PACOVANEJ Z OUTLETU

Prosinec 2020

Běhám zhruba osm měsíců. Toužím po osobáku na desítce. Toužím vlastně po jakýmkoli osobáku, protože nic takovýho se u mě nevede. Je covid. Píšu z HO kolegovi a běžci Lukášovi, že si půjdu zítra zkusit zaběhnout rychlou desítku, abych nějaký PB měl. Odpovídá mi, ať počkám, jestli můžu, že se mu to zítra nehodí, ale že mi tu rychlou desítku rád odvodí někdy jindy. 

Květen 2026

Slavím narozky, takový ty hloupě kulatý. Lukáš tam je, z čehož mám radost. Přijde jen o kousek později. Po příchodu mi dává dárek, takovým tím samozřejmým až nepatřičným způsobem, kterej je sympaticky a nezaměnitelně jeho. Předává mi modrou dárkovou obálku a říká u toho: Tady máš dárek. Doma ho rozbalím, je v něm voucher na startovný na zářijový pražský desítce a na něm rukou dopsáno: Osobní vodič na 39:59. 

Srpen až září 2026

Už rok a tři čtvrtě mě při běhu bolí noha, někde těsně pod zadkem (v květnu jsem kvůli tý bolesti vzdal maraton v Praze). Jen je to tedy poslední měsíce horší než dřív. Je to vlastně vůbec nejhorší. Asi dva měsíce taky Lukáše bolí “jeho” kotník. Taky hodně, i když to historický srovnání nemám. Bolí ho ale tak, že poslední týdny prakticky neběhá. Počítám s tím, že navzdory bolesti si ten závod odběhnu, třeba jen pro tu radost, že ještě pořád běžím. S Lukášovým pacováním moc nepočítám. 

1. 9. 2026

Lukáš se v poslední dny trochu rozběhá. Asi i díky doktorům, u kterých byl. Začal jsem počítat s tím, že to nakonec v sobotu poběžíme oba. Píšu mu někdy večer, jestli už si vyzvednul číslo. Odpovídá tak nějak na Lukáše: “Ne. Čekal jsem na pokyn, zda vůbec běžíme.” Tak ten pokyn tak nějak bezděčně vydávám. 

5. 9. 

Lukáš jde těsně před závodem kvůli kotníku na magnetickou rezonanci. Já jsem kvůli Jaruščině odjezdu do Jablonce připraven nezvykle brzy. Čekám na Lukáše na lavičce za jejich domem na Lišce. Jsem v klidu, čtu si Enko, vlastně vůbec nevím, jak poběžím, poslední pokusy o návrat k tréninku na ovále ukazují, že bych mohl běžet někde na úrovni svého rok starého PB, tedy kolem 42:20. Hodinky předpovídají 42:14.

5. 9., 18:20 až 19:29

Lukáš je ready tak akorát, abychom to na start stihli. Je to skutečně tak akorát, rozklus máme cestou ze zázemí závodu dole na Václaváku ke startovnímu roštu na náměstí Republiky. Protože jsme si oba do přihlášky napsali čas 39:59, zařadili nás do “koše” A. Stoupneme si do koše B, protože si Lukáš myslí, že už je to konec A. Dvě minuty před výstřelem se pokoušíme prodrat do A. Prodírání vedu já, ačkoli to vůbec neumím.  

5. 9., 19:30

Zazněl výstřel, běžíme. Oba jsme v roli, kterou neznáme. Lukáš dělá pacera (asi poprvé v životě, ale neověřoval jsem; je to informace, která by v Enku vyjít nemohla, tady asi jo). Já jsem ten, co je pacovanej. Byla to vlastně jediná myšlenka, která mě v poslední době malinko znejistěla: jak se to dělá, když jsi pacovanej? No, věnoval jsem jí jen chvíli, usoudil jsem (správně), že to nevymyslím. Tak to teď běžím. Vlastně je to fajn. Lukáš mi těsně před výstřelem řekl, že mu mám dávat pokyny. Nedávám. Ale běžíme furt blízko sebe. On se občas zeptá, jaký to je. A já mu popravdě odpovím: Ale jo. 

5. 9., 19:45 až 20:13

Někde v Husákově tichu, kde je strašně divnej a nezvyklej smrad – zapáchá tam pot místo výparů z aut – mě začíná bolet na prsou. Není to úplně na prsou, je to přesně na hrudní kosti. Vůbec to neznám: za šest let, co běhám, se mi to nestalo. Je to trochu blbej pocit, nedá se moc dýchat. Tu nohu, co mě rok a tři čtvrtě bolí, prakticky necítím (později, při zapisování na Stravu, vyhodnotím její bolest na stupni pět, poslední týdny jsem běhal ve stupni osm). Někde na čtvrtým kilometru se Lukáš v roli empatického a fakt dobrého pacera ptá, jak to jde, tak mu po pravdě odpovídám, že budu asi zpomalovat. To splním, zpomaluju, prakticky až do cíle, když pominu velmi stopový pokus o závěrečný finiš. 

5. 9., 20:13

Dobíháme. Mačkám hodinky. Vím, že to není osobák. Asi po dvou minutách, když už kráčíme kordonem v ulici Na Příkopě, se Lukáše ptám, za kolik jsme to uběhli. Říká, že 43:19. Je to přesně minutu za mým osobákem z prosince 2025, kdy jsem si zkusil zcela sám kroužit na ovále na hnojárně, zatímco kolegové z Děkanky dleli ve Valencii kvůli maratonu. Asi jsem trochu zklamanej, ale moc to není cítit. Vím, že to rychleji prakticky moc nešlo a že ta neznámá bolest byla divná. Asi jsem zklamanej hlavně trochu kvůli Lukášovi, kterej to podle mě pacoval vzorově. Že musel dvě třetiny závodu běžet s hlavou vyvrácenou dozadu, byla moje vina, domluvený tempo jsem neuměl udržet (na rozdíl od něj).

5. 9., 20:14 a dál

Ale tak nějak jako Edith Piaf ničeho nelituju. Byl to hezkej zážitek a hezkej závod. Uděláme si po vylezení ze zázemí závodu uprostřed Václaváku hezký fotky. A čeká nás cesta na narozeninovou oslavu Vaška, Lukášova nejlepšího kamaráda. Na Pražskýho povstání u auta se převlíkneme (úplně, snad tam nejsou moc citlivý pouliční kamery). Na oslavě se dobře bavím, ačkoli tam vedle Lukáše a Vaška nikoho neznám (a to je pro rozenýho introverta potenciálně peklo). 

6. 9., 6:45 ráno

Po třech hodinách spánku (ano, ta oslava byla fakt fajn) mě budí kočinka, která chce ven. Asi už se mi nechce spát. Kouknu na fotky z večera. Vidím na nich, že jsme se uprostřed Václaváku vyfotili na pozadí s nápisem Outlet. To mi přijde případný a fajn. Pustím počítač a sepíšu tenhle text, o kterým ještě nevím, jestli ho Lukáš dá na blog. Jsem spokojenej sám se sebou. Navzdory všemu, co se píše výše. I tomu, že ten osobák o minutu odolal. 

text Pavel, fotky Řízek