem na ni sice neztrácel moc, ale na každém rohu byl teploměr a pořád to varovně lezlo nahoru, takže jsem vůbec nepřemýšlel, že bych třeba mohl zrychlit, a spíš jsem se snažil držet opatrné tempo a nezpomalovat. Na 26. se do nás poprvé slunce opřelo víc, zároveň tam byl první směšný kopeček a mě začalo strašně píchat v boku, unavená hlava si to vyhodnotila jako spiknutí a obklíčení a chtěla to okamžitě vzdát. Vamos, Lukas, zkoušeli mě popohánět místní a na chvilku se to snad i povedlo.

Vlastně až moc. Byl jsem zpátky na svém tempu, a začal jsem dokonce počítat, jestli bych ten osobák přece jen ještě nestihl. Na katedrále, kde prý visí parádní Goya, ale byla tam moc dlouhá fronta, zněly zvony a každý si mohl vyhodnotit, jestli je to oslavné, nebo umíráček. 

Čtyřicet hodin za měsíc běháš – a k čemu ti to teď je? Od 32. kilometru jsem se zase fyzicky i mentálně propadl. Vamos, Lukas, Vamos, Lukas! Dobrý, ale jděte s tím už do hajzlu. Opékám se na slunci, zpomaluju do skoro neznatelného, ale protivného kopce a už to zase není závod, ale utahaný klus. A když se trasa konečně zase otočila zpět směrem do centra a k moři, voda za krkem mě už nechladila, nohy už odmítaly zrychlit a hlava se spokojila s aspoň nějakým pohybem a chlácholila se množstvím okolních běžců, kteří prostě zničehonic přešli do chůze. Aspoň tohle jsem tentokrát nedopustil a 3:07.55 bude tak oficiálně můj nejrychlejší maratonský čas. U toho pražského osobáku jsme to totiž před lety nějak popletli a u čísla 666 mi ve výsledcích chybí jméno. 

Jirka i se svými bacily nakonec odstartovali, ve fotograficko-tréninkovém pojetí dorazili o pár sekund přede mnou a prý jim bylo zima. Moje tréninkové vagony Martin (2:57) i Lukáš (3:00) byly v cíli oprávněně spokojené až šťastné, protože se s počasím dokázaly srovnat a hlava je netrápí, Honza (2:43) tradičně nespokojený, Hvězdář kousek za mnou uvařený a Zuzka od poloviny v křečích. Když mi pověsili na krk medaili, dojetím sám nad sebou jsem trochu slzel, ale naštěstí to Jirka vyfotil z brutálního podhledu, takže to není vidět. 

"Now this is your marathon," pokoušel jsem se pak v hotelu žertovat s pokojskými, kterým jsme předávali totálně vybydlený brloh a které však neuměly ani slovo anglicky. Na terasu jsme si nechali dovézt jídlo, z kartonu si skautsky vyrobili chybějící příbory a za kavárenským vodičem vyrazili někam strašně daleko do dalšího podniku, který vypadal něco mezi Ikeou a saunou. 

Dal jsem si za tři eura sto dvacátý úplně stejný mléčný nápoj se slabou kávovou příchutí, strašně se těšil na holky doma a říkal si, jak to bude hezké, až si to jednou všechno sedne a já nebudu muset přemýšlet, jestli jsem víc šťastný, nebo zklamaný. Do té doby čekáme na výtah. 

text Řízek, foto Jirka