ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

text a foto Řízek

NOVEJ ČLOVĚK

Máloco je mi tak protivné jako osobní rozvoj. Zuřivě jsem vždycky odmítal byť jen na zlomek sekundy připustit, že se těch pár drobných nedostatků uvnitř i navenek sebe pokusím nějak vědomě a plánovitě sanovat - ať už ve prospěch sebe sama, nebo (a to spíše) svého okolí. Pomyslně si odškrtávat progres na hrací ploše své osobní zašmodrchané nezáživné deskovky a brát každou nesnáz jako zkoušku. Bleju. 

Kdysi mi třeba v tehdejší práci nabídli, že mi nově svěřenou vedoucí roli, kterou jsem nezvládal, usnadní tím, že mi zaplatí kouče, a mysleli to sice korporátně, ale nejspíš dobře. Jenže podobně protivné jako osobní rozvoj mi bylo jen připustit si, že mám problém.

Loni ve Valencii jsem si připustil, že mám problém. Bohužel pro mé okolí se to týkalo jen běhání. Psát o dalším nezdařeném pokusu o maraton pod tři hodiny mě nebavilo, stejně jako vás to číst, a kromě toho jsem si konečně uvědomil, že můj dosavadní přístup už dosáhl svého maxima a veškerá jeho magie vyčpěla.

Co byl ten dosavadní přístup? Být svůj! 

Ráno na poslední chvíli zjistit, co je v tréninkovém plánu, buď to udělat, když se mi to líbilo, nebo si běžet, na co mám chuť. Prokládat to šílenými hovadinami (čtyřiadvacetihodinovka na horském kole, proč?). Nerozcvičovat, neprotahovat, regeneraci pokládat málem za sprosté slovo, posilovnu za past, ze které, jak jsem někde zaslechl, se dokonce občas někdo nevrátil. Jíst opravdu cokoli, co mě zrovna napadne a kdykoli mě to napadne, v práci střídat kafe se sladkou limonádou, vodě se vyhýbat obloukem – a co je vlastně ten protein? Pak se nechat strhnout davem a narychlo se přihlásit na maraton, tam pohořet, vymluvit se na špatný spánek a na moc velké horko a zase začít znovu. No jo, ten Lukáš, ten je svůj.

A co jsem teda změnil: 

✅ Poprvé v životě nějak systematičtěji cvičím. Korba ze mě nikdy nebude, ale co bych taky dělal s korbou, což naštěstí chápe i můj trenér.  

✅ Zpevnil jsem díky tomu břicho a záda, které do té doby neexistovaly, což jsem zjišťoval pokaždé, když chtěla Heda povozit na koni. 

✅ Protahuju, když na to nezapomenu. Pořád jsem zkrácený, ale pracujeme na tom.

✅ Jím a piju méně nesmyslů. 

❌ Kafe s mlíkem a malinovou mřížku z Tchiba si ale vzít nedám.

✅ Trénuju, i když se mi nechce a i když se mi ten trénink vizuálně nelíbí.

✅ Odložil jsem přípravu na jiné hovadiny, soustředím se jen na maraton. 

❌ Ale dál bolestivě padám z kola, protože prostě neumím přejet tramvajové koleje.

A víc nic. Ale působí to dojmem, že to funguje.

Kdybyste vedle sebe dali dvě moje fotky, nenajdete rozdíl, nenastala žádná extrémní proměna, spíš facelift, jako když už starý model prodávají deset let, ale teď tam pro letošní rok přidali LED světla. Jenže i to málo způsobilo, že lítám. Tedy na své poměry – objektivně vzato běhám stejně rychle jako zhruba před sedmi lety. Jenže po dlouhém období stagnace i to je velké zadostiučinění. 

Pořád jsem trochu svůj, protože na ten pražský půlmaraton, na který jsem se dva dny před startem přihlásil, by zgruntu vyměněný člověk nešel a soustředil se na přípravu na skutečný vrchol sezony.  "Jestli chceš dát ten maraton pod tři, tak bych se na půlku vykašlal," radil Honza, neformální autorita naší komediální tréninkové skupiny na Děkance, a doporučoval místo toho třicetikilometrový dlouhý sobotní běh, který ke kýženému cíli vede spíš. Což taky mohlo být fajn, uznávám.

Vyšlo nádherné počasí, zima i slunce zároveň. Václav šel taky a vystál za mě dvouhodinovou frontu na číslo a jeho obchodnická až handlířská výřečnost mě na jejím konci přesunula do vysněného koridoru A (u výdeje mi to na startovním čísle přelepili), což taky hrálo pozitivní roli.

Pak jsem se ve stejně rychlém davu rozběhl po inovované trase z Holešovic proti proudu až někam k Lihovaru, na Výtoň a přes centrum a Karlín zpátky a celou hodinu, 24 a půl minuty vnímal, jak konečně běžím správnou cestou, tedy tak, jak mám. Lehce, rytmicky, bez bolesti, s rezervou a plánem, který jsem si splnil. 

Bez krize jsem se dostal na Rohanské nábřeží, stále mírně zrychloval a stíhal si u toho plácat s dětmi u trati. Že jsem si loňský osobák v ideálních podmínkách zlepšil jen o mrzkých 40 sekund, moudroprdi z Děkanky sice zkritizovali jako promarněnou příležitost, ale pro mě přesně tohle byla ta správná zkouška, kterou jsem si na své cestě obrody odškrtnul a vrátil se z ní silnější, takže cítím vděčnost a takové ty motivační cancy. 

Ono by možná nebylo úplně mimo si z toho vzít ponaučení i do důležitějších věcí, ale nechci si radit.

text Řízek, foto Zuzka, neznámý stejně šťastný sportovec, Ř.

MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady