KOLEM A KOLEM

Ještě osm hodin. Měsíc je úplně kulatý a chatrně visí nad jezerem, že o něj má až člověk strach. Jsou tři hodiny ráno, chladná noc, kemp je úplně tichý a ani ve vyhřívaném bufetu pro závodníky se nepřestávám klepat. Proč jsem si do pitstopu nevzal aspoň péřovku a varnou konvici na kafe a čaj, jsou dvě ze tří otázek, které se mi po většinu noci honí hlavou. Třetí je, proč jsem sem vůbec lezl.

Soukám do sebe toustový chleba s marmeládou a banány a vlažný čaj a s nechutí jet dál to nic nedělá. Nejhorší je, že když člověk stojí, nejede a jako by vlastně jako závodník ani neexistoval. 

S vědomím, že mi delší pauza vůbec nic pozitivního nepřinese, kapituluji a lezu kufrem do auta, kde už po svém závodě odpočívá běžec Pavel. Mám v nohách dvě stě dvacet kilometrů, hodinu koukám ze spacáku do stropu a na orosená okénka a nevím, co dál. Strašně se mi nechce a jsem v pasti: každý další osmikilometrový okruh vyžaduje větší úsilí než ten předchozí. Ale sedět na lavičce a klepat kosu ve zpoceném dresu s vlažným čajem není o tolik lepší. 

Aspoň že si člověk může vybrat. Mohl jsem ostatně jet do Zillertalu na 70 km dlouhý horský běh. Nebo jsem mohl jít s holkama na poníky, nebo u táty sklízet švestky. Nebo s Maruškou oslavit výročí. 

Místo toho jsem po čase sundal ze zdi žluté erbéčko a vyrazil do neznámého Krušnohoří na čtyřiadvacetihodinovku na horských kolech, poprvé jako sólista. Přidal se ke mně pochopitelně i Pavel, který mohl třeba zvelebovat zahrádku, ale místo toho chtěl raději dvanáct hodin běhat dokola a překonat stovku, což se mu podaří.

Jsou čtyři hodiny ráno, když se soukám ze spacáku, dostanu křeč, pak mi odejde věrná, devět let stará čelovka, tak jedu jen se slaboučkou náhradní svítilnou a přemýšlím, jestli mi dá nějak předem vědět, že končí. Pořád je zima. A nejede to. Navíc na trase vůbec nikdo není, jako by všichni někde v teple spali. Nikde v dohledu žádné červené světlo, nikdo na mě zezadu nekřičí "jedu zleva". Jediné, co září, jsou odrazky na špičkově připravené trati. Plus ten měsíc. Ještě se oba držíme. 

Nejede to, ale nejspíš je potřeba to zkoušet:

Začínáme pod toboganem, potom do kopce, po kraji pole a přes první břízky a pak si užít pár klidných sekund po asfaltu. Následují první pomalé kořeny, shodí mě celkově čtyřikrát, potom skrz takovou březovou bránu vjíždíme do lesíka a hledáme co největší kolečko a jsme opakovaně zklamáváni, že už tam další nemám, protože nastává prudká unavená stojka a nejvyšší bod. 

Pauza na vyklepání nohou neexistuje, protože hned navazuje pro mě nejnebezpečnější rychlý sjezd se skokem, který mě poťouchle hází na strom, pak na chvilku na louku, na které leží mlha, a na technické schody v lese, které jezdím krokem, a k mezičasu a po něm klidná točivá pasáž v lese, ach, tady by to všude chtělo celopéro. Pomalu svítá, drncám po louce a přes jednoduchý singl k poslednímu kopečku na rozbité vozové cestě. 

Na jeho vrcholku se pod jedním fáborkem plazí veliký slimák, v každém kole je o pár centimetrů jinde, pak už ho nevidím, asi už jeho závod skončil a spí v autě. Pak se sjede ke kempu, ale ještě se musí zdolat slalom mezi stromy (dvakrát jsem škrtl řídítky o kmen). První bříza s kořeny, druhá bříza s kořeny, strouha u dálnice, cesta rozrytá prasaty, kopeček k silnici, na níž se konečně dá třeba i napít a najíst - a zase znova. 

Celý závod se horko těžko držím zásady, že jedu vždy čtyři kola v kuse, abych si zasloužil pauzu. Ta další bude podle všeho dlouhá a strávíme ji hledáním motivace. Jestli je tu někde nějaký dobrý důvod, proč jet dál, prosím, ať se dostaví k závodníkovi číslo 12, děkujeme. 

V mém dosud opuštěném pitstopu nečekaně postává probuzený Pavel, ale co to má? To je kafe a koláček! Páni. Kafe je výborné a zapiju ho colou. Zahazuju světla, protože nastal rozbřesk a najednou mám zas chuť jet. Loučím se se slovy, že mě to strašně sere, a objednávám si párek.

Pak se něco stane, asi jak vyjde slunce a jak do těla doteče kofein, koláče a párek a vědomí, že to brzy skončí. Už skoro nestavím, nepadám, nepřemýšlím, kroužím. Za poslední čtyři hodiny najedu osm kol, dvakrát tolik, než jsem si ještě v noci plánoval. Udržím se na třetím místě v kategorii, byť v předposledním kole přicházím o celkové šesté místo: mladý muž se v noci vyspal a závodit s ním postrádalo smysl (ne že bych to nezkusil, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám s pojištěním). 

Dojíždím dojatý a hrdý, v cíli se tleská a podobným gestem, jako budu kolo zase věšet na zeď, ho oslavně zvedám nad hlavu. Zbývá jen vyškrábat se na stupně vítězů, neusnout za volantem a naládovat se v mekáči. A když se to vezme kolem a kolem a pak ještě sedmatřicetkrát okolo jezera a zapomene na tu noc, bylo to vlastně bezvadné. 

text Řízek, foto tukanpetr a Pavel

TAKHLE JEDOU PÁNI

Neřekl bych o sobě ještě před víkendem, že jsem závoďák, pohodář či rychlík. Na základě celoživotní zkušenosti se sebou samým bych o sobě spíš řekl, že jsem pomalý (všechno mi dlouho trvá), s chronickým sklonem se stresovat (a bát se, že něco prošvihnu), okázale nezávodní typ (nebudu tady trapně někomu z vás dokazoval, že jsem lepší).

Stačilo se o víkendu vydat na závod, který sice svět viděl, ale já ještě ne, natož aby mě kdy napadlo se ho zúčastnit. Pojďme si ty tři typy zjevivší se o víkendu v Sokolově v jedné osobě probrat postupně. 

Závoďák

Běhám sice už pět let, i jsem se zúčastnil pár závodů, ale zodpovědně prohlašuji, že jsem dosud nezávodil. Kdykoli jsem uviděl před sebou někoho běžet, nebral jsem to jako výzvu k tomu zrychlit, dostat se před něj a vyhlídnout si další “cíl”. Ještě před časem jsem to dokonce vnímal tak, že je potřeba si udržet rozumný odstup, neboť by mě ten, koho dobíhám či předbíhám, mohl slyšet funět a tím by klesla má domnělá důstojnost. (Celkem živě si vzpomínám, jak jsem se s tímto kdysi svěřil kamarádovi a údiv v jeho očích asi nevystihuje přesně to, co si myslel, když mi odpovídal něco ve smyslu: Na to ti neumím reagovat, s tím jsem nikdy problém neměl.)

Neptejte se mě, co vše jsem musel udělat, aby se to změnilo (bylo by to na neskonale delší blog), ale tu změnu vám rád popíšu. 

Kdykoli jsem v průběhu sobotní Sokolovské 12 RUN zahlédl na trati někoho běžet přede mnou, podvědomě jsem si zrychlil a začal testovat, jakým tempem se k němu blížím. Stačil malý náznak, že trochu ano, a já se jal dále akcelerovat. Nejlepší to pro mě bylo v jediném kopci na trati kolem přírodního koupaliště Michal, v táhlejším stoupání lehce kamenitou strání. Malinko jsem podřadil a prostě běžel co nejrychleji. A nejsnazší mi to přišlo, když padl soumrak. Běžci vybavení čelovkami byli paradoxně viditelnější než za denního světla. I jejich rychlost “značená” mihotajícím se světlem ve tmě přede mnou se odhadovala lépe. 

Byl to jen jeden ze dvou důvodů, proč jsem soupeřům, ale v případě závodu tohoto typu daleko spíš souputníkům na trati připadal jako nějaký rychlík seslaný odkudsi z dáli a poslouchal pokřikování typu: Tebe nám sem poslal Brunner? Ty jsi náš vzor! Ty tu uděláš nový traťový rekord!

Ani náhodou, protože… 

Pohodář

Neměl jsem vymyšlenou taktiku, dopředu nijak neřešil, jak to celé běžet, pojmout, odpočívat, což byl model “přípravy”, který se mi osvědčil už u květnového maratonu v Praze (viz můj předchozí zápisek zde). 

Přístup se zrodil za běhu na trati. 

Nohy byly zprvu krásně lehké, chtělo se jim do kroku, a tak jsem si řekl, že poběžím bez zastávky, dokud nepocítím první náznaky únavy. Hranici pro zastavení jsem přitom stále posouval. Nejdříve dlela na konci třetího kola. Ostatně, nejpozději tam se na aspoň rychlé napití zastavili všichni, kdo běželi v mé blízkosti. Dostavil se opojný pocit z pozice lídra závodu. Chtěl jsem si ji užít a nohy dál krásně šly. Hranice pro zastavení se tedy posunula na konec pátého kola (okruh měřil zhruba 3 200 metrů). I tam mi přišlo, že je příliš brzy zastavovat a posunul ji až na čas po doběhnutí prvního půlmaratonu, tedy na konec sedmého okruhu. 

Zbývající půlku do dokončení prvního maratonu jsem najel na pravidelné tempo zastávek po třech okruzích. 

Zásadní změnu jsem tak nějak podvědomě nastolil s doběhnutím maratonu. Začal jsem si dělat zastávky po každém okruhu. Aniž bych si to naplánoval či jen vymyslel, vyhovovalo mi, že se zbylý táhnoucí se čas i vzdálenost rozpadly do jednotlivých, tři kilometry dlouhých závodů. Na konci každého byl pro mě cíl, v něm občerstvení a oddech. 

Pravda je i to, že ony zastávky, kdy jsem si mohl v našem party stanu sednout do zahradního skládacího křesílka, které Lukáš prozřetelně pořídil v předvečer závodu, byly velmi důležité pro vyklepání unavených nohou. Nepříjemná bolest pod pravou hýždí, jež mě trápí už někdy od loňského prosince, o sobě s přibývajícími desítkami kilometrů dávala víc a víc vědět. Zpětně bych to křesílko čekající na mě v našem “pitstopu” označil tak za polovinu mého úspěchu, hrubým odhadem. 

Každopádně od maratonu dál, tedy zbylých asi šedesát kilometrů, jsem si to kroutil takto na pohodu. V cíli vždy buď přímo do bufetu s jídlem a pitím anebo do našeho stanu a tam si hezky chvíli posedět a klepat nohama po vzoru oné “hry” z dětství, kdy jsem babičce sedával na klíně a ona zpěvnou recitací odříkávala: Takhle jedou páni, takhle jedou dámy,... 

Kolegové probíhající mi před očima podél našeho stanu mě nijak neznervózňovali, nepřicházel pocit, že mi něco utíká, že bych už měl být taky na trati a ukrojit další kilometry, počkal jsem si pěkně vždy na pocit, že se mi už zase chce běžet, a pak teprve zmáčknul hodinky a uvedl tělo do pohybu. 

A bavil se přátelskou atmosférou závodu, takže mě třeba velmi potěšilo, když na mě ředitel závodu při jednom mém proběhnutí cílem zavolal: Pavlíku, pojď si na melouna. Na což jsem mu odpověděl zvoláním “Jdu!” a co jsem zvolal, to jsem taky udělal. 

Rychlík

Jestli se něco z dálky přiblížilo taktické přípravě, byl to krátký hovor během ranní jízdy autem nejdřív deštivou a pak mlhavou krajinou z Prahy do Sokolova. Lukášův pokyn byl jen jeden a zněl jasně: “Určitě bych nezačínal nějak rychle, to myslím i pro sebe.” Následovalo zpřesnění, že při jeho absolvování běžecké čtyřiadvacetihodinovky před pár lety na Kladně to zbytečně přepálil a zaběhnul první maraton za čtyři hodiny, tedy zhruba v tempu 5:30.

Ano, vyslechnul jsem si to. A pak kroužil prvních dvacet kilometrů v průměrném tempu zhruba pět minut na kilometr, řadu kiláků dokonce rychlejším. Jenže jak už zmíněno výše, nohy prostě šly a mně přišlo blbý neběžet, jak se chtělo jim. 

Ano, tempa šla pochopitelně postupně dolů, ale velmi pozvolna a pomalu, čemuž rozhodně pomáhaly pauzy po každém okruhu. Pořád mě bavilo závodit, běžet co nejrychleji a předbíhat se s kolegy. Jak jsem se na trati osměloval a cítil čím dál víc “doma”, zapojil jsem se do vzájemného povzbuzování, což celkově zvedalo náladu.  

Pohled do výsledkové listiny říká, že tři souputníci dokázali odběhnout 33 okruhů, já s jednou kolegyní 31, další v pořadí za námi už “jen” pětadvacet. Kdyby se data z výsledkovky nalila do excelu a ten se seřadil podle sloupku tempa, vyskočil bych na první místo. Vítězka běžela v průměrném tempu 5:55, druhý v pořadí 5:41, já 5:23.

Ne ne ne ne ne ne, vůbec neříkám, že takto se má závod tohoto typu běžet. Daleko spíš se má běžet, jak to dělali ti přede mnou. Chci jen říct, že jsem si to v roli závoďáka, pohodáře a rychlíka skrznaskrz užil, poznal sebe po skoro padesáti letech života v úplně jiné poloze a každému, kdo by si něco obdobného chtěl vyzkoušet, budu Sokolovskou 24/12 doporučovat. Parta organizátorů kolem šéfa Martyho Sýkory tam dělá neuvěřitelnou práci!

text Pavel, foto tukanpetr a slečna před Mekáčem

NAŠE RADOST

Netankuje mě to, reagoval jsem s fotrovským humorem sobě vlastním na nabídku volných vstupenek na tankový den v Lešanech. Na vojáky jsem si moc nehrál, protože jsem první polovinu dětství více méně strávil na pískovišti a tu druhou pařením Grand Prix, a když si teď mohu s něčím hrát, stavím si na počítači vláčky. Tudíž mi to nepřišlo bůhvíjak atraktivní. 

To jsem samozřejmě ještě netušil, že k nám VIP vstupenky přiletí z druhé strany, a že jich holky dokonce budou chtít využít. Koneckonců je to asi patnáct minut od chaty, že jo. A tak po noční bouřce v sobotu brzo ráno marně sháním v Benešově dětské holínky velikosti 26, ale i bez nich jedeme, hrajeme hru, že kdo uvidí bílé zvíře, má bod, a v jedné vesnici teď bylo neuvěřitelné kombo bílého koně, slepice a tří bílých psů-smetáků. Načež si všimnu, že nás pronásleduje něco vojensky vypadajícího s majáčkem, asi nějaký transportér, na konci vesnice ale zapínám kouzelné tlačítko "sport", které odněkud vyškrábne asi tři další (černé) koně, a Heda hlásí, že jsme to setřásli. 

Lešanský areál mi doteď byl utajen, přitom je obrovský a přiléhající k mé oblíbené cyklistické silničce do Týnce. Máme kouzelnou červenou kartičku za čelním sklem, hlídky na branách nám málem salutují a u parkoviště dostaneme dokonce teplé párky. 

Jsme tu hrozně brzy, protože jsme si netroufali vzepřít se instrukcím, a tak jdeme na průzkum: dětský tank se skluzavkou ještě není obklíčen tatínky s pivkem. Ještě než začne být, otevřou se brány muzea a je tam toho hrozně moc, co by si člověk mohl prohlédnout, pokud by mu nebylo necelých pět a netáhl by otce rychle ven, kde v bazénku jezdí lodičky na vysílačku. Pán se ale netváří, že by nám to chtěl půjčit.

Taky tu jezdí tanky na vysílačku a obří vláčky. Hedu sveze kyklop i bobina (a pozná i zaparkovaného brejlovce!) a táhne mě ke stánku se stavebnicemi modelů, že by chtěla "něco vojáckého". Proskenujeme nabídku a jednoznačně se shodneme na překrásném hovnocucu. "Na to budete potřebovat lupu," odtuší další nakupující, který správně odhaduje, že jsme úplní amatéři netušící, do čeho jdou. Ale kdyby šlo o stavění na pískovišti, sfouknu ho jako svíčku. Vojácký suvenýr nakonec kupuje maminka a je to jakýsi miniaturní plastový granát.

V aréně sedí kousek od nás nepatřičně vyšňořený ministr dopravy a další honorace, nad námi letí gripeny a krouží Šonka, blátem jezdí dojemný starý tančík s českou vlajkou a za ním ten nejnovější leopard s vlajkou NATO a po něm celá řada dalších strojů. Program naruší dva incidenty: zástava Severoatlantické aliance kapituluje při průjezdu pod bujnou vegetací a ztracený desetiletý chlapec hledá maminku. Když se naše dítě místo pozorování další bahno metající pásové i kolové techniky začne věnovat válení se po mně, usuzujeme, že náš čas vypršel.

A zatímco ze všech stran se táhnou dlouhé kolony military nadšenců bažících po atraktivní bojové ukázce, prodíráme se zcela nelogicky opačným směrem, vysvětlujeme Hedě, co je to granát a že na rozdíl od toho jejího běžně nedisponuje ledkou na svícení a laserovým ukazovátkem. 

A přemýšlíme o všech těch zážitcích, které jsme spolu dnes načerpali, a já i o tom, jak budu do noci nešikovnými upatlanými prsty slepovat titěrnou vejtřasku, vrtat díru na nějaký poklop ve střeše a shánět něco jako pinzetu, a především se těšit na to, jak bude Heda zítra ráno čubrnět. 

A tati, co je to tam napsaný?

text a foto Řízek