ZPÁTKY NA ZAČÁTKU

Tady to celé vlastně začalo. 

Dvaadvacet nebo třiadvacet let zpátky byla na Pražačce nechutná škvára, potrhané sítě a já jsem z branky pohledem tlačil ručičky na obrovských hodinách na nedaleké věži, ať už to skončí. Při prvním historickém soutěžním utkání FC Forejt nás soupeři hrozně mleli, marně jsem se válel v prachu, prohráli jsme 0:2 a pak jsme umounění jeli přes celé město domů. A bylo to úplně super, protože jsme konečně měli vlastní tým.

Z tehdejší sestavy jsem k velké radosti svých nynějších spoluhráčů zbyl jediný a poslední. Letos na poháru pořádaném na bráchovu počest bylo moje vytrčení z časoprostoru znát dosud nejvíc: kvůli zmatlané změně termínu (moje chyba) totiž chyběla obvyklá pojítka s minulostí, a to jak tradiční spolupořadatel Václav, tak nejvěrnější diváci Péťa a sestřenka Hanka. 

Ale nebyl jsem na to sám: pokladník Kasper (FC Forejt a další týmy) a Honza (Deník N) akrobaticky pomohli přepravit materiál přes vysoká a vždy nesmyslně zamčená vrata areálu. Filip (FC Forejt) donesl z práce senzační i obskurní věcné ceny, takže se budoucí vítěz turnaje mohl třeba zabalit do autodeky. Fotograf Kuba (Forejt a Deník N) přinesl i o volném víkendu svůj pracovní nástroj. Tomáš z Radotína nám věnoval pivo. Jiný Tomáš zase pro nejlepšího hráče nocleh na své řekněme horské chatě. A Václav se i z Říma intenzivně zajímal, jestli jsem vzal nástěnky a jestli jsou otevřené šatny. Vzal a byly.

Nevím, čím to je, ale na Piškotově poháru až na nečetné výjimky platí, že je vždycky krásné počasí (třeba je týden hnusná kosa, pak v sobotu svítí a v neděli je zase hnusně) a že moje týmy končí mezi poraženými. 

Nejinak letos: spálil jsem si pleš a Forejt i přes slušnou jarní přípravu a úspěšný vstup do ligy zapomněl dávat góly. V prvním zápase proti Tutto Bene moje střela jen těsně minula vingl. Filip pak trefil tyčku. A skončilo to 0:0, stejně jako náš poslední duel ve skupině s velmi obměněnou a posílenou Kozou znezaneřáděnou (dosud nevynechali žádný ročník). Proložili jsme to prohrou 0:2 s týmem Jedna noha netleská (který je synonymem naší zimní přípravy, resp. necháváme se od něj každý týden porážet) a brzy bylo jasné, že semifinále bude letos tradičně bez nás.

Mezitím jsem chytal za Deník N. Přišly se na nás podívat Maruška s Hedvikou a ta plakala, protože se bála, že mě v bráně něco trefí (a já jsem se bál, že ji něco trefí, když s dědou Lubošem a Boženkou blbli za brankou). Naštěstí se jak jí, tak mně dařilo celkem úspěšně uhýbat. 

První prohra nesehraných novinářů doplněných kamarády byla ještě milosrdná 0:1, ale pak se to stupňovalo. Na druhou stranu jsme na rozdíl od Forejtu chvilku i vedli po bizarním gólu z obrovského úhlu, kdy brankář TJ Sigmy Churpos marně reklamoval, že míč prošel děravou sítí (jsem si téměř jistý, že ne, ale na jeho místě bych to taky zkoušel). Pak jsme ale dostali dva góly asi za patnáct sekund a dopadlo to jako vždycky. 

Jeden z nejlepších zákroků pak místo mě předvedl Tomáš, který obličejem vyrazil míč směřující neodvratně do šibenice. Tak jsem ho později v zápase o poslední místo rafinovaně přemístil do branky a sám šel ve stejném čase šel hrát o páté místo za Forejt. Nepomohlo to ani na jednom hřišti: Enko prohrálo asi 1:5 a Forejt sice konečně poprvé skóroval, jenže do vlastní branky a skončil šestý.

Každá skupina měla svého hegemona: v áčku to byl Kasperův narychlo sehnaný Prosex (jiný tým se na poslední chvíli odhlásil), kde zářili především bratři Zunovi. V béčku obdobně vládla Jedna noha netleská a tyto týmy se probojovaly až do finále (třetí skončila Koza, která porazila J. R. Club, a sestřenka Hanka z toho měla velikou radost, když se to dozvěděla). A na vedlejším hřišti hráli fotbal v nafukovacích bublinách a já jsem přemýšlel, jestli by nám to spíš pomohlo, nebo překáželo.

Pak už jsem jako před lety napjatě pozoroval věžní hodiny a přemítal, jestli to stihneme dohrát, než nám skončí pronájem a hráči zorbingu se překulí i na naše hřiště. A taky jsem přemýšlel o fotbalistových biologických hodinách a kde v nich najdu budíček.

Na prodloužení to naštěstí nevypadalo, finálový zápas skončil jednoznačnou přestřelkou 4:1 a Jedna noha mohla slavit, neboť poprvé získala Piškotův pohár, klíčenky a autodeku. A celkově jsme to i bez bublin celkem dobře skouleli. 

text Řízek, foto Kuba P.

TURKOČKY

Každých pár hodin si tu ímámové zvou věřící na kobereček, se značnou částí místní populace to však nic nedělá. Dál znuděně vysedávají na nejrůznějších zídkách, lavičkách, ale polehávají i na židlích v kavárnách, ve výlohách, vodotryscích anebo ve stísněném prostoru mezi rentgenovými rámy muzea Hagia Sofia. Nikdo na ně neřve "Kočky, dolů!", jako to okoukala Heda od babičky, která se neúspěšně snaží naši kočku vychovávat, aby nelezla tam, kam podle ní nemá. Tak nějak sem ta zvířata patří a nikomu až na nás to nepřijde divné.

V obrovském Istanbulu žije na dvou kontinentech skoro 16 milionů lidí, kteří se každý den někam s velkým úsilím a za stálého troubení přesouvají, aby se nám pokusili něco prodat. To proto, že mám na rameni ostentativně foťák (abych mohl fotit kočky), tedy jako bych měl na čele vytetováno JSEM MOHOVITÝ ZÁPADNÍ TURISTA A NEJSPÍŠ JSEM PŘIJEL NA TRANSPLANTACI VLASŮ. Přitom nás všechny a s despektem pozorují rozvalené kočky. 

Kolik jich vlastně je, nikdo patrně pořádně neví. Odhady se různí od stovky tisíc po milion čičin. Vysoký rozptyl v číslech se dá vysvětlit nejspíš jejich vzájemnou zaměnitelností. 

Podle mého důkladného pozorování zhruba je zhruba padesát procent z nich šedivě mourovatých jako naše Coco (prý se tomu vznešeně říká "blue tabby"), dvacet procent klasicky vesnicky mourovatých s bílým břichem a packami, dalších dvacet je nejrůzněji zrzavých a zbytek jsou černí Pepani anebo divné bílé kočky s černými ocásky nebo flekatými hlavami. Takže to je v zásadě pět cyklicky se opakujících koček. Tahleta šedivá, co se válí na zahrádce kavárny, je jiná, než před chvílí odpočívala na sedadle motorky, nebo je to tatáž? A ta motorka, co se nás snaží na chodníku zabít, je stejná jako před chvílí, nebo jiná?

Každopádně je sokak kedisi ("pouliční kočka"; neplést s türk kahvesi - "turecká káva") kromě člověka a turisty nejpočetnějším místním živočichem a celou dobu našeho pobytu mě to fascinovalo a zneklidňovalo. Ty kočky prostě vypadají hrozně k světu a je to divné. 

Dočetl jsem se, že řada místních zastává názor, že tyhle polodivoké kočky tak nějak patří všem, a tak je prostě potřeba chovat se k nim kolektivně slušně. Wikipedie nabízí vysvětlení, že za Osmanské říše bylo město plné myší a krys, tedy nebýt koček, a že jsou jim dodnes za jejich deratizační činnost s prvky gamifikace vděční. Nebo že za to může islám, který aspoň chová úctu ke kočkám, když už teda k ženám ne. 

Kočkám se jinde na světě v očividně nepřátelských místech, jako jsou třeba tříproudová silnice, luxusní kavárna, butik či muzeum, zpravidla příliš nedaří. V Istanbulu ale nenacházíte na vozovce tak jako u nás smutné kadavery, kočky jsou podobně jako jinde holubi nebo labutě prostě přirozenou součástí ekosystému města a nikdo je nepřejíždí. 

A nejsou vyzáblé, zablešené a špinavé (jako byla naše Coco, o kterou se "starali" lidé na českém venkově) - jsou dobře živené, protože jim lidé nosí granule a kapsičky. Na okraji a podél budov jim lidé postavili domečky se střechou, miskou a měkkou podložkou. Ale ne abys je hladil, nabádá mě Maruška. A já to dělám jen opravdu sporadicky a hlavně nenápadně.  

Největší koncentrace koček na metr čtvereční je patrně v čtvrti Maçka (ach, jaká škoda, že nepíšu blog slovensky!) s moc pěkným parkem plným dětských hřišť, motorek kličkujících po cestičkách mezi lidmi a právě desítek koček, které po nás škemrají sushi z večerky a tak nějak ze zkušenosti vědí, že podlehneme. 

Naše poslední istanbulská kočka sleduje, jak vyplouvá náš trajekt z evropské do asijské části města (odkud létají nízkonákladovky). A až se někdy budu cítit mizerně a nepatřičně, vzpomenu si na poselství micky rozvalené přímo na bankomatu: 

Není podstatné, komu všemu překážíš a koho zdržuješ. Buď sám sebou a lehni si na nejdebilnější místo, které tě zrovna napadne. Oni se ti ostatní přizpůsobí. Nakrmí tě a možná tě i diskrétně pohladí. A prospi třeba celý den. 

text a foto Řízek

THIS SONG

 Ztratil jsem klíče od auta - při běhu mezi hlídací paní a prací mi někde na Pankráci či na Vyšehradě vypadly z přervaného batohu -, ale nevšiml jsem si toho, protože jsem doběhl do redakce a překvapeně zjistil, že jsem cestou ztratil nabíjecí pouzdro od sluchátek. A pak jsem půl dne přehraboval batoh a nakonec usoudil, že jsem si možná nechal to pouzdro v autě a že se do něj cestou podívám - ale nepodívám, protože nemůžu najít klíče. Že bych je ztratil? 

Na internetu jsem objevil, že existují ztráty a nálezy, a shodou okolností pár set metrů od redakce, navíc jsem se náhodně trefil do dvou dnů, kdy mají zrovna otevřeno. Upoutalo mě, že ředitel a zároveň jediný zaměstnanec provozovny na sobě měl stejné pruhované vyšisované triko, jako mi už Maruška několikrát nařídila vyhodit, a pak i taková nástěnka, na níž rozdělené po kalendářních měsících visely nalezené klíče. 

Celkem bez očekávání jsem prohrabal únor - a dost mě překvapilo, že tam ty moje byly, respektive byla by dost zvláštní náhoda, kdyby měl někdo tentýž vůz a tentýž přívěšek, a zároveň byl ve stejném měsíci stejně roztržitý jako já. Dobrý muž v totožném tričku mi klíče nevydal, neboť chtěl ověřit vlastnictví stejnými klíči. A to už jsem nestihl realizovat, tak jsem se rozloučil, mírně roztrpčen tím, že moje štěstí se vyčerpalo a pouzdro na úplně nová sluchátka v oddělení pouzder nebylo. 

O dva dny později jsem se pro klíče vrátil, pán měl na sobě pořád stejné triko a znalecky zkontroloval rýhy na klíčích, usoudil, že se shodují, a po zaplacení 6 Kč za uchování předmětu mi klíče vydal. Dalších 2500 stála nová stejná sluchátka. 

Není to zdaleka jediný případ ztráty nebo zničení věcí z poslední doby; podle všeho jsem unavený, ještěže už se blíží dvoje krátké hory. Stačí ještě nějak dát dohromady výbavu, ano, taky by se to dalo řešit dříve než den předem.

Volám tátovi, jestli si tedy můžu vzít jeho lyžařský set, jak jsme se domluvili, ale místo očekávaného lakonického souhlasu otec těžko hledá slova, protože přece v pátek jedou na lyžovačku do Krkonoš. Ale ještě existují půjčovny a kamarádi. Kubajz má bráchu, který do Itálie nejede, a tak jsem zase ve hře. Akorát vlastně nemám ty boty na běžky.

S pánem, který přes internet prodává jeden pár v mé velikosti, jsme se dohodli, že si je vyzvednu na Hanspaulce schované v igelitce v takovém výklenku pro popeláře. Musím ale předtím ještě na pracovní schůzku do kavárny a pak na fotbálek; přece to nebudu rušit jen proto, že nemám nic sbaleno a zítra jedu na hory. 

Cestou z kavárny jsem až v metru téměř doma zjistil, že jsem pod stolem nechal batoh s novými sluchátky, starými klíči od auta, všemi doklady a taky pracovním počítačem. Mobil mi zbyl, a tak zkouším štěstí a napotřetí se dovolám a vlídná obsluha hned ví, co jsem to za člověka. Batoh mám na baru. 

Na fotbale dám gól a už potmě se řítím na Hanspaulku, abych ještě stihl dát před spaním aspoň pusu Hedě. V celé boční ulici stojí jediné auto, takové to BMW, z nějž zelené vdovy přes kapotu nevidí děti na odrážedlech. Stojí přesně před číslem popisným, kde u popelnic čekají moje nové boty. Bezmyšlenkovitě zajíždím přesně za něj, jenže silnice je namrzlá a auto ve smyku nezadržitelně klouže přímo do nárazníku městského pseudoteréňáku. 

S pomocí všech asistenčních systémů a snad i ruční brzdy zastavuju deset centimetrů od auta, vyzvednu igelitku a v autě na předním sedadle zkouším, zda se do bot dostanu. Sláva. Píšu prodejci, že si teda ty boty beru, ale nemůžu najít klíče. Deset minut chodím kolem auta, svítím mobilem pod kola a vracím se i k popelnici, načež klíče nacházím ve škvíře mezi sedadly. Už by bylo fajn být na horách.

Ráno se rozloučím s holkama a všechno celkem efektivně sbalím a úplně nakonec vytáhnu běžky - snad jedinou věc, kterou mám vlastní - po asi pěti letech zpod postele. Nevěřil bych, že je to možné, ale jedna z nich se žalem zlomila vejpůl.

I tohle ale řeší kamadád Kubajz. A tak jsem konečně mohl vyrazit na hory a tam druhý den dostat virózu a zbytek v podstatě proležet.

text a foto Řízek