DLOUHÝ LONG RUN

“Radku, já mám plán,” napsal mi Lukáš a já hned věděl, že to nebude nic normálního. Původně jsem za ním přišel s myšlenkou, že bychom se po dlouhé době mohli zase potkat při běhu. Při něčem, čemu se mezi námi běžci říká long run. Jenže Lukáš mě ani nenechal prezentovat mou představu o společném sobotním dopoledni a ujal se organizace:

“Nastuduj si Radotínské kolo Jardy Baráka,” odkázal mě už na 54. ročník turistické akce, kterou pořádá tamější oddíl Klubu českých turistů. Lidé si zaplatí 25 korun (pozor, členové klubu jen 20!) a od časného rána vyrážejí od radotínské sokolovny na různě dlouhé okruhy krajinou Českého krasu a po cestě sbírají na kontrolních bodech razítka.

Jeden z okruhů měří 28 kilometrů, další 37. Nemusíme plánovat trasu a dokonce máme na výběr, pomyslel jsem si. Vlastně mi to přišlo jako fajn nápad, což mě mohlo hned zarazit. Lukáš nemívá dobré nápady. A ani tenhle nebyl bůhvíjak skvělý. 

Hned vzápětí se totiž ukázalo, že každý má o onom long runu trošku jiné představy. Součástí Radotínského kola Jardy Baráka je totiž i padesátikilometrový okruh. “A ten je právě nejhezčí,” vysvětloval Lukáš, proč chce běžet zrovna tenhle. Jako by člověku, který 24 hodin v kuse jezdí na kole po osm kilometrů dlouhém okruhu, záleželo na tom, jak je daná trasa krásná. 

Nicméně jsme se nakonec dohodli, i když jsem věděl, že mi to dost naruší tréninkový plán. Pondělní intervalový trénink tak padá. A pobolívající zadní stehenní sval budu raději taky ignorovat. I přesto jsem si to před svým ne moc dobrým trenérem, tedy sám sebou, nějak obhájil. Nabulíkoval jsem mu, že kdybych cítil, že budu mít hodně unavené nohy, tak to na 35. kilometru v Dobřichovicích ukončím a zpátky dojedu vlakem. 

V Radotíně jsme si dali sraz hned ráno. Bylo slunné počasí, ale v půlce října dost chladné. Tak akorát na to, abych poprvé po létě oblékl na běhání dlouhé kalhoty. I tak se mi z auta ven do zimy nechtělo. Lukáš už netrpělivě přešlapoval u radotínské sokolovny. V kraťasech, tričku a slabé mikině. “Jsi nějak nalehko, ne?” divil jsem se jeho oblečení. Mou poznámku vyslyšel, odběhl do auta a vrátil se. V kraťasech, tričku a bez mikiny. Chvilku jsem si vedle něho připadal nepatřičně. Zvlášť když se sám občas divím, jak zbytečně moc nabalení někteří lidé běhají.

Brzy mě však zachránil náhodný kolemjdoucí. “Tak já přemýšlel, jestli si už mám vzít zimní bundu, a teď vidím vás,” nechápal starší pán. 

A pak už se prostě běželo. Chvilku po silnici, chvilku po cyklostezce, ale hlavně po krásných trailových cestičkách. Bylo se čím kochat. A to tak, že jsme málem zašlápli ohroženého mloka skvrnitého. 

První lidi na padesátikilometrovém okruhu jsme potkali až za několik kilometrů. Neběželi, šli. Koneckonců taky je to turistická akce, ne běžecká. Jestliže oni nestačili našemu běžeckému tempu, my zase nestačili jejich tempu pití. Zatímco mně v softflasce chybělo sotva pár loků, oni už finišovali s lahví rumu. Co na tom, že ještě nebylo ani poledne. I když jim nápoj ve flašce docházel (nicméně tuším, že v batohu měli ještě další), nabídli i nám. Odmítli jsme. 

Zastávku na hody jsme si totiž naplánovali až do Dobřichovic. To, že bych to tam ukončil a dojel zpátky vlakem, nepřipadalo v úvahu. A věděl to i Lukáš. Vůbec se mě neptal, jestli to teda s ním poběžím celé. Zato mě opakovaně vyzýval, ať klidně běžím napřed a nezdržuji se s ním. 

V Dobřichovicích jsme našli útulnou kavárnu, která se vyznačovala tím, že všechno nabízené zboží mělo dvě cenovky – jednu pro platbu kartou, druhou pro platbu v hotovosti. Jelikož jsem z podobných několikahodinových běhů zvyklý konzumovat takřka výhradně sportovní stravu, především gely, poprosil jsem prodavačku pouze o kofolu a jeden makový koláč. Na víc jsem chuť neměl. 

Jenže pak jsem se otočil na Lukáše a viděl jsem před ním kávu a hlavně velký čokoládový sachr. “Tak ty koláče prosím dva,” vypadlo mi neuvážlivě z úst. Nejdříve jsem nemohl dopustit, že by Lukáš odběhl víc, teď ani to, že by toho víc snědl. Jaká chyba!

Zatímco Lukáše enormní příjem cukrů vytáhl z krize, mě dva makové koláče, které vlastně ani moc nemusím, do krize hodily. Zatímco Lukáš na závěrečných patnácti kilometrech slušným tempem upaloval, já jsem bojoval s tím, aby z makových koláčů nebyly koláče na silnici, které většinou člověk potkává před nepříliš dobrými bary. Koláče jsem nakonec udržel a jen tak tak jsem se udržel i za letícím Lukášem.

Po nějakých pěti hodinách, přičemž půl hodiny jsme strávili v kavárně, jsme se vrátili na místo, odkud jsme startovali. Za výkon jsme dostali propisku, horký čaj a pár sušenek. Organizátoři si nás pak fotili, jako bychom právě oběhli celou republiku. Ne, Lukáši, na to nemysli! 

Jedinou kaňkou nakonec bylo to, že Lukáš se rozkmotřil se svým kamarádem Vaškem. Chtěl běžet taky. Jenže Lukáš mu řekl, že je “prostě moc pomalej”. Pak dodal, že si myslí, že ho “trochu nasral”. 

Ukázalo se, že to nebylo jenom trochu. K usmíření ale nakonec přece jen došlo. To je také důvod, proč tento blog vychází se zpožděním. Cítil jsem se provinile, ač nevinně, a nechtěl jsem Vaškovi prohlubovat bolest způsobenou kamarádovou zradou.

Nebýt toho, bylo to krásné sobotní dopoledne. “Příště vymýšlíš píčovinu ty, jo?” loučil se mnou Lukáš u radotínské sokolovny. Tak jo! 

text Radek, foto Řízek a Vlastík

MRAŽENÁ BROKOLICE

Napadají mě občas hříšné myšlenky, jako třeba běžet poprvé Velkou kunratickou bez masivní ortézy na kotníku, nechat nohy konečně nespoutaně plynout a spolehnout se na to, že zlaté ruce mého dvorního ortopeda a nástroje z chirurgické oceli utáhly nové šlachy tak důkladně, že to ustojí i tuhle iracionální čuňárnu. Opatrně jsem si dokonce přiznal, že mám formu, že by to letos mohlo být něco. A pod něčím si člověk může představit cokoli.

Jak jsem si o tom tak den před závodem přemýšlel velmi volně klusaje po pěšince v parku Kavčích horách, špatně jsem došlápl, zvrtl si kotník na levé (dosud nespravované) noze a zprudka dopadl zpátky na zem. 

Večer byl ve znamení brokolice z mrazáku, Voltarenu a zachmuření. Noc byla ve znamení vytrvalého deště a otoku a v neděli dopoledne se nic nezměnilo, jen bylo už potřeba rozhodnout se, jestli se stejně jako loni potupně stanu pouhým divákem, čemuž vše nasvědčovalo, nebo jestli se dopustím dalšího ze svých nerozumů. 

Ortézy mám vlastně dvě, došlo mi, a tak jsem si je poprvé navlékl na obě nohy, zjistil, že jakž takž chodit můžu, a pomyslel si, že mi otok třeba trochu splaskne při tom několikanásobném brodění v chladné vodě Kunratického potoka. 

Jako první z naší rodiny a poprvé v životě běžela Heda a zvládla to s přehledem, uchvátila barbínu za účast, a dokonce (což jsem ještě nevěděl) pošetřila síly na noční olympiádu. Na programu bude mimo jiné florbal s chlupatou svítící koulí, vzpírání a běžkování na koberci a část z nás to bude nesmírně bavit. 

Kvůli dojetí a časovému presu jsem ani nestihl být nervózní, plácli jsme si s Tádou a za jeho rychlejšími zády jsem se do toho pustil a věděl jsem jen to, že první brod je lepší jít vlevo. 

Jenže po prvním brodu se místo obvyklého snadného rozehřívacího kopce objevila mazlavá stěna, jemné dešťové kapky šustily ve spadaném listí, zatímco se lesem nesly ty nejsprostší nadávky včetně mých. Tohle jsme si nedomluvili. Cestičky tekly. Nic nedrželo. Dneska se osobní rekordy budou přepisovat stěží, zato to bude pro mnohé nezapomenutelné.

Sotva jsem se nějak adaptoval na podmínky, skočil jsem rovnýma opevněnýma nohama do hlubokého bahna druhého brodu, což bylo úplně špatně, protože vpravo bylo podstatně méně vody, jen tam zrovna někdo cupital a já přece závodím. 

A pak přišel Hrádek, byl nekonečnější než obvykle a drolil se mi pod rukama i nohama a na nadávky už nezbyl dech. Zpět k potoku se normálně padá po rozbité stráni plné kamení, dnes tu místo toho bylo něco jako patnáct centimetrů mokrého sněhu, jen hnědého. Anebo takový ten sliz, co se tím matlají děti. Po prvním kilometru jsem na sebe z roku 2023 ztrácel skoro minutu. Na sebe z roku 2015 minutu a půl.

Třetí, poslední kopec mi připadá hnusný a pomalý, ale to už je stejné jako vždycky, jen sil je letos méně. Tam jde jen o to včas sám sebe přemluvit, že už opravdu skončil, a je tím pádem načase zrychlit, zdvojnásobit frekvenci čvachtání bot a vrzání ortéz a konečně opravdu utíkat až dolů do cíle a celé to pro letošek uzavřeme jedním silným a přesným stiskem tlačítka STOP na hodinkách.

Největší hrdinkou je Maruška, protože si absolutně nedovedu představit, jak se se svými zápěstími dokázala vyškrábat na Hrádek. Skoro jsme ji viděli dobíhat, jenže nás zdrželo zprovoznění deštníků a akční hra "barbíny běží Kunratickou". Díky Marušce zároveň trať opět zdolali i švagr se švagrovou, kteří se přiznali, že by to jinak neváhali oželet. A to by byla škoda nejen proto, že bychom k nim pak nešli na výbornou zelňačku a ještě lepší teplou sprchu.

"To mám dneska den snů," pochvalovala si Heda, když jsme se večer vraceli z hračkářství s jakousi gumovou chlupatou svítící koulí. Nejlepší část dne snů totiž nastala, když si v DBK sedla na houpací autíčko a to se rozjelo ještě dřív, než do něj vhodila ušetřenou dvacetikorunu. Neuvěřitelné!

"A tati, co vlastně budeš dělat, až mě uspíš?" Přece prát zabahněné věci a uklízet florbalky, míčky, lyže, hůlky, činky, sny a ambice zpátky pod postel.

text Řízek, fotky Ř. a Jirka

ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka