SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

F6REJT

Je to pro mě velká čest, zahrát si s vámi ligu číslo šest, ale klidně obstarám slavnostní výkop jako nějaký známý herec a pak si půjdu do kantýny pro pivko, chtěl jsem sdělit spoluhráčům z Forejta jakožto poslední živý pomník začátků klubu. Schylovalo se totiž k naší premiéře v historicky nejvyšší dosažené soutěži. Jenže než jsem slezl z kola a stačil začít žertovat, už na mě volali, ať se převléknu, že část týmu (a všechny míče) krouží po Jižním Městě a marně hledá parkování. Takže zatímco se soupeři zuřivě rozcvičovali, postávali jsme na ploše a čekali, až nám někdo půjčí nějaký míč. 

Výkop jsme obstarali s Matyášem a po pár minutách jsme všichni zjistili, že šestá liga je stejná jako ta sedmá, že proti nám nenastoupili maskování profesionálové, ale kluci a tátové od rodin jako my a že si jdeme všichni vlastně hlavně zakopat. A tak jsem to z voleje napálil někomu přímo do břicha (omylem). Míč se odrazil zpátky ke mně a druhý pohotový volej mi chytil brankář a je to škoda, protože kdyby tam něco takového spadlo, byla by to parádní tečka za kariérou a už bych jim to mohl přestat kazit. Pak dorazili hráči a míče a mohl jsem jít střídat. 

První branku v šesté lize vstřelil Ondra v dresu číslo 6 a byla to placírka po závaru po standardce. Vedení nám vydrželo asi minutu, jenže hned poté Marian obešel brankáře, a protože 2:1 to už skončilo, všechno podstatné se vměstnalo asi do 90 vteřin, jak to tak někdy v životě bývá.

Na druhý zápas náš předseda přinesl nové dresy. Nové logo už nevypadá tak směšně jako dříve a méně odpudivý je i odstín zelené. A tak jsme se fotili a smáli a já jsem poprvé navlékl nové číslo 23, což není odkaz na Michaela Jordana nebo Davida Beckhama, nýbrž na obstarožní tramvaje této linky, které dýchavičně, ale spolehlivě stoupají na Pražský hrad a působí dojmem, že budou stoupat navždy, tedy dokud nedají ten krásný gól z voleje. 

A zase to byl pohodový zápas a zase jsme vyhráli, když Matyáš dal hlavou na 1:0, načež unikl vyloučení a v posledních dvou minutách jsme i díky tomu dali ještě dvě branky. 

Nováčkovská euforie vyprchala až ve třetím zápase, kdy jsme na Děkance už poněkolikáté za sebou nedali ani gól, i když jsme měli zejména v prvním poločase převahu i víc šancí, a prohráli 0:2 a nepomohly nám ani moje nové, poněkud růžové kopačky.

Zatímco mírně zklamaní spoluhráči šli na limonádu a na pivo, odjel jsem na skok domů, abych vstřebal trochu večeře a kritických a nechápavých pohledů ženy a dcery. Hodlal jsem se totiž na Děkanku ještě vrátit, protože později večer hrají veteráni. Mělo jich být málo a mně to dědkovské tempo vlastně celkem vyhovuje. Mám na hřišti víc místa i času na různé své vylomeniny.

Pár měsíců jsem je neviděl a přemítal jsem, jestli se tam třeba mezitím nějak nezlepšilo klima, nebo je to pořád bizarní rozháraný kolektiv, v němž dominují zakomplexovaní idioti, což se brzy vyjasnilo: každý můj kontakt s míčem byl opět od začátku interně posuzován a hlasitě nevrle komentován, zejména pokud jsem nedejbože nepřihrál Tomášovi. 

Sám jsem si to ještě zavařil tím, že jsem neproměnil dvě velké šance, do kterých jsem se zkraje dostal. Místo toho jsme z prvních tří střel dostali tři góly a posuzován a nevrle komentován byl už každý kontakt kohokoli s čímkoli. V průměru asi o dvacet let starší soupeři se hrou i námi bavili. Alex mi vysvětluje, jak mám přihrávat. Nejnormálnější a nejklidnější je Jarda. Akorát měl čtyři piva a trochu to z něj táhne.

Horko těžko jsme chvilku před koncem vyrovnali na 3:3, svou opírací levačkou jsem to nějak dotlačil za čáru a místo radosti nebo úlevy mi zas někdo ze spoluhráčů začal bůhvíco vyčítat, načež senioři dali našemu debatnímu kroužku ze své čtvrté a páté střely další dva góly a skončilo to, soupeři mi neironicky blahopřáli k výbornému výkonu a já jsem si zase říkal, jestli tohleto mám zapotřebí. 

Ale pak jsem si sám odpovídal, že asi mám. Dělat normální věci s normálními lidmi by bylo k uzoufání nudné.

text Řízek, foto někdo na hřišti

KOLEM A KOLEM

Ještě osm hodin. Měsíc je úplně kulatý a chatrně visí nad jezerem, že o něj má až člověk strach. Jsou tři hodiny ráno, chladná noc, kemp je úplně tichý a ani ve vyhřívaném bufetu pro závodníky se nepřestávám klepat. Proč jsem si do pitstopu nevzal aspoň péřovku a varnou konvici na kafe a čaj, jsou dvě ze tří otázek, které se mi po většinu noci honí hlavou. Třetí je, proč jsem sem vůbec lezl.

Soukám do sebe toustový chleba s marmeládou a banány a vlažný čaj a s nechutí jet dál to nic nedělá. Nejhorší je, že když člověk stojí, nejede a jako by vlastně jako závodník ani neexistoval. 

S vědomím, že mi delší pauza vůbec nic pozitivního nepřinese, kapituluji a lezu kufrem do auta, kde už po svém závodě odpočívá běžec Pavel. Mám v nohách dvě stě dvacet kilometrů, hodinu koukám ze spacáku do stropu a na orosená okénka a nevím, co dál. Strašně se mi nechce a jsem v pasti: každý další osmikilometrový okruh vyžaduje větší úsilí než ten předchozí. Ale sedět na lavičce a klepat kosu ve zpoceném dresu s vlažným čajem není o tolik lepší. 

Aspoň že si člověk může vybrat. Mohl jsem ostatně jet do Zillertalu na 70 km dlouhý horský běh. Nebo jsem mohl jít s holkama na poníky, nebo u táty sklízet švestky. Nebo s Maruškou oslavit výročí. 

Místo toho jsem po čase sundal ze zdi žluté erbéčko a vyrazil do neznámého Krušnohoří na čtyřiadvacetihodinovku na horských kolech, poprvé jako sólista. Přidal se ke mně pochopitelně i Pavel, který mohl třeba zvelebovat zahrádku, ale místo toho chtěl raději dvanáct hodin běhat dokola a překonat stovku, což se mu podaří.

Jsou čtyři hodiny ráno, když se soukám ze spacáku, dostanu křeč, pak mi odejde věrná, devět let stará čelovka, tak jedu jen se slaboučkou náhradní svítilnou a přemýšlím, jestli mi dá nějak předem vědět, že končí. Pořád je zima. A nejede to. Navíc na trase vůbec nikdo není, jako by všichni někde v teple spali. Nikde v dohledu žádné červené světlo, nikdo na mě zezadu nekřičí "jedu zleva". Jediné, co září, jsou odrazky na špičkově připravené trati. Plus ten měsíc. Ještě se oba držíme. 

Nejede to, ale nejspíš je potřeba to zkoušet:

Začínáme pod toboganem, potom do kopce, po kraji pole a přes první břízky a pak si užít pár klidných sekund po asfaltu. Následují první pomalé kořeny, shodí mě celkově čtyřikrát, potom skrz takovou březovou bránu vjíždíme do lesíka a hledáme co největší kolečko a jsme opakovaně zklamáváni, že už tam další nemám, protože nastává prudká unavená stojka a nejvyšší bod. 

Pauza na vyklepání nohou neexistuje, protože hned navazuje pro mě nejnebezpečnější rychlý sjezd se skokem, který mě poťouchle hází na strom, pak na chvilku na louku, na které leží mlha, a na technické schody v lese, které jezdím krokem, a k mezičasu a po něm klidná točivá pasáž v lese, ach, tady by to všude chtělo celopéro. Pomalu svítá, drncám po louce a přes jednoduchý singl k poslednímu kopečku na rozbité vozové cestě. 

Na jeho vrcholku se pod jedním fáborkem plazí veliký slimák, v každém kole je o pár centimetrů jinde, pak už ho nevidím, asi už jeho závod skončil a spí v autě. Pak se sjede ke kempu, ale ještě se musí zdolat slalom mezi stromy (dvakrát jsem škrtl řídítky o kmen). První bříza s kořeny, druhá bříza s kořeny, strouha u dálnice, cesta rozrytá prasaty, kopeček k silnici, na níž se konečně dá třeba i napít a najíst - a zase znova. 

Celý závod se horko těžko držím zásady, že jedu vždy čtyři kola v kuse, abych si zasloužil pauzu. Ta další bude podle všeho dlouhá a strávíme ji hledáním motivace. Jestli je tu někde nějaký dobrý důvod, proč jet dál, prosím, ať se dostaví k závodníkovi číslo 12, děkujeme. 

V mém dosud opuštěném pitstopu nečekaně postává probuzený Pavel, ale co to má? To je kafe a koláček! Páni. Kafe je výborné a zapiju ho colou. Zahazuju světla, protože nastal rozbřesk a najednou mám zas chuť jet. Loučím se se slovy, že mě to strašně sere, a objednávám si párek.

Pak se něco stane, asi jak vyjde slunce a jak do těla doteče kofein, koláče a párek a vědomí, že to brzy skončí. Už skoro nestavím, nepadám, nepřemýšlím, kroužím. Za poslední čtyři hodiny najedu osm kol, dvakrát tolik, než jsem si ještě v noci plánoval. Udržím se na třetím místě v kategorii, byť v předposledním kole přicházím o celkové šesté místo: mladý muž se v noci vyspal a závodit s ním postrádalo smysl (ne že bych to nezkusil, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám s pojištěním). 

Dojíždím dojatý a hrdý, v cíli se tleská a podobným gestem, jako budu kolo zase věšet na zeď, ho oslavně zvedám nad hlavu. Zbývá jen vyškrábat se na stupně vítězů, neusnout za volantem a naládovat se v mekáči. A když se to vezme kolem a kolem a pak ještě sedmatřicetkrát okolo jezera a zapomene na tu noc, bylo to vlastně bezvadné. 

text Řízek, foto tukanpetr a Pavel