V dalších letech se Heda postupně naučila obstojně chodit i běhat a já jsem načas běhat úplně přestal a ze zoufalství zakoušel jiné způsoby pohybu, jako je třeba nevábné plavání. Ale v posledních pár měsících mě bolest paty kupodivu prakticky opustila (takže jsem se mohl na plavání směle vybodnout). To na jednu stranu vedlo k úlevě mých blízkých, neboť jsem méně protivný, na druhou stranu zas víc času trávím neúčelně dupáním po asfaltu. Prostě smíšené pocity.
Bylo potřeba, nebo aspoň mně to tak přišlo, se zase vrátit k závodům, které mě částečně naplňovaly. Pražský půlmaraton jsem prochrchlal, ale nabízely se Pardubice, kde jsem ostatně ještě nikdy neběžel. Holky kupodivu kývly na společný výlet a mimo jiné našly kočičí kavárnu, hezké hřiště i další atrakce, které jim umožnily příjemně strávit hodinu 26 minut a 35 sekund čekání na sportovce ve středním věku.
Já jsem se v mezidobí jal poznávat placaté město a vlastní limity a šlo to vlastně překvapivě dobře. Normálně bych teď věnoval cenné odstavce statečnému boji zralého jinocha s nepříznivým počasím, horkem nebo větrem, jenže tentokrát tam nic takového nebylo, počasí jako by neexistovalo, nepředstavovalo překážku.
Jestli někdy běžet rychle, tak dneska, blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem to zahnal. Místo toho jsem se prvních pár kilometrů pohyboval přesně na úrovni svého povltavského osobáku a nikam se nehnal. Což bylo pořád vlastně šíleně rychlé: za ten prosimulovaný rok a půl jsem tempům kolem čtyř minut na kilák dost odvykl (resp. bylo to na mě rychlé vždycky).
Kudy jsme běželi, vlastně vůbec nevím. Pamětihodnosti nebo aspoň nějaké významné body absentovaly, táhlo se to jakousi neutěšenou periferií, čímž jsem se nechtěl nikoho dotknout, a točilo se to v kruzích, na levé straně byl rozpadlý barák, pak nějaký vojenský objekt či co, prima kapela a pak jsme se občas vraceli asi ne úplně do centra, ale aspoň mezi lidi. Dvakrát nebo třikrát se podběhla trať a to bylo veškeré převýšení. Což mi ale celkově vlastně hrozně vyhovovalo.Včetně toho, že jsem vůbec netušil, co přijde pak - ne jako když vím, že se budu v Praze další kilometry mrcasit na Strakonické.
Reálně jsem sledoval akorát hodinky a vzpomínal na všechny ty průšvihy z minula, kdy jsem tempo netrefil, přepálil to a pak shořel, jako když jsem na třetím kilometru maratonu na Karlově mostě měl tep 178 a doufal, že si to ještě nějak sedne - nesedlo, vzdal jsem to.
Druhých pět kilometrů jsem mírně zrychlil, ale jen neznatelně. Pořád to ostatně šlo relativně dobře, byť už to z mé strany aspoň vynaloženým úsilím připomínalo závod. Mezi skupinkami běžců už byly velké mezery a většinu času jsem běžel sám, nebo se na mě někdo vypočítavě přisál.
Nezpomaloval jsem, ale kolem patnáctého kilometru se mě zmocnila panika, že je to ještě dost daleko. Odřené nohy v tvrdých adidaskách hrozně nadávaly a tep už byl tam, kde by být neměl, navíc jako by chvílemi i trošku fouklo. Pak jsem šlápl do nějaké obskurní díry, ale slepovaný kotník to zvládl a už se to nemohlo zkazit.
Ve finále jsme se opravdu dostali do centra města na Pernštýnské náměstí. Ad hoc kamarádovi jsem se pokusil dodat kuráž, aby běžel se mnou, a jal se zběsile finišovat, což bylo trochu dříve, než by bývalo bylo soudné. Po domnělé poslední zatáčce totiž následovaly ještě další dvě a mám dojem, že můj souputník to věděl a v souboji o 141. místo mě deklasoval. Ale mávala na mě Maruška a něco volala, takže jsem to neřešil. Pak jsem si radostně zavýskl, protože to tam bylo, a šli jsme s Hedou na klobásu a koláč.
Jen mě mrzí, že jsem prošvihl tu kočičí kavárnu. Ale trošku jsem si vystačil sám: kdybych to uměl, spokojeně předu.
text Řízek, fotka Maruška