NACTI- A NAŘITIUTRHÁNÍ

Do Butovic přijeli kotelníci z Radotína

text, foto telefonem a elektronická tužka Ř.


Včera jsem potkal v tramvaji Rudiše. Jsem moc rád, že to po sobě nemusím nahlas předčítat, a jsem tak hned na počátku ušetřen váhání, jestli to číst s měkkým či s tvrdým. Nicméně. Naše setkání proběhlo v tramvaji 22, tedy zcela v souladu s jeho poslední nepovedenou knihou Potichu. (Jedna z jejích hlavních figurek tuto tramvaj totiž pilotovala, samotný vůz pak fungoval jako jakýsi průsečík fragmentárních osudů dalších postaviček). Moc jsme nepokecali: nastoupil na Štěpánské, pohazoval mírně prošedivělou prodlouženou emo patkou, koukal se z okýnka na figuríny ve výlohách a lidi (možná sbíral materiál na novou knihu?) a na Karláku přestoupil. Pochopitelně na metro.

Díky tomuto nevšednímu zážitku, který by se slušelo zúročit aspoň lehkým vykradením literárního odkazu dotyčného, by to dnes mělo být samý vlak, metro, U-bahn, Berlín, Ještěd, pražský smrad a špína a umakartová hudba. Jenže místo Pancho Dirka a příběhů veletuctů dalších loserů se mi do toho vkrádá naše další bowlingové dobrodružství, které spíš lehce zavání Hrabalem.

Opět nám začala naše nejnižší soutěž. Náš kapitán, kterému jsem slíbil, že ho nebudu jmenovat, aby kvůli té fotce neměl problémy doma, v úřadě a mezi kamarády, si s sebou kromě elegantního hadříku na koule přivezl obrovskou skobu na kalhotách. (Kdoví, co v té práci dělali). (Tak tuhle poznámku jsem si taky mohl odpustit). Při každém hodu jej celá herna pozorovala, džentlmeni kroutili hlavou, dámám naskakoval ruměnec, jiné rovnou padaly do mdlob.

Když k tomu Kapitán přidal ještě zuřivá gesta, silná slova a nadávky vstříc vlastní osobě a nespravedlivým kuželkám, které se ani nehnuly, přestože se přece měly poroučet, Amatéři Radotín potvrdili svou tradiční roli třídního klauna. I profesionální závodník, který tam na nás dohlížel, se občas neubránil úsměvu. A doporučoval nám, abychom zaměstnali psychologa. Nejsem si jist, že by to stačilo.

Trochu neuvěřitelně pak asi působí zpráva, že jsme včera vše, co se dalo, vyhráli, a vyšvihli se na čelo tabulky skupiny. Naše komická sestava, tvořená extrovertním nestydou, mírně labilním blonďákem a kulhavým vzteklounem, který opravdu neumí prohrávat, tak odcházela z herny ve skvělé náladě. Kapitán si stáhl košili co nejníže, ale výsledný dojem už nezachránil. A utěrku tam samozřejmě nechal.

MINUTKOVÁ KUCHYNĚ

Do Lucerny přijeli kotelníci z Minut

text a fotky Řízek

Necelých sedmnáct měsíců tomu je, co jsme na koncertě skvělé kapely s velmi nepovedeným názvem -123 min. byli naposledy. Bylo to v máji, byl tehdy lásky čas, a tak jsem se na těchto místech tehdy rozplýval nad úžasným mladistvým záskokem za nemocného baskytaristu, Václavovým nevázaným seznamováním a nečekaným revivalem mého někdejšího vztahu. Třeba se najde pamětník, komu se to vybaví. Třeba ne. Ale zkusil jsem to.

Očekávání a možná i trochu obavy, co se mi tentokráte přihodí, tak ve mně zcela přebily těšení se na koncert. To se tak zničehonic dostavilo asi až dvě hodiny před papírovým začátkem, kdy se naším společným doupětem k nezměrnému kocourovu údivu po nesmírné době rozduněly exoticko-nátěrové melodie Bínovy kytary, jeho svahilská angličtina a našláplá rytmika jeho spoluhráčů. Normálně to doma neposlouchám, protože oproti koncertu jsou jejich cédéčka asi jako pytlíková „domácí“ svíčková ve srovnání s maminčinou.

Na místě však propukla vskutku hudební hostina pro fajnšmekry. Jimi jsme tentokrát byli já, Venál a Franta a několik desítek dalších nadšenců. Kolegové slitím dvou naprosto nesourodých vín (Venálovo bylo sice ve skle, ale jinak trpkou vzpomínkou na minulý článek) a koly light vytvořilo cosi, co se pít nedalo, ale přesto to vypili. Já jim sekundoval s antibiotiky a později Kubíkem. Z toho je ti jistě zřejmé, že příprava byla poctivá.

Minuty byly připraveny rovněž dostatečně. V jejich sestavě se místo Martina Vajgla v brankovišti okolo bicích objevil Miloš Dvořáček, náš starý známý z Loun. Výkop byl znamenitý a v jistém smyslu i nepřekonatelný – první písničku sice neznám jménem, ale pracovně jsem ji posléze nazval Ty jo, kotel mazec nejvíc feat. Ty krávo Franto, to byl ale nátěr! Šlapalo to neskutečně. Nebo to spíš dusalo. Bubeník pod legračním tropickým kloboučkem rukama, nohama, zuřivou gestikulací a určitě i srdíčkem neúnavně a usilovně přidával už tak dost barevné hudbě dvou zbývajících hráčů další rozměr, nepoměrně tvrdší (omlouvám se za větu á la pseudokritik Vladimír Vlasák).

Bezmála dvouhodinová jízda přinesla nečekaně velkou várku nových kompozic, ale došlo i na prověřené hity. Na „svou“ Stop confusing me! (ze života) jsem čekal marně, což bych označil za jeden ze dvou kazů. Druhým byl poslední, „turecký“ přídavek, na jehož docenění jsem zkrátka byl příliš střízlivý.

Jinak se vlastně nepřihodilo nic, jen jsme zažili jeden perfektní koncert. Nezbývá než těšit se na novou desku. Je jasné, že to i tentokrát bude polotovar, ale snad se do něj něco z chuti živého vystoupení podaří vmíchat.