JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek

HROMÁDKA NEŠTĚSTÍ

Ještě zhruba před týdnem jsme si tím nebyli moc jistí, ale teď už to vypadá, že naše nová kočka Coco přežije.

Nyní, po vybití většiny parazitů, samozřejmě vyvstávají nové otázky, z nichž nejzásadnější je, jestli přežijeme Coco.

Kotě mělo "z výroby" a ze svého předchozího působiště takových zdravotních neduhů, že nebyl dosud čas řešit nějaké jiné, řekněme sociálně-behaviorální nedostatky. Když vám po bytě zanechává loužičky/hromady zvíře, kterému je zjevně hrozně blbě, je namístě se nad tím povznést. 

Ale tohle období hájení už skončilo a plynule přešlo do testování naší trpělivosti a toho, co vydržíme. Coco je samozřejmě krásná a máme ji moc rádi, ale co se v té malé odblešené hlavičce odehrává, než nám pomočí oblíbené sandále/kozačky, to bych teda rád věděl. Respektive by mi stačilo zjistit, proč nás tak nesnáší.

"Kuřecí hovna, kuřecí hovna!" řvali z neznámých důvodů nedávno Heda a její školkový kámoš Emil v tiché kavárně uprostřed Prahy a děsně se smáli. To jsme ještě neměli Coco, protože teď by nepochybně řvali něco jiného a my s nimi. 

"Po těch čtrnácti dnech se zdá, že kocouři jsou nějací čistotnější," konstatovala Maruška překvapivě smířlivě krátce poté, co nám kotě v ložnici zevrubně pokadilo obraz (něco takového se skutečně našim předchozím kocourům nepovedlo). Zní to trochu akrobaticky, ale dílo leželo pod postelí, protože se nám nelíbilo. Zase je fajn, že se ohledně umění shodneme i s kočkou. 

Možná je to podobné, jako že prý dámské záchody jsou na tom zpravidla ještě hůř než pánské. Kdoví. 

Coco zatím svou nepřízeň rozděluje spravedlivě a nešetří nikoho, snad jen Hedu. Její pokoj, věci a boty zatím jako jediné zůstávají neposkvrněné. Ona je její bohyně Nekálí. 

Navíc si spolu hezky a roztomile hrajou. Heda soustředěně jezdí s legovláčkem a kočka soupravu vedenou dítětem pozoruje nebo se stává i její součástí. Tlapičkou loví jeřáb, válí se na kusé koleji a tím svým ještě ubohým ocáskem semtam vykolejuje mašinku, které jsme dali jméno Modrý hurikán. 

Pak přijdu do ložnice a pod postelí je na obraze nachcáno. 

 text a foto Řízek

COCO

Mládě kočky domácí, někdy laicky přezdívané kotě, se dá pořídit třeba za 16 tisíc korun. Za tu cenu získáte jednoho ukňouraného živočicha a štos dokumentů potvrzujících skvělý zdravotní stav i dokonalý původ nového člena domácnosti, jejž tím pádem téměř jistě čeká skvělá budoucnost. 

Ale kdo si koupí kotě za 16 tisíc? Rád bych takového člověka viděl. Jak asi vypadá? A jak asi vypadá takové kotě? říkal jsem si, když jsem krajinou proslavenou filmem Vesničko má, středisková, v níž se teď člověku při kochání ztrácí mobilní signál, jel pro obyčejného vesnického mourka za nula korun, tak jako vždycky. 

Holky mě přesvědčily, že by to po dvou černých kocourech a po dvou smutných osudech chtělo změnu, tak jsem ustoupil a (jejich) volba padla na šedivou kočičku. Prohlédli jsme si ji jako úplně mrňavou, jak si tam v klubíčku žila v nádherné symbióze s celou řadou reprezentantů dalšího zvířectva na typickém středočeském dojemném dvorečku. Uzavřeli jsme smlouvu o smlouvě budoucí a sepsali ji na neviditelném psacím stroji a pak jsme se začali těšit, až si ji za dva měsíce budeme moct odebrat. 

Tvoreček na vetchých nožkách, ale s pěkně napapaným bříškem se ani moc nebránil, když jsem jej naložil do přepravky. Hovorná starší paní se dušovala, že zvířátko bylo včera odčervené, a zkušeně mi zkoušela přihodit ještě zábavného sourozence, kterého si kupodivu zatím nikdo nevzal (jestli to nebude tím zahnisaným okem, ptal jsem se v duchu). Na chvilku mě to vábení znejistělo, ale pak jsem si představil naježenou ženu a zase jsem ty úvahy opustil.

Kočička už předem dostala jméno Coco a cestu domů prospala. Ty oči taky nevypadaly úplně čistě, takže ji Maruška rovnou objednala na veterinu. 

A tam jsme teď každý den, protože se ukázalo, že ty oči jsou vlastně celkem detail, protože se do toho malého tělíčka vešlo opravdu neuvěřitelné množství různých parazitů a neduhů. To bříško nebylo napapané, ale nafouknuté. V uších svrab, nízká teplota, podvýživa, anémie, úporný průjem a podobně. Vlastně úplně všechno a cokoli. Asi jako zajet na technickou s mým někdejším favoritem. To v naší nepsané smlouvě jaksi nebylo.

Každopádně bojuje a třetí den už vypadá trošku lépe. Dobře jí, teplota se srovnala, zbavili jsme ji nejméně 120 blech. V klasifikaci průjmu jsme se prý posunuli z nejhoršího na druhý nejhorší stupeň. Hustý. A třeba už žádné další špatné zprávy nepřijdou. A je opravdu krásná, to jo. 

U veterináře to máme zatím zhruba za čtyři tisíce (mysleli si, že jsme to kotě někde našli; říkali, že by bez nás nepřežilo) a já už vím, jak vypadá majitel zvířete za 16 tisíc: šťastně a bezstarostně, tedy úplně jinak než my. A už takové lidi asi chápu trochu víc.

Nicméně kdybyste někdo chtěl zachránit zablešeného brášku naší Coco, rád vás s paní propojím.

text a foto Řízek