Tupě to zadunělo, když jsem vzteky nakopl mantinel. Dostali jsme zrovna po pár vteřinách v oslabení gól na 0:2, odešel jsem střídat a pustit do hry Dana, ať si to taky užije. Jenže ten se netvářil, že by po tom zrovna toužil. Byl celý zelený. "Asi jsem chytil něco od dětí. Anebo to byly ty hot wings k obědu..."
Danova aktuální kondice zhruba odpovídala situaci a stavu celého týmu. Nedaří se nám, před zápasem jsme měli v šesté lize jen jediný bod a od chvíle, kdy kapitán Filip neuvážlivě prohlásil, že soupeř vypadá hratelně, se to zase sypalo.
Ne že bychom na ně neměli, jen nejsme moc schopni dát gól. A zatímco se o něco snažíme, jsme faulováni a trochu si i povídáme, protože rozhodčí na to jen čumí, případně to sarkasticky komentuje.
Hlavním diskutérem je Matyáš, rozhodčí se bohužel projevuje podobně vadně jako on. Mně to trvalo poměrně dlouho zjistit, že snažit se člověka každou větou urazit k cíli obvykle nevede, tenhle idiot k tomuhle poznání zjevně doteď nedospěl, bohužel nad námi má momentálně z pozice své píšťalky určitou moc a je to frustrující.
Gól dostáváme minutu před koncem poločasu a sportovně je třeba přiznat, že zcela bez přičinění rozhodčího.
Říkáme si o pauze, jak a co zlepšíme. Hned místo rozehrávky Matyáš zkusí překvapit brankáře, což po něm nikdo nechtěl, a netrefí se asi o deset metrů, takže chvíli nenadáváme na rozhodčího. "Myslím, že by týmu pomohlo, kdyby dva z nás už šli konečně do hajzlu, a jen jeden z nich jsem já," konstatuju po utkání.
Hra se jinak poněkud vymyká kontrole, je to takové okopávání. "Cože? Jako že když mám dlouhý vlasy, jsem automaticky gay? Ty jsi ubožák," doléhají ke mně útržky konverzací z Matyášova regionu.
Ten je poněkolikáté upozorňován, že ještě jednou bude cítit potřebu komentovat (ne)rozhodnutí sudího, a bude žlutá. Než nastane "ještě jednou", netrvá to ani dvě minuty. Ukazuje se, že rozhodčí skutečně karty má. Matyáš ironicky zatleská, což arbitra rozzuří a tasí červenou. Tak to jsme opravdu přesně potřebovali. Na odchodu ještě poskytne rozhodčímu nevyžádanou zpětnou vazbu, kvůli níž (třebaže je naprosto přesná) si ještě pravděpodobně pár zápasů nezahraje.
Hratelní Catchers přesilovku využijí okamžitě, jenže vyloučení je i tak na deset minut, čímž naše šance na bodový zázrak pohasínají. Filip má i v oslabení několik šancí, nakonec se nám však podaří snížit až pár minut před koncem díky brankáři Milanovi. Jeho prudká rána ze standardky proletěla dírou v zanedbané síti až k mantinelu s nápisem, že opravu hřiště platila Národní sportovní agentura.
Poslední kvazišanci zhatím já, když se mi nelíbí, že mě jeden z těch nekopů mimo balon jen tak chytne a odhodí; ostatně, komu by se to líbilo. Následuje menší potyčka, po které arbitr usoudí, že už to pro dnešek stačilo. Asi mám potřebu rozhodčímu také něco říct, ale je to zhruba podobně nadějné, jako snažit se někoho na Facebooku SPD přesvědčit, že Rusko je zlo. Nakonec toho necháme a jdeme vyřešit Dana.
Ten je stále zelenější, taky že už dvakrát zvracel. Potíž je v tom, že do Malešic přijel na skútru. Předsednictvo rozhodne, že v takovém stavu jet nemůže. A protože se motorky všichni bojí, jedu nakonec já, byť jsem naposledy seděl asi před pěti lety na čezetě/praseti z roku 1960. Moje elektrické auto dostává Kuba, zbytek mužstva jede s Filipem a něco na nás huláká z okýnek.
Občas zapomenu vypnout blinkry (prase je nemá), občas omylem troubím, protože tlačítka jsou blízko od sebe a mám velký respekt z tramvají a podobných věcí, jinak to jde. Jen je mi trochu zima: mám na sobě jen zpocený dres, rukavice a Danovu helmu, která může a nemusí obsahovat školkové rotaviry. "Jedno kuře tandoori pro pána," volám na první vozidlo v konvoji a opravdoví jídlonošové se kolem nás proplétají na ještě bizarnějších neosvětlených vozítkách. Tlemíme se tomu.
Chvílemi mám pocit, že to je, jako když jsme kdysi jezdili z prvních ovšemže prohraných zápasů Forejtu. Od škváry umazaný Vlastík, Vašek, brácha, Rádoš a další, všichni vysmátí. Připadá mi, že schválně jedeme oklikou, abychom si téhle spanilé jízdy užili co nejvíc, nebo prostě ten skútr jede tak pomalu.
Nakonec končíme na Vinohradech, popřejeme Danovi dobrou noc, která bude bezesná a záchodová, a loučíme se s tím, že příště už to konečně vyjde.
Doma na mě čekají holky s polootevřenou náručí. "Tys jel v helmě toho nemocnýho?! To si děláš prdel. Takže se teď kvůli tvýmu fotbalu všichni zeblijeme?" vítají mě jako hrdinu.
Ale dopadlo to dobře, bylo to asi jen KFC. Dan už je zdravý jak řípa a my můžeme opustit karanténu a těšit se na příště.
text Řízek, foto Míňa
