čtvrtek 24. dubna 2025

PŘEDENÍ

Před čtyřmi a půl lety na mě jedna čerstvě narozená, druhá k smrti unavená čekaly v nemocnici, až přijdu na to, jak připevnit dětskou sedačku, a až se uráčím pro ně přijet, tedy až s kamarádem Davidem podél Vltavy dokončíme svůj soukromý závod, pokus o osobní rekord v půlmaratonu. A vše z toho se nakonec povedlo, byť jsem v cíli (Motol) mohl být o něco dříve. 

V dalších letech se Heda postupně naučila obstojně chodit i běhat a já jsem načas běhat úplně přestal a ze zoufalství zakoušel jiné způsoby pohybu, jako je třeba nevábné plavání. Ale v posledních pár měsících mě bolest paty kupodivu prakticky opustila (takže jsem se mohl na plavání směle vybodnout). To na jednu stranu vedlo k úlevě mých blízkých, neboť jsem méně protivný, na druhou stranu zas víc času trávím neúčelně dupáním po asfaltu. Prostě smíšené pocity.

Bylo potřeba, nebo aspoň mně to tak přišlo, se zase vrátit k závodům, které mě částečně naplňovaly. Pražský půlmaraton jsem prochrchlal, ale nabízely se Pardubice, kde jsem ostatně ještě nikdy neběžel. Holky kupodivu kývly na společný výlet a mimo jiné našly kočičí kavárnu, hezké hřiště i další atrakce, které jim umožnily příjemně strávit hodinu 26 minut a 35 sekund čekání na sportovce ve středním věku.

Já jsem se v mezidobí jal poznávat placaté město a vlastní limity a šlo to vlastně překvapivě dobře. Normálně bych teď věnoval cenné odstavce statečnému boji zralého jinocha s nepříznivým počasím, horkem nebo větrem, jenže tentokrát tam nic takového nebylo, počasí jako by neexistovalo, nepředstavovalo překážku. 

Jestli někdy běžet rychle, tak dneska, blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem to zahnal. Místo toho jsem se prvních pár kilometrů pohyboval přesně na úrovni svého povltavského osobáku a nikam se nehnal. Což bylo pořád vlastně šíleně rychlé: za ten prosimulovaný rok a půl jsem tempům kolem čtyř minut na kilák dost odvykl (resp. bylo to na mě rychlé vždycky).

Kudy jsme běželi, vlastně vůbec nevím. Pamětihodnosti nebo aspoň nějaké významné body absentovaly, táhlo se to jakousi neutěšenou periferií, čímž jsem se nechtěl nikoho dotknout, a točilo se to v kruzích, na levé straně byl rozpadlý barák, pak nějaký vojenský objekt či co, prima kapela a pak jsme se občas vraceli asi ne úplně do centra, ale aspoň mezi lidi. Dvakrát nebo třikrát se podběhla trať a to bylo veškeré převýšení. Což mi ale celkově vlastně hrozně vyhovovalo.Včetně toho, že jsem vůbec netušil, co přijde pak - ne jako když vím, že se budu v Praze další kilometry mrcasit na Strakonické.

Reálně jsem sledoval akorát hodinky a vzpomínal na všechny ty průšvihy z minula, kdy jsem tempo netrefil, přepálil to a pak shořel, jako když jsem na třetím kilometru maratonu na Karlově mostě měl tep 178 a doufal, že si to ještě nějak sedne - nesedlo, vzdal jsem to.

Druhých pět kilometrů jsem mírně zrychlil, ale jen neznatelně. Pořád to ostatně šlo relativně dobře, byť už to z mé strany aspoň vynaloženým úsilím připomínalo závod. Mezi skupinkami běžců už byly velké mezery a většinu času jsem běžel sám, nebo se na mě někdo vypočítavě přisál. 

Nezpomaloval jsem, ale kolem patnáctého kilometru se mě zmocnila panika, že je to ještě dost daleko. Odřené nohy v tvrdých adidaskách hrozně nadávaly a tep už byl tam, kde by být neměl, navíc jako by chvílemi i trošku fouklo. Pak jsem šlápl do nějaké obskurní díry, ale slepovaný kotník to zvládl a už se to nemohlo zkazit. 

Ve finále jsme se opravdu dostali do centra města na Pernštýnské náměstí. Ad hoc kamarádovi jsem se pokusil dodat kuráž, aby běžel se mnou, a jal se zběsile finišovat, což bylo trochu dříve, než by bývalo bylo soudné. Po domnělé poslední zatáčce totiž následovaly ještě další dvě a mám dojem, že můj souputník to věděl a v souboji o 141. místo mě deklasoval. Ale mávala na mě Maruška a něco volala, takže jsem to neřešil. Pak jsem si radostně zavýskl, protože to tam bylo, a šli jsme s Hedou na klobásu a koláč.

Jen mě mrzí, že jsem prošvihl tu kočičí kavárnu. Ale trošku jsem si vystačil sám: kdybych to uměl, spokojeně předu.

text Řízek, fotka Maruška

úterý 15. dubna 2025

PAPRIKÁŠ

Takových zápasů moc nebylo a ani nebude. 

Kluci z Forejtu zažívají nejlepší vstup do druhé nejnižší fotbalové soutěže za nevímjakdlouho. Tým táhne asi šestadvacetiletý Mário, který v minulém utkání dal šest branek, z toho naprostou většinu do správné sítě, akorát že Mário dnes nemůže a do sestavy se vrací hádejte kdo. Muž, který zmíněnou přestřelku 7:3 zná jen z vyprávění, neboť mu bylo doporučeno, aby šel raději na večírek. 

Nejsem z toho hořkej, fakt jich mělo být hodně a existují i lepší způsoby, jak strávit večer, než koukat na Matyáše, jak nestřídá. Navíc si už asi čtrnáct dní s Hedou předáváme bacily a nejenže vypadáme stejně, ale teď už i mluvíme stejně. Ale je to jen rýmička a dneska prostě jdu.

"To bylo hodně fotbalové," uznale pronesl právě Matyáš, když jsem se bezkapesníkově mohutně vysmrkal. Hráli jsme s týmem Tajfun, který nás zaujal především svou nepočetností, jež sváděla k podcenění. Nás bylo vcelku dost, jenom tedy místo Mária jsem tam byl já, což je asi jako zakrojit paprikáš nebo vlašák, když vám dojde kaviár.

A taky to nezačalo dobře. Zrovna když jsem z lavičky koukal na Matyáše, jak nestřídá, dostali jsme podivný gól z přímého kopu. Po nějaké době, kdy jsem se klasicky moc nepotkal s míčem, jsme s Filipem předvedli něco, co působilo až nacvičeně a bylo to v rámci sedmé ligy strašně rychlé a snad i pohledné: náš kapitán zatáhl míč po pravé straně a já jsem se příliš pozdě vřítil do vápna, balon trefil skluzem a ten se otřel o tyčku a skončil bezpečně za čarou. 

Po poločase se stalo několik věcí, v nichž hrál můj kolega Matyáš stěžejní roli. Nejprve svým patentovaným způsobem dal gól přímo z rohu, tentokrát odrazem o brankáře. Pak při srážce zranil jednoho z protihráčů, který od té doby byl rád, že stojí. A pak mi z dalšího rohu nahrál znovu do vápna, což bylo o něco snazší, a my se radovali z třetí výhry ze tří utkání. 

A tady to mohlo skončit, kdybych uměl odejít na vrcholu, což už se mi poněkolikáté nepovedlo. Místo toho, abych jako nečekaný hrdina přijel domů a všem těm, které to právem nezajímá, bych dopodrobna a z různých úhlů líčil, jak jsem prožil ty dva góly, načež pověsil devítku i kariéru na hřebík, jsem se nechal ukecat, že si ještě půjdu zahrát za "dědky". 

Veteráni hráli v Braníku a akorát se tam ze Štěrbohol stihneme přesunout. První past byla v tom, že manažer Kasper sice avizoval, že se horko těžko sejdou, přesto nás bylo asi dvanáct. 

Přesto jsem se vešel, nebo spíš vecpal do základu a po pár minutách už jsme po mém dalším gólu z metru vedli 2:0 a zahazovali další šance. Což nevadilo, protože vše nasvědčovalo tomu, že vyhrajeme tak 9:0.

Jenže pak soupeř náhodně snížil a pak se moji noví spoluhráči začali navzájem hádat, paradoxně hlavně ti, kteří vůbec nehráli. Zatím jsem jen kroutil hlavou. Posléze do toho začali stále častěji zapojovat i soupeře a rozhodčího a pak se to nějak začalo řezat, jako když staří debilové hrají proti ještě větším starým debilům a snaží se ty druhé zranit, nebo aspoň nějak pěkně urazit. 

A potom jsem zjistil, že je to dokonce nakažlivé, když jsem si začal bůhvíproč povídat s brankářem menších debilů. Ten měl oprávněný pocit, že jsem mu párkrát šlápl na ruce a nohy (jsem už takový, ale nedělám to schválně). Argumentačně jsem nebyl moc vynalézavý, více méně jsem mu jen nadával, on opáčil, že ze hřiště neodejdu po svých, v čemž mi začal pomáhat tím, že mě z něj odnášel. Prostě fajn večer, jít si takhle s klukama kopnout po práci. 

Když se konečně zase hrálo, tento můj nový oblíbenec dostal poněkud směšný gól z rohu a já z toho měl takovou radost a malost, že jsem se mu šel zblízka vysmát, že by místo debat měl spíš chytat, nebo tak nějak (ale lidověji). Už v tu chvíli jsem se ale za sebe styděl. Naštěstí hned potom byl konec, zašel jsem se mu pak omluvit. 

Takže i tady jsme vyhráli 3:1, ale už tohle nechci nikdy zažít a vůbec se to nemělo stát, kdybych věděl, kdy přestat. 

Nebuďte jako já. Nešlapejte lidem na ruce a neříkejte jim, že jsou díra. Nehrajte fotbal s debily, ulpí to na vás. 

text Řízek, foto Filip

neděle 6. dubna 2025

MANIPULANT

 
<> Utřít nudli. </>

<> No jo, ale ještě někde najít kapesník. </>

<> Nějak to naimprovizovat. </>

<> Posbírat věci z podlahy a zeptat se, jestli se tady svlékl had, nebo co. </>

<> S povzdechem pověsit miniaturní bundu na miniaturní věšák. </>

<> Umejt ruce! důrazně zavelet.</>

<> Uvařit něco, co je červené a jsou k tomu těstoviny. </>

<> Vzít na vědomí informaci, že dítě nemá hlad. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole a dojídat netknutou červenou omáčku. </>

<> Chvilku počkat a nic nechápající zvíře něžně přesunout na zem. </>

<> Postupně odendat kočičí drápky z ruky, jeden po druhém. </>

<> Uklidit svoje tři hrnky od kafe a Hediny dva hrnky od kakaa do myčky. </>

<> Zapnout myčku a rozzuřit se, že se zase rozsvítila kontrolka S. Nesyp sůl, myčko. </>

<> Nasypat sůl do myčky. </>

<> Zbylé nádobí po večeři s povzdechem přenést do dřezu s tím, že to vyřešíme po večerce. </>

<> Přenést špičku ledovce rozházených hraček z ložnice do pokoje. </>

<> Při tom narazit na helmu a rukavice od kola, trochu se zastydět a odnést je do pracovny mezi ostatní své hračky. </>

<> Krátce popřemýšlet, jak asi vypadá průměrná směna ve skladu v Amazonu, jak moc se to liší, a jak to dělá Maruška, když je několikrát týdně večer s Hedou sama doma. </>

<> Vzpomenout si na Péťu, který na výletech a táborech při písničce Dveře do pokoje vytvářel jakýsi živý klip tím, že přesouval věci z místa na místo (své věci vynechával). Co přesně ho na tom bavilo? </>

<> Šlápnout do něčeho, co lepí. </> 

<> Prozkoumat povahu lepivé páchnoucí tekutiny. "To je přece parfén," vysvětlí nevzrušeně Heda. </> 

<> Vrátit se pro mop. Důrazně upozornit kočku, aby jej nelovila. Vyndat drápky z kotníku.</> 

<> Sledovat poočku animovaný seriál, v němž se děti po nocích proměňují v sovičku, gekona a kočičku, a uklidňovat se, že tohle je sice strašně blbé, ale o fous lepší než předtím Rubble a jeho parta a nepochybně výrazně lepší než TikTok, nebo co časem přijde. </>

<> Utřít nudli. Kapesníky jsou na stole. </>

<> Napustit vanu. </>

<> Mezitím přenést fixy z obýváku do dětského pokoje, část z nich, u kterých se podařilo dohledat víčka, zavřít. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole, přenést kočku ze stolu kamkoli. </>

<> Vlídně informovat: Ne, opravdu nevím, kde máme tenký drátek, abychom vyrobili nějaká ouška něčemu. Zítra, myšleno nikdy. </> 

<> Vyměnit kočce vodu, čímž se sice nic nevyřeší, ale mělo by se to dělat.</>

<> Vypustit vodu z vany. To by byla chyba. </>

<> Posbírat oblečení z podlahy koupelny a zabručet, jestli se tady svlékl had, nebo co, a zapnout pračku. </>

<> Vylít vodu ze sušičky a vyčistit filtry, když už jsem tady. </>

<> Přinést si k dětské koupeli topinku z domácího chleba a na dotaz vysvětlit, že to je topinka z domácího chleba, ale že ta se ve vaně nejí. </>

<> Odevzdat topinku dítěti ve vaně a plyšákům, kteří prý mají hlad. </>

<> Připravit další topinku. Sní ji buď Heda, která si ji poručila, nebo kočka, která je opět na stole, nebo plyšáci. Je to obludné, jak jich teď přibylo. </>

<> Vylovit dítě z téměř ledové vany a zabalit je do županu (říkáme mu žapún, protože to je hezčí). </>

<> Utřít dítě. Utřít nudli. </>

<> Přenést plyšáky z obýváku do dětského pokojíku. Od včerejška jich opět přibylo. </>

<> Po důrazném napomenutí "Tati, spadl ti mamut na zem" sebrat mamuta ze země a zeptat se ho, jestli se mu něco nestalo. </>

<> Rezolutně zavelet, že už je pozdě, takže se jde spát. </>

<> Uznat, že je sice pozdě, ale že jsme si vlastně přinesli to nové lego. </>

<> Dojatě pozorovat menší klon sebe sama, jak s překousnutým jazykem mrňavými prstíky bojuje s kostkami. Bude z toho Lví král (říká mu Vlí král; nechci, aby tohle někdy skončilo).

<> Stavět spolu Simbu a cítit se v symbióze. </>

<>  Z posledních sil vymyslet pohádku, která by na ČSFD měla tak 27 %, zhasnout a zapomenout na ten dřez. </>

<>  Ve čtyři ráno zahánět noční můry, kočku a utírat nudle. </>