PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))