DĚKUJI

Pět dní a pět hodin mi trvalo projet letošní trasu závodu Race Through Poland. Bylo to zhruba 1 750 kilometrů po silnicích, prašných i kamenitých cestách i pěšinách, na svém červeném silničním kole anebo vedle něj jsem nastoupal přibližně 25 kilometrů – ne nadarmo o letošním ročníku organizátoři hovoří jako o nejtěžším (kromě jednoho, kdy na konci května sněžilo, a nedojel téměř nikdo). 

Skončil jsem desátý a vzpamatovávám se z toho vlastně doteď. Ani ne tak z toho úspěchu, jako z nedostatku spánku a přemíry různých útrap.

Napsal jsem o tom dlouhý text do Enka. Má asi třicet tisíc znaků, přesto se do něj nevešla důležitá pasáž, a to poděkování. Tak tady jsou:

Marušce - Za to, že jsem na tuhle blbost mohl jet. Ono to tak sice asi nevypadá, ale byla to skutečně krásná a pro mě důležitá blbost (vím, nezní to úplně přesvědčivě). Za to, že mi posílala vzkazy typu "Zlato, neblbni, jdi už spát" nebo "Heda zas vytváří ty děsivé sochy". A za větu "Máš doma ten steak" a za její dokonalou následnou realizaci. 

Vaškovi - Myslí si o tom samozřejmě svoje, i tak jsem mu to po dva společné běhy mohl prakticky celé vyprávět včetně řady nezajímavých detailů. Doteď si sice myslí, že ta loňská liška, co mi prokousala lahve a vypila kofolu, byl jen přelud. Ano, ani tohle nebylo přesvědčivé.

Pavlovi - Za větrník s vlaječkou na mém pracovním stole a za nekončící palbu motivačních vět, které se ode mne čtyři dny odrážely, protože jsem je nepotřeboval, ale pátý den jsem si je vzal všechny naráz k srdci a začal konečně závodit.

Tátovi - Za motivační vzkazy s mezigeneračním přesahem ("Tam to znám, tam jsem bivakoval" nebo "To, co ujedeš za den, jsem snad za životě na kole neujel celkem") i za vzkazy vztažené k našim oblíbeným stolním hrám ("Ještě jednou oběhnout a hurá do domečku!"). Já jsem na to většinou neodpovídal, ale hrozně mě to bavilo.

Tádovi - Za ponožkoboty, kterými mě zachránil loni, a za hrazdu na řídítka, kterou mě zachránil letos, když jsem dva dny před závodem zjistil, že kvůli zádům potřebuju jinou. Za to, že nás sledoval a že nám s Vojtou držel palce, a za to, že příště pojede taky.

Vojtovi - Za to, že se postaral o cestu do Polska a zařídil nám parádní bydlení. A za to, že mi s Tádou o tomhle skvělém závodě řekli. A taky za to, že to nevzdal. 

Madle - Za to, že mi nejen zapsala dovolenou do tabulky, ale celou dobu fandila vzkazy typu: "Nějakej Piotr tě nemá co předjíždět. Toho dáš!". A za to, že mi odpustí další ztracenou čipovou vstupní kartu. 

Radovanovi - Za to, že mám v Trenčíně sponzora, který mi v parádním servisu schovaném na hnusném sídlišti zdarma opravil ohnutou patku, prodal náhradní duše a přidal spoustu vtipných průpovídek a energie.

Anně, Sylwii, Noře a Joanně - Shodou okolností jsem se celou dobu závodu pohyboval uprostřed lítého boje o první místo mezi ženami. Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak výborně a neúnavně jely, pomáhaly mi jejich úsměvy a pár slov, která jsme stihli při setkáních prohodit. A když mi první dvě začaly ujíždět, přimělo mě to bojovat.

Rafałovi - Za to, že pochopil můj příběh o maratonském běžci, jenž se přihlásil na cyklistický ultrazávod, aniž letos vůbec jezdil, ale chce sám sobě ukázat, že to nevadí. Je to klidný, vnímavý dobrovolník a fotograf; věřím, že se příště potkáme na startu.

Jakobovi - Za to, že mi poradil, že nemám v cíli spát přímo na nejprudším slunci zachumlaný ve spacáku. Že ho napadlo, že mi domů možná pojede i autobus, nejen vyprodaný vlak (byl jsem zrovna v pozávodním útlumu). Že bych si mohl do autobusu nafouknout polštářek, aby se mi lépe leželo. Že mi ve čtyři ráno ve Vratislavi na autobusáku pohlídal kolo a ukázal spoustu vychytávek na svém dokonalém stroji. To, že jsem si až do našeho rozloučení myslel, že se jmenuje Tim, na věci vůbec nic nemění.

Hedě - Že mi pomůže umýt to kolo. A že se za mne ještě pořád nestydí. Čeho víc může člověk dosáhnout?

text Řízek, foto Adrian Crapciu, © Race Through Poland

MĚSTO-NEPŘÍTEL

Srazilo mě na kole auto a někdo by řekl, že jsem tomu šel naproti už jen tím, že na něm jezdím (neboť silnice přece patří autům, ne cyklozmrdům) a že jsem stejně nejspíš jel jako dobytek, protože cyklisti tak schválně jezdí, aby řidiče trápili, takže se nemůžu divit. 

Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín. 

V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole. 

Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli. 

Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.

O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy. 

Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.

Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil. 

Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.    

Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené. 

Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě. 

Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.

text Řízek, infografika Ř.+Strava

PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka