KONVOJ

Tupě to zadunělo, když jsem vzteky nakopl mantinel. Dostali jsme zrovna po pár vteřinách v oslabení gól na 0:2, odešel jsem střídat a pustit do hry Dana, ať si to taky užije. Jenže ten se netvářil, že by po tom zrovna toužil. Byl celý zelený. "Asi jsem chytil něco od dětí. Anebo to byly ty hot wings k obědu..."

Danova aktuální kondice zhruba odpovídala situaci a stavu celého týmu. Nedaří se nám, před zápasem jsme měli v šesté lize jen jediný bod a od chvíle, kdy kapitán Filip neuvážlivě prohlásil, že soupeř vypadá hratelně, se to zase sypalo.

Ne že bychom na ně neměli, jen nejsme moc schopni dát gól. A zatímco se o něco snažíme, jsme faulováni a trochu si i povídáme, protože rozhodčí na to jen čumí, případně to sarkasticky komentuje. 

Hlavním diskutérem je Matyáš, rozhodčí se bohužel projevuje podobně vadně jako on. Mně to trvalo poměrně dlouho zjistit, že snažit se člověka každou větou urazit k cíli obvykle nevede, tenhle idiot k tomuhle poznání zjevně doteď nedospěl, bohužel nad námi má momentálně z pozice své píšťalky určitou moc a je to frustrující.

Gól dostáváme minutu před koncem poločasu a sportovně je třeba přiznat, že zcela bez přičinění rozhodčího. 

Říkáme si o pauze, jak a co zlepšíme. Hned místo rozehrávky Matyáš zkusí překvapit brankáře, což po něm nikdo nechtěl, a netrefí se asi o deset metrů, takže chvíli nenadáváme na rozhodčího. "Myslím, že by týmu pomohlo, kdyby dva z nás už šli konečně do hajzlu, a jen jeden z nich jsem já," konstatuju po utkání.

Hra se jinak poněkud vymyká kontrole, je to takové okopávání. "Cože? Jako že když mám dlouhý vlasy, jsem automaticky gay? Ty jsi ubožák," doléhají ke mně útržky konverzací z Matyášova regionu. 

Ten je poněkolikáté upozorňován, že ještě jednou bude cítit potřebu komentovat (ne)rozhodnutí sudího, a bude žlutá. Než nastane "ještě jednou", netrvá to ani dvě minuty. Ukazuje se, že rozhodčí skutečně karty má. Matyáš ironicky zatleská, což arbitra rozzuří a tasí červenou. Tak to jsme opravdu přesně potřebovali. Na odchodu ještě poskytne rozhodčímu nevyžádanou zpětnou vazbu, kvůli níž (třebaže je naprosto přesná) si ještě pravděpodobně pár zápasů nezahraje. 

Hratelní Catchers přesilovku využijí okamžitě, jenže vyloučení je i tak na deset minut, čímž naše šance na bodový zázrak pohasínají. Filip má i v oslabení několik šancí, nakonec se nám však podaří snížit až pár minut před koncem díky brankáři Milanovi. Jeho prudká rána ze standardky proletěla dírou v zanedbané síti až k mantinelu s nápisem, že opravu hřiště platila Národní sportovní agentura.

Poslední kvazišanci zhatím já, když se mi nelíbí, že mě jeden z těch nekopů mimo balon jen tak chytne a odhodí; ostatně, komu by se to líbilo. Následuje menší potyčka, po které arbitr usoudí, že už to pro dnešek stačilo. Asi mám potřebu rozhodčímu také něco říct, ale je to zhruba podobně nadějné, jako snažit se někoho na Facebooku SPD přesvědčit, že Rusko je zlo. Nakonec toho necháme a jdeme vyřešit Dana.

Ten je stále zelenější, taky že už dvakrát zvracel. Potíž je v tom, že do Malešic přijel na skútru. Předsednictvo rozhodne, že v takovém stavu jet nemůže. A protože se motorky všichni bojí, jedu nakonec já, byť jsem naposledy seděl asi před pěti lety na čezetě/praseti z roku 1960. Moje elektrické auto dostává Kuba, zbytek mužstva jede s Filipem a něco na nás huláká z okýnek. 

Občas zapomenu vypnout blinkry (prase je nemá), občas omylem troubím, protože tlačítka jsou blízko od sebe a mám velký respekt z tramvají a podobných věcí, jinak to jde. Jen je mi trochu zima: mám na sobě jen zpocený dres, rukavice a Danovu helmu, která může a nemusí obsahovat školkové rotaviry. "Jedno kuře tandoori pro pána," volám na první vozidlo v konvoji a opravdoví jídlonošové se kolem nás proplétají na ještě bizarnějších neosvětlených vozítkách. Tlemíme se tomu.

Chvílemi mám pocit, že to je, jako když jsme kdysi jezdili z prvních ovšemže prohraných zápasů Forejtu. Od škváry umazaný Vlastík, Vašek, brácha, Rádoš a další, všichni vysmátí. Připadá mi, že schválně jedeme oklikou, abychom si téhle spanilé jízdy užili co nejvíc, nebo prostě ten skútr jede tak pomalu. 

Nakonec končíme na Vinohradech, popřejeme Danovi dobrou noc, která bude bezesná a záchodová, a loučíme se s tím, že příště už to konečně vyjde. 

Doma na mě čekají holky s polootevřenou náručí. "Tys jel v helmě toho nemocnýho?! To si děláš prdel. Takže se teď kvůli tvýmu fotbalu všichni zeblijeme?" vítají mě jako hrdinu. 

Ale dopadlo to dobře, bylo to asi jen KFC. Dan už je zdravý jak řípa a my můžeme opustit karanténu a těšit se na příště.

 text Řízek, foto Míňa

STAROBNÍ POLE

Vstávám ve tři čtvrtě na šest. Je to shodou okolností čas, kdy se naše jinak velmi tichá kočka (občas ji na několik hodin omylem zavřeme do vysunovacího koše pod dřezem, aniž proti tomu jakkoli protestuje) hlasitě dožaduje kapsičky. O dvě minuty později má zvíře tu nejhezčí část dne za sebou a je načase se zamyslet, co si dnes počnu se sebou, dokud holky spí.

Václav má svátek (popřeju mu); je to takový ten zavírací typ svátku, tudíž je otevřeno jen ve večerkách a v plavečáku v Podolí. Brr, venku je sedm stupňů, což je však úplně irelevantní, protože plavat se mi nechce za jakýchkoli podmínek. Dneska se mi dokonce nechce ani běhat, protože mám ze včerejšího výletu na kole unavené nohy.

Jasně, mohl bych taky jednou sedět doma na zadku. "Pojedeš do té Unhoště?" ptá se o hodinu později rozespalá Maruška a stejně jako mí (pořád ještě) spoluhráči z fotbalu ví, že i když říkám, že se mi nechce, že stejně nakonec půjdu. (Ale po sezoně už skončím, tentokrát opravdu.)

A tak jedu do Unhoště na závod, s těžkýma nohama, se zatejpovaným kotníkem, ale s úplně čistou hlavou. Je to krásná a hrozně divná desítka, kterou jsme kdysi objevili snad proto, že tu bydlí Maruščina někdejší svatební svědkyně, a kam se rád vracím: prvních pět a půl kilometru se v ostrém tempu klesá po lesní pěšině podél potoka, pak se u nějakého mlýna zahne do prudkého kopce, na dvou kilometrech se nastoupá vše, co se poztrácelo, a pak už se to valí do cíle, když tedy zbývají ještě nějaké síly.

Bohužel se mi letos o půvabu tohoto tradičního sportovního svátku nepodařilo přesvědčit nikoho z kamarádů a známých, ale tuším, že si to užiju i tak. Když si ujasníme, jak se píše "SK Babice", a když paní pořadatelka pětici závodníků paralelně konaného běhu pro veřejnost popáté vysvětlí, že mají běžet za rybníkem doleva, ne doprava, celé startovní pole zběsile vypálí od sokolovny dolů, k potoku a ještě níž.

Nevypálím. Dílem to je taktika (já si ten kopec dobře pamatuju, i když jsem tu pár let nebyl), dílem to, že se nohám po včerejšku, předvčerejšku a předchozích 41 letech vůbec nechce do otáček. Jsem v nějaké zvláštní části starobního pole; míjím zasloužilé sportovní umělce ze seriálu Běhů do kopce v Praze a okolí a trochu mě to zneklidní.

Nevýhody použité taktiky začnou být jasné záhy: jakmile se z asfaltky zabočí doprava, ne doleva a cesta se zúží, tempo pelotonu povážlivě povadne, zároveň je velmi složité se prodírat kupředu, když je z jedné strany sráz a z druhé kořeny a šutry. Nějak se postupně dostávám do tempa a předbíhám pocitově davy, reálně tak deset lidí v různém stádiu dušnosti. Ale krotím se, protože můj čas přijde u mlýna. A mlýn je tady.

Prvních asi dvě stě metrů je nejprudších, pak už je to mírnější, byť pořád dost dlouhé, ale i přehledné. Barevní panáčkové nade mnou se rychle přibližují. Pocitově jich je asi deset, reálně spíš dva, nicméně je to i tak posun. Tohle mi po proflákané první polovině závodu opravdu vyšlo.

Dva kilometry před koncem, když už asfaltka více méně po rovině vyhlíží Unhošť, si dělám zálusk na ještě jednu šedivou čupřinu před sebou. Jenže mi to neprojde, protože pán to zmerčí. Blížím se, jenže ne dostatečně rychle. Muž nakonec těsně uhájí svou pozici, za čárou padne na záda a poté, co se mu vrátí dech a barva, se tradičně ptá, co jsem za kategorii. Věděl totiž to, co já ne: že se tady hrálo o prestižní třetí místo v kategorii Muži B a o desáté místo celkově. Takže on má bednu a já si za svůj dnešní výkon zasloužím brambory.

Ale kromě toho i bábovku a koláček a nečekaně senzační kafe z místní cukrárny - tím se spolehlivě zalepí jakékoli chmury, což věděl už Plíhal. Je to tak, mám za sebou tu nejkrásnější část dne. Ale jo, mohl bych i sedět doma na zadku a třeba by to taky bylo fajn.

text Řízek, foto slečna od koláčků

ZKUŠENOSTI S PROUDEM

Červeným elektrickým autem jezdíme tři měsíce a z něčeho, co nejen pro nezúčastněné muselo vypadat jako poměrně nákladný úlet s nežádoucími prvky dobrodružství, se rychle stala radost. Zejména když člověk aktuálně jede kolem pumpy a kouká na ty ceny. 

Nemyslím si, že byste měli všichni okamžitě přesednout (ani to nedělejte, protože pak budou fronty na nabíječkách), nicméně napadlo mě, že by pro někoho mohlo být užitečné shrnout, na kolik nás tahle sranda vyjde.

Minimálně to může být užitečné pro mě: ví se o mně, že moje finanční gramotnost je nevelká. Pomiňme teď pořizovací cenu (nebylo to zas tak drahé, neboť je to česko-korejské) a to, že auto asi bude ztrácet na hodnotě jiným tempem než spalovací (nejspíš rychlejším, ale co já vím), ale co tedy stojí samotná jízda na ten proud? 

Elektromobil se velmi vhodně páruje s domem s fotovoltaikou. Nebo aspoň s domem s garáží nebo zahrádkou, kde se dá zastavit poblíž zásuvky a přes noc jej napojit. Jenže tím nedisponujeme a asi ani disponovat nebudeme, vesměs tedy nabíjíme ve veřejné síti. 

Na druhou stranu máme auto, které je na poměry elektromobilů velmi úsporné a tak malé a obratné, že se s ním dají dělat takové odvážné parkovací kousky jako na fotce (pro případné rejpaly: ty překážející zákazy zastavení byly neplatné, jen připravené do budoucna).

Pokud člověk nemíří někam za hranice všedních dnů, není zpravidla důvod dobíjet rychle a dráž (stejně jako řešit dojezd, na který se lidé tak nějak automaticky ptají jako první). Pomalé nabíjení v "naší" síti aktuálně vyjde na 8 korun za kW (lze i za 7, ale s tarifem za dvě stovky). 

Auto si za prvních 7000 km, které jsme s ním ujeli, v průměru řeklo o 15 kW na 100 km, což by při výhradně pomalém nabíjení dělalo 1,20 Kč za kilometr. Na začátku člověka šokuje, že po městě nežere skoro nic, třeba do 10 kW, zatímco na dálnici, nedejbože do kopce nebo proti větru snadno přes dvacet (při normálních 130 km/h). Funguje to ale i obráceně: z Krkonoš jsme do Hradce dojeli asi za sedm. 

Nejdražší nabíjení nebylo v Itálii ani v Rakousku (kde jsme se vždy vešli v přepočtu do cca 15 Kč/kW), nýbrž na zlodějské ultrasupermegarychlé nabíječce ČEZ před mekáčem v Lokti za 16,90 (naše kona navíc tak rychlé nabíjení ani neumí využít). To byla jedna ze začátečnických chyb: opodál za živým plotem vedle u KFC jsou totiž schovaná výrazně levnější dobíjecí zařízení z naší sítě. Správná varianta je zaparkovat tam a najíst se u mekáče (hlavně ne naopak). 

Naopak párkrát jsme dobíjeli gratis: v hotelu u Gardského jezera či v Beskydech poté, co mi nakonec vrátili peníze za zmatlanou fakturaci. No a taky asi dlužím tak stovku až dvě tchyni za to, že jsem párkrát přes noc připojil auto do sítě na chatě... 

V součtu jsem za tři měsíce a 7000 ujetých km doteď za dobíjení utratil zhruba 9400 korun, přibližně 1,3 koruny za kilometr. S předchozím hyundaiem jsme jezdili (optimisticky) za 6,5 litru na sto (reálně spíš za sedm). Kdybych počítal benzin za 45 korun, jsem za stejnou vzdálenost skoro na 21 tisících. Plus dálniční známka, kterou elektroauta bůhvíproč neplatí. Při našem průměrném ročním nájezdu bych za palivo mohl ušetřit možná až třicet tisíc (i s veřejným dobíjením). Které nepochybně utratím za nějaké úplné kraviny. 

Samozřejmě je všechno zkreslené tím, že naše zkušenosti jsou jen letní, přes zimu se kvůli topení spotřeba výrazně zvýší, a tím i citelně zkrátí dojezd. A samozřejmě jsou kolem toho i vosery, jako když chce člověk na sídlišti nabít, je volno, ale nedostane se tam, protože před nabíječkou stojí dvě naftové oktávky (není tam značka, takže můžou), anebo nabíječka pro jistotu nefunguje vůbec. Ale není to časté.

Každopádně to hlavně jezdí hrozně hezky – třeba ty hbité rozjezdy a odpich, když člověk potřebuje. Ostatní auta se určitě cítí stejně trapně jako já, když se na hanspaulce snažím startovat na míč uprostřed hráčů mladších o dvacet let. Baví mě i to ticho a možnost ovládat vůz jen jedním pedálem (brzdu člověk využije sporadicky). 

Spalovací auto už bych samozřejmě nechtěl, nevidím v tom žádné výhody. Tohle jezdí stejně nebo lépe a to, že to za jízdy nedělá brm brm, mi nijak zvlášť nechybí. Ale fakt si to nekupujte, už teď je "naše" nabíječka u Hediny školky až moc často obsazená.

text a foto Řízek