ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ OBDOBÍ

Teď nejspíš začíná to senzační období, které si už z dětství konečně trochu pamatuju i bez berliček někde hluboko dobře schované hromádky černobílých fotek: nekonečné prázdniny s bráchou na chalupě, hraní na indiány na bryčce, lovení kobylek, vlny za motorovými loděmi a noční bojovky na Slapech. A když jsme po tátovi chtěli, aby "udělal hada": ve favoritu měl speciální diodový otáčkoměr, který jsem tehdy považoval za jediný div světa.

Co bych chtěl, aby si pamatovala Hedvika? 

Třicet pět světlušek; třicátou šestou nebudeme počítat, protože je od včerejška nezvěstná. A dva netopýři (usne až v půl jedenácté). Jak jsme se na koupališti učili šipku, já jsem se předváděl a od té doby nemůžu vyklepat vodu z ucha (nesměj se tomu, ono je to fakt nepříjemný). 

Dědu, který jí pokradmu předává "zboží" (zjistil jsem, že to jsou čokoládové bonbony). Jak se při kvartetu ptala, jestli někdo nemá 1E. Jak se rozplakala, když na ni stará hluchá Gigina štěkala, i když jsem jim oběma pořád vysvětloval, že se jedna druhé nemusejí bát. Jak jsme uspořádali soutěž ve sběru lesních jahod a byla udělena dvě první místa, přestože jeden účastník lpěl na jahodách, zatímco druhý soutěžící do hrnku naházel i rybíz, maliny a strašně kyselý nezralý angrešt.

Jak jsme na zahradě asi hodinu lítali s polystyrenovými letadly a vyprávěl jsem jí o Charlesi Lindberghovi a o Frantovi, který lítá na rogalu, a letouny nám soustavně končily v křoví. Jak s babičkou chytaly v nepřirozeně teplé Sázavě pulce do cedníku a koukaly na vážky a představ si, že byly vždycky po dvou, asi se jedna porouchala a ta druhá ji odtahovala někam do servisu. 

Anebo si bude pamatovat, jak mě dokonalou máminou a tchyninou dikcí napomínala, abych nečuměl do mobilu. A jak jsme si v autě pouštěli "hlasy přírody" a sbírali brouka ze silnice a zpívali "my jsme ti záchranáři brouků, my jsme ti záchranáři slimáků". A jak jsme v Kutné Hoře s druhým dědou omylem navštívili výstavu koček, ve skutečnosti bílých chlupatých koulí.

I když asi bude lepší to nechat na ní. A tohle si zkusím někde hluboko dobře schovat sám.

text a foto Řízek

DĚTI, HERCI A ROBOTI

Moje profesní dráha není nijak zvlášť křivolaká a strhující. Rotuje výhradně v tom nudnějším zázemí internetových a papírových novin (nenosím neprůstřelnou vestu ani nechodím na spiklenecké schůzky se zdroji), tudíž neočekávám, že mi jednou potenciální vnoučata budou viset na rtech, až budu vyprávět historky od kávovaru z dávno zaniklých redakcí či profesí. Pár bizarních příběhů by se nicméně najít dalo.

Třeba jsem před pár lety bůhvíproč dostal na starost potenciálně skvělý projekt, kdy nám skupina talentovaných studentů herectví ve svém volném čase začala načítat články. Oni si tím vydělali nějaké peníze, což se hodí, naši čtenáři lamentující nad délkou článků získali možnost nerušeně poslouchat a já spoustu šedin.

Ono to totiž ve skutečnosti bylo dost hrozné – i když zdaleka ne tak hrozné, jako když jsme podobný úkol předtím zkoušeli svěřit moderátorům komerčního rádia, kteří kupříkladu neznali slovo rutina a četli ho s Ť.

Za těch pár měsíců jsme každopádně s mladými herci nedokázali způsob našeho vzájemného fungování odladit natolik, aby to bylo funkční a spolehlivé a dlouhodobě udržitelné pro mé nervy. Nejsem úplně organizovaný člověk, ale tady mi připadalo, že scénář úplně absentuje a jede se jen improvizace, přičemž v závěru našeho společného představení byla míra entropie neudržitelná. Když se ten den podařilo něco nahrát, šlo si to poslechnout a bylo to tam celé, měl jsem skoro chuť to jít oslavit.

Ale byly tam i hvězdné momenty, jako když jeden brzy už známý mladý herec načítal nějakou naši dramatickou reportáž někde v horách na opuštěné chatě v bouři a na nahrávce byly slyšet hromy. Nebo když jeho kolegyně zapomněla, že je na ní dnes řada, a tak pověřila svou matku (rovněž herečku)...

A jak to tehdy skončilo? Nahradili je roboti. Do práce chodí včas, protože z ní neodchází, přečtou vše okamžitě, ne až po návratu z večírku, bohužel jim ale nelze vysvětlit, že slovo clo se nečte "klo".

Šíleně jsem na ty herce nadával, ale svým zvráceným způsobem to bylo skvělé. Nejenže četli fakt hezky, navíc jsem se i trochu těšil, co že zase vyvedou. Jen mi občas připadali těmi různými výmluvami a chronickou nespolehlivostí trochu jako devítileté děti, kterým sežral domácí úkol pes.

Uběhlo pár let a teď jako devítileté dítě jeden z našich někdejších hlasů exceluje v Dlouhé - a to v představení Jak vidět neviditelné o holčičce, která musí být po úraze v nemocnici na pozorování a představuje si ledacos.

Je to rodinné představení, šli jsme tam s Hedvikou, před začátkem jsme se naládovali chlebíčky a já jsem jí šeptem vyprávěl, že tu šikovnou slečnu s obvázanou rukou, která celé představení neopustí pódium-nemocnici, znám (vůbec ji to nezajímalo, ale hercům visela na rtech).

Bylo to ostatně parádní divadlo. První půlka dějová, s řadou milých fórků, druhá pomalejší, ale zas se spoustou fantazie, zábavných proměn a slušných písniček. A děti u toho ty dvě hodiny vydržely a dospělí si nepřipadali, jako když je někdo nutí dívat se na Tlapkovou patrolu nebo na Ježka Sonika, prostě to vůbec nebolelo.

A já jsem byl unešen: jak je možné, že někdo, z koho jsem byl na denní bázi vyloženě nešťastný (nemyslím tím Hedu), takhle září.

Přeju jí i dalším hercům, ať se jim práce daří a ať je nenahradí stroje. A ať se z jejich práce nestane rutina.

text a foto Řízek