DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic

BOUDO, BUDKO

Schovej to, prosim tě, přece teď nemáš pracovní dobu, napomenula mě tchyně u nedělní večeře, když jsem místo dědovy proslulé číny kontroloval, jestli nám v Deníku N něco zásadního nechybí. 

Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.

Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já. 

Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování. 

Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.

Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době. 

Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.

Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu. 

A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat. 

Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.

Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře. 

text a foto Řízek

RYCHLÝ, OTUŽILÝ A OPATRNÝ

Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog… 

Takže.

Co bylo nejtěžší 

Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat. 

Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři. 

Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede... 

Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny. 

Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem. 

Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu. 

Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev. 

Co bylo nejbizarnější

Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo. 

Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…

Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct. 

Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání. 

Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8. 

O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)

Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on. 

Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod. 

Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko. 

Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého. 

Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili? 

text Pavel, foto Zimní běh na Blaník a Řízek