Václav má svátek (popřeju mu); je to takový ten zavírací typ svátku, tudíž je otevřeno jen ve večerkách a v plavečáku v Podolí. Brr, venku je sedm stupňů, což je však úplně irelevantní, protože plavat se mi nechce za jakýchkoli podmínek. Dneska se mi dokonce nechce ani běhat, protože mám ze včerejšího výletu na kole unavené nohy.
Jasně, mohl bych taky jednou sedět doma na zadku. "Pojedeš do té Unhoště?" ptá se o hodinu později rozespalá Maruška a stejně jako mí (pořád ještě) spoluhráči z fotbalu ví, že i když říkám, že se mi nechce, že stejně nakonec půjdu. (Ale po sezoně už skončím, tentokrát opravdu.)
A tak jedu do Unhoště na závod, s těžkýma nohama, se zatejpovaným kotníkem, ale s úplně čistou hlavou. Je to krásná a hrozně divná desítka, kterou jsme kdysi objevili snad proto, že tu bydlí Maruščina někdejší svatební svědkyně, a kam se rád vracím: prvních pět a půl kilometru se v ostrém tempu klesá po lesní pěšině podél potoka, pak se u nějakého mlýna zahne do prudkého kopce, na dvou kilometrech se nastoupá vše, co se poztrácelo, a pak už se to valí do cíle, když tedy zbývají ještě nějaké síly.
Bohužel se mi letos o půvabu tohoto tradičního sportovního svátku nepodařilo přesvědčit nikoho z kamarádů a známých, ale tuším, že si to užiju i tak. Když si ujasníme, jak se píše "SK Babice", a když paní pořadatelka pětici závodníků paralelně konaného běhu pro veřejnost popáté vysvětlí, že mají běžet za rybníkem doleva, ne doprava, celé startovní pole zběsile vypálí od sokolovny dolů, k potoku a ještě níž.
Nevypálím. Dílem to je taktika (já si ten kopec dobře pamatuju, i když jsem tu pár let nebyl), dílem to, že se nohám po včerejšku, předvčerejšku a předchozích 41 letech vůbec nechce do otáček. Jsem v nějaké zvláštní části starobního pole; míjím zasloužilé sportovní umělce ze seriálu Běhů do kopce v Praze a okolí a trochu mě to zneklidní.
Nevýhody použité taktiky začnou být jasné záhy: jakmile se z asfaltky zabočí doprava, ne doleva a cesta se zúží, tempo pelotonu povážlivě povadne, zároveň je velmi složité se prodírat kupředu, když je z jedné strany sráz a z druhé kořeny a šutry. Nějak se postupně dostávám do tempa a předbíhám pocitově davy, reálně tak deset lidí v různém stádiu dušnosti. Ale krotím se, protože můj čas přijde u mlýna. A mlýn je tady.
Prvních asi dvě stě metrů je nejprudších, pak už je to mírnější, byť pořád dost dlouhé, ale i přehledné. Barevní panáčkové nade mnou se rychle přibližují. Pocitově jich je asi deset, reálně spíš dva, nicméně je to i tak posun. Tohle mi po proflákané první polovině závodu opravdu vyšlo.
Dva kilometry před koncem, když už asfaltka více méně po rovině vyhlíží Unhošť, si dělám zálusk na ještě jednu šedivou čupřinu před sebou. Jenže mi to neprojde, protože pán to zmerčí. Blížím se, jenže ne dostatečně rychle. Muž nakonec těsně uhájí svou pozici, za čárou padne na záda a poté, co se mu vrátí dech a barva, se tradičně ptá, co jsem za kategorii. Věděl totiž to, co já ne: že se tady hrálo o prestižní třetí místo v kategorii Muži B a o desáté místo celkově. Takže on má bednu a já si za svůj dnešní výkon zasloužím brambory.
Ale kromě toho i bábovku a koláček a nečekaně senzační kafe z místní cukrárny - tím se spolehlivě zalepí jakékoli chmury, což věděl už Plíhal. Je to tak, mám za sebou tu nejkrásnější část dne. Ale jo, mohl bych i sedět doma na zadku a třeba by to taky bylo fajn.
