Na letišti v Amsterdamu se kamarádi rozplývali nad skvělým sýrovým sendvičem a nápoji, které na palubě dostali zadarmo.
V Amsterdamu by se dalo dělat ledacos, nebýt tu kvůli maratonu. Místo červených luceren a nasávání omamné vůně zetlelého sena nás čekal výlet pro startovní čísla, první nadšení z dokonalé organizace výdeje balíčků a první rozpaky z oficiálního černožlutého divnohnusného trička závodu, které jsme každý dostali (v podstatě zadarmo). A pak už jen hotel, neklidné sledování předpovědi a spousta těstovin.
Teď je zrovna v běžecké módě hodně jíst. Místo vyzáblých rachitických osob jsou teď vzorem ti, kteří do sebe dokážou vpravit velké množství cukrů jak před závodem, tak během něj. V tom mám výhodu: jídlo mě bavilo ještě dřív než běhání. Také je teď bůhvíproč v módě červená řepa. Když si do košíku přidám rubínovou šťávu, jsem na chvilku vzorem a každý se mě ptá, kde jsem ji objevil, a pak nejspíš stejně jako já marně vymýšlí, jak tu lahev nacpat do miniaturní hotelové ledničky.
Podobně marně se do sebe snažím nacpat poslední těstoviny po uhlířsku, neboť od předchozích těstovin neuplynuly ani ne tři hodiny. Přesně tolik času bych zítra rád strávil na trati. Od závodu mě dělí už jen jedna probdělá noc; poslední čtyři maratony je to pokaždý stejný příběh. Počítám ovečky a snažím se na to nemyslet, jenže i když myslím na cokoli jiného, někde pod tím vším si stejně představuji, jaké to zítra bude, a teď to prostě celé musím promyslet, nejde jít spát. Změnilo se jen to, že už jsem se s tím smířil a že vím, že to i tak půjde.
Snídáme v pokoji, vařím instantní kaši, Pavel se se mnou dělí o další nový vynález sportovní výživy, jakousi třísložkovou směs, kterou je potřeba v něčem pečlivě rozmíchat (ha, lahev od řepy). Přestože zlaté pravidlo před maratonem velí nic nezkoušet, nesnažit se nic vyšperkovat, přijde mi to vůči Pavlovi slušné, a tak se pokusím to předražené lepidlo s hořkými kuličkami pozřít. A odteď se mnou závodí kromě bezmoci z nevyspání i bublání jedlé sody. A venku začalo v souladu s předpovědí velmi silně pršet.
Olympijský stadion(ek, je to spíš taková Juliska) je blízko, ale na promoknutí před startem to stačí. Nesmyslně se rozhodnu dát si věci (respektive věc, je to jen tenká promokavá bunda) do úschovny, zatímco se mi ztrácejí nejen kolegové, nýbrž i správný koridor. Nakonec se skrz nějaký tajný vchod skrz tribunu dostanu na plochu jen pár minut před startovním výstřelem. Pořád prší, ale už méně.
Z osmi krajanů z Děkanky jsme tři podobných kvalit a kvaltů: já, Martin a Luká?, který se normálně jmenuje Lukáš, ale jeho startovní číslo nezvládlo česká nabodeníčka. Před námi poběží ještě dva nedostižní Honzové, předpokládaný příběh dalších kolegů - Zuzky, Pavla a Ivety - do cíle bude oproti nám o pár minut opožděn. I když: Pavel se chvíli po startu zčistajasna objevuje vedle nás a je to povzbudivé.
Máme s Martinem nějaký plán, jenže nám ho ostatní kazí. Je jich příliš mnoho, měli jsme se na startu prodrat víc dopředu. Klopýtáme přes obrubníky a okopáváme se s lidmi, z nichž mnozí mají nepochopitelně i sluchátka, takže netuší, že se kolem nich chci elegantně prosmýknout, ale že když mi na poslední chvíli skočí do cesty, ani jeden z nás z toho nebude mít radost. Místo rozumných 21 minut nám prvních pět kilometrů zabere o půl minuty déle; nevadí, to doženeme, houkneme na sebe, jenže i druhá pětka je pomalejší. To máme už za sebou senzační průběh skrz muzeum i parádní několikakilometrový park. A déšť ustal. Asi je to i hezké město, kdoví.
Počasí je vlastně výborné, devět nebo deset stupňů, tohle mi sedí. Tak mám mokro v botech, no a? V Praze bylo zase horko. Jenže v Praze jsem byl mnohem rychlejší. Ani řepa, ani soda mi moc nepomáhají, když mám pomalé nohy. Jako když chceš napsat svižný, čtivý text, a místo toho to neteče a drhne a vznikne zas něco takového.
I Martin se radši někam ztratil. A kde je Luká?? Asi taky někde za námi. A to teď běžíme po asi nejhezčí části - vedou nás podél řeky Amstel a je to prakticky stejné, jako když jsme celý podzim společně hoblovali cyklostezku podél Vltavy. Jen tu chybí maminky s kočárky a mamilové na silničkách a na konci není Vrané, nýbrž mostek a pokračování po druhé straně, a to teď pro změnu proti větru.
Objeví se Martin a pár minut to vypadá, že bychom zas mohli být kamarádi, dokonce je chvilku přede mnou. Jsme v polovině a naštěstí v tu chvíli nevím, že na svůj letošní pražský osobák ztrácím propastné dvě minuty (nepodařilo se mi na nových hodinkách najít celkový čas). Jinak jsem na tom vlastně hrozně dobře a vlastně mě to i baví, jen ten čas hraje v můj neprospěch.
"Kvůli tobě je mi mokro," píše paní na transparentu a volá na mě "Lukas, Lukas". Pavel, který tu nějakou dobu žil, před závodem vyslovil hypotézu, že jsou místní trochu studení čumáci, jenže opak je pravda: diváci jsou naprosto skvělí, protože jsou všude, třeba s Prahou je to nesrovnatelné. I když nás kolem třicátého kilometru traséři ženou nejdál od centra (a dál proti větru), pořád tam někdo je. Před vilkami stojí mokré rodiny jak z katalogu obchodu s domácími potřebami (tedy ne žaluziemi, to tu nevedou) a povzbudivě se smějí.
Sám sobě slibuji, že zrychlím, vždyť jsem kvůli tomu obětoval tolik, i tu řepnou sodu jsem vypil. Akorát se mi to daří jen kosmeticky, ono se po dvou hodinách běhu zrychluje docela stěží, zjišťuji. Na třicátém pátém moje virtuální ztráta proti Praze narostla na dvě minuty dvacet - mířím tedy někam těsně pod tři hodiny. Na druhou stranu, poslední kilometry v pražském vedru byly opravdu katastrofální, a to je moje jediná naděje. Třeba to ještě vyjde.
Vracíme se do centra závodu, lidí přibylo a připadá mi, že jsem tak často oslovován, jako když jsem večer doma sám s Hedvikou, jen místo "tati" co deset sekund slyším "Lukas" a nikdo po mně nic nechce, jen abych pokračoval. Nevím, jestli je to řepou, sodou, chladným počasím, slušným tréninkem anebo proflákaným čtyřem pětinám závodu, ale pořád je kde brát.
Na to, že je to maraton, je to nějak podezřele zadarmo. Teď se přece má správně umírat. Míjím spoustu trosek, které to přepálily, a vidím v nich sám sebe při předchozích asi sedmnácti pokusech. Tohle je mnohem zábavnější způsob vytrvalostního běhání, škoda, že mi to nikdo nevysvětlil dřív. Na čtyřicátém už je zrychlení konečně trochu znát i na celkovém čase: ale jestli správně počítám, mám-li stihnout osobák, mám na posledních 2195 metrů jen necelých devět minut.
Studení čumáci nadšením univerzálně řvou, ale mně připadá, že je to privátní řev jen pro mé uši. Předbíhám desítky lidí, vbíhám na stadion přibližně sprintem a je to tam, byť ani ne o půl minuty. Tohle beru, ještě před měsícem jsem z toho chtěl vycouvat.
Vlastně to beru všemi deseti. Trochu slzy, ale pak hlavně déšť a strašná zima. Proč je ten hotel tak daleko?
Dva rychlí Honzové už jsou v hotelu a šťastní, Martin doběhne tři minuty po mně, Zuzka skvěle zrychlí v druhé půlce a získá osobák. Luká?ovi jeho nové jméno nevyhovovalo, doběhne kousek před Pavlem, který se naopak fantasticky zlepší o deset minut, a Ivetě premiéra vyjde taky krásně. Osobních rekordů je pět, přičemž ten můj je z nich nejméně heroický. Radost máme ale všichni. Ze sebe, z ostatních.
Jenže v hospodě mají jediný volný stůl dole ve sklepě. Při belhání po schodech zjišťuju, že zadarmo to opravdu nebylo. A je to něco, co z člověka hned tak nevybublá.
text Řízek, foto Martin, nějaký pán ze stánku a Ř.
