PSÍ ŽIVOT

Nejsem příliš televizně vzdělaný, ví se o mně a je to naprostá pravda, že mám zásadní nedostatky v kánonu pohádek a rodinných filmů  - před pár dny jsem poprvé zhlédl "asi vítr, Máchale", moc mě to nebavilo. Také mohu jen o málokterém seriálu říct, že jsem viděl veškeré odvysílané díly. Výjimkou je Bluey, která jich má 153, přičemž leckteré jsem viděl nejméně desetkrát. 

Ovšemže ne sám, protože na tuhle původně australskou kreslenou psí rodinku bych asi bez Hedy nijak nenatrefil. Teď s psíky trávíme rána: kakao, čokoládové kuličky, peřinku na gauč a Bluey.

Bluey je těžké nemilovat, protože se tam neřve, špatně nadabovaní psi nesuplují integrovaný záchranný systém, nejsou tam blátivé kaluže, nikdo se neproměňuje v pavouky, absentují lejzry i Gargamel a každý díl trvá milosrdných pět minut. Takže když Heda ráno usmlouvá "ještě jeden, tati", je reálná šance, že tu školku i tak stihneme.

Je to vlastně o tom, že dva psí rodiče mají dvě děti a ty se snaží vychovávat, zpravidla pomocí her. A je to roztomilé, legrační i dojemné a někdy strašně dobře vypointované a nedá se od toho odtrhnout. 

Někdy je to poučné nebo k zamyšlení, dost často jen sranda a pár dílů je prostě dokonalých (jak je Bluey taxikářka a veze tátu na letiště, když jim Bandit vypráví o tom, jak šikanoval bráchu, když Bluey přemýšlí, za co nejlépe utratit pět dolarů na trhu, když se Bluey zdá, že je netopýr, a spousta dalších). Navíc je tam zpravidla výborná muzika a občas i hlášky (třeba "taktické čůrání" u nás zdomácnělo).

Nevýhoda je, že výrobci vycítili šanci, a tak máme (zatím jen) lego Bluey a nově i zubní pastu Bluey. Což ještě jde.

Někdo to prostě hrozně dobře napsal, hlavně teda postavu Bandita, ve které se každý táta vidí, nebo spíš tak trochu doufá, že si o něm jeho okolí myslí, že je jako Bandit. Pořád je hustej, i když mírně fotrovatí. I vorvanej z práce najde sílu vymýšlet ty nejlepší, ale zároveň někdy trochu ostré hry, děti ho totálně žerou a když si s nimi hraje, kouká do mobilu jen občas. Miluju, když dělá, že je kouzelný pařát.

Jeho žena Chilli mě trochu štve, je taková akurátní a k uzoufání rozumná, na střední měla nepochybně samý a seděla v první lavici, a její hry tím pádem většinou stojí za prd. Nicméně asi tam někdo takový musí být, aby to drželo pohromadě. Chilli je jako taška s důležitými provozními věcmi, které člověk potřebuje k bazénu a které bychom já nebo Bandit určitě nechali doma a vzali jen ty zábavné, což by nefungovalo. 

Heda je někdy jako roztomilá a citlivá pětiletá Bingo, někdy jako její rozjívená a trochu problematická sestřenice Muffinka. Zvídavá, akční a sebevědomá Bluey je možná Heda za dva roky.

Á propos, kdybych o ní psal seriál, musela by tam nutně být scénka, jak spolu večeříme sushi a ona řekne: "Mami, já tam mám tu pálivou šunku, tu nechci!" a ukazuje při tom na nakládaný zázvor.

Zkrátka, jestli máte pocit, že kreslené seriály jsou nutné zlo, které je potřeba přetrpět nebo vytěsnit, pusťte si Bluey. A můžete s námi čekat, až konečně natočí i celovečerák. 

Anebo si přečtěte Děti z Bullerbynu, s nimiž aktuálně usínáme a Heda se mě ptá, co to znamená "jednotit řepu" a "dostat výprask". Což je vlastně taky dobrý. 

text a foto Řízek 

DVA LIDI

Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.

A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.

"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.

A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní. 

Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno. 

Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.

Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné). 

Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.  

"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl. 

Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla? 

"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

ZVEDNEME ZADEK

Bohatý táta ze mě nejspíš nikdy nebude, oddělení motivační literatury v knihkupectví vyhledávám jen díky zálibě v bizáru (poočku sleduji, jaký typ lidí ty věci kupuje), a tak pravděpodobně dělám spoustu věcí ve svém životě úplně blbě. Především neustále něco rozbíjím a ono se to pak prodražuje. Krátce před Vánoci jsem třeba při rutinním klusu po Vyšehradě k údivu turistů při pádu rozsekal nejen koleno, ale i oblíbený mobil, a to ještě nebylo zdaleka všechno.

Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.

Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá. 

Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl). 

Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.

K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili ho různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela. 

Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál. 

Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu. 

To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku. 

Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější. 

Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil. 

Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel. 

Ostatně, jak řekl klasik motivačního žánru, je rozdíl mezi tím být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné. 

text Řízek, foto Věrka