Když před ní Maruška vybalila krásný dětský ("ten je můj?") blankytný spacák a ona si jej začala se zalíbením zkoušet na parketách, začal jsem si být už skoro jistý, že všechno dobře dopadne.
Nevím, jak vy, ale já si užívám ty momenty, kdy mohu své dceři sveřepě trvající na tom, že jedeme na "táborák", vysvětlovat, co je to ešus a jaké má funkce. Je samozřejmě možné, že tyhle znalosti pro její generaci už zas tak cenné nebudou, nicméně pořád je to něco, v čem jsem si ještě jakž takž jistý. A tak si užívám ty vzácné okamžiky, když vím víc než ona.
"Budeš zase jako loni smutnej, že tě tam už nikdo nezná a říkají ti dobrý den," varovala mě Maruška a já jsem si řekl, že tohle hodím za hlavu a zkusím to vnímat z jiného konce. "Všechno je stejný, jenom ty," znělo mi v hlavě a ono jo, jídelna, stany, stožár byly přesně tam, kde měly být, všude děti a polední ospalost. A já zdravím těch pár mezigeneračních vytrvalců udržujících kontinuitu tělesa, ze kterého jsem já už před mnoha lety vypadl. A já koukám na ty další kluky a přemýšlím, jaké mají přezdívky a jestli se jim tady líbí a jestli mají taky bordel ve stanu. Ale není mi smutno. Jen to "dobrý den" je prostě peklo.
Naložili jsme dětem do ešusů rajskou a lžící rozčvaňhali knedlíky, postavili na kraj lesa stany a vyrazili na Červenou Lhotu. Na kolech, rovnou za Osem! V souboji o nějaký nesmyslný meč za dvě stovky v suvenýrech jsem byl na hlavu poražen, protože odcházíme s pípajícím plyšovým ptáčkem za čtyři kila (sám prodavač potvrdí, že tam nic dražšího neměli). Divadlo je komorní jak na jevišti, tak v publiku, ale líbí se. Rybník kolem zámku je vypuštěný, zato pan Koubek tekutiny zrovna doplňuje.
Nejlepší je ale koupel v rybníku poblíž tábora. Heda zakopne, nečekaně potopí hlavu a po necelé, ale velmi dlouhé sekundě ji vynoří s dotazem "Jsem živá?" a pak ji to začne bavit, a tak to začne do zblnutí opakovat, až má z hnědé vody červené oči. Na louce pozorujeme luční koníky a Milan jako onehdá náčelnice Vlasta velí "nechytejte koně do lahví".
"Tati, co budeme dělat, když tady na tom táboráku neusnu?" ptá se, načež usne asi za tři minuty, což bych potřeboval každý druhý den doma (střídáme se). Kluci vytáhnou kytary a jak jsou rodičovstvím zblblí, hrají nepřítomným dětem Pan doktor zub. Nejdou mi zmáčknout struny, za což může ta nedávná cyklistická pitomost. Tak jdu dříve spát a ráno mě vzbudí pípající ptáčci.
Tábor si ji získává kakaem, jen se u něj neválí v pyžamu na gauči a místo Tlapkové patroly kouká na zmačkané táborníky po noční hře. Zopakujeme zámek, tentokrát prohrávám v souboji se stánkem s kuličkovou zmrzlinou (110 za porci, lamentuju marně).
Pak umyjeme děti v rybníku, než se nám opět zahnojí při stavbě lesního domu v kořenech vyvráceného stromu. A můžeme jet domů: Pája si s dětmi na zadním sedadle statečně vypráví fekální pohádky, motorkář před námi zahučí do škarpy, tak mu pomáháme na kola, a poslední nehodu tohoto výletu zaznamenává Os a řeší ji Milan.
Pak mi ještě přijde do datovky pokuta, ale mně to nevadí, protože té srandy a radosti bylo tolik, že si nostalgie vůbec neškrtla. I když... ale jo, zabrnkal bych si.
text a foto Řízek
