AHOJ, TAK JSEM TU

Je veřejným tajemstvím, že už před poslední operací mi to mezi fotbalisty moc nešlo, resp. že moje silné stránky nenacházejí v této krásné hře odpovídající uplatnění. Jenže si pořád nenechám říct, ani když mi kolegové jinotajně i naplacato naznačují, že bych ten návrat neměl uspěchat, protože zdraví je přednější, že ano. Jenže i beze mě jim to letos moc nejde, protože začátek sezony (ještě se mnou) byl příšerný, a balancují těsně nad sestupem. 

Před pár týdny jsem se přišel spíš ukázat, že ještě žiju, a vzal jsem foťák, abych aspoň k něčemu byl. Přišel jsem až na druhou polovinu, neboť se uspávání protáhlo. "Máš tarfy?" vybafl na mne místo pozdravu Venca, což jsem si domýšlivě přeložil jako "Chyběls, okamžitě se převleč a pojď nás zachránit!" a na chvilku si připadal žádaný a chybějící. Pak mi hned došlo, že o mě vůbec nejde, nýbrž že Vencu kvůli nevhodné obuvi poslali ze hřiště, a tak teď shání náhradní. 

Nepomohl jsem, protože jsem si před zápasem nedovedl představit, jak bych s bolavou patou byť jen popoběhl, a tak jsem přišel v civilu. A tak prohráli 3:4, když ještě dvě minuty před koncem vedli. 

V záchranářských bojích pak kluci někde šťastně urvali pár bodů, a tak bylo v předposledním kole ještě o co hrát, tedy pokud nám pomůžou ostatní výsledky z hlediska nesestupové matematiky. 

Moje pata má přece jen jistý vývoj, a tak jsem tentokrát přišel sice s foťákem, ale pro jistotu tak fotbalově vybaven, jak jen jsem schopen. Nejen moji spoluhráči nechtěli, abych hrál, ale dokonce ani já, protože to fakt bolí, nicméně dovedl jsem si představit nějaké letmé proběhnutí za stavu 1:10 anebo 10:1. Anebo kdyby se tři lidi zranili. 

Tu myšlenku jsem rychle opustil, protože v tomhle tempu bych se absolutně nechytal. Proti týmu z čela tabulky Forejt s novou velkou posilou totiž zahájil nebojácně a po dvou parádních spolupracích Filipa s Marianem nečekaně vedl 2:0. A tak jsem se soustředil na to, jak s malým objektivem potmě zahrát velké divadlo, a sledoval ten koncert. 

Akorát že pak kolegové laxně nabídli soupeři snížení, ten ucítil krev a čtyřmi stejnými góly během asi pěti minut do poločasu úplně otočil vývoj. 

Po poločase se několikrát opakoval stejný úspěšný scénář "aut - náběh nejlepšího hráče - hlavička - gól - rezignované pohledy - neostré fotky". Za stavu asi 2:7 jsem si na střídačce významně sundal péřovku, mikinu a utáhnul kopačky a začal poskakovat na místě, jako bych neexistujícímu trenérovi hlásil, že jsem připraven to jít zvrátit. Když si toho nikdo nevšímal, zase jsem se zapnul a skončilo to 3:9. 

Ale nebojte, prý to máme spočítané. 

text a fotky Řízek

JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek

HROMÁDKA NEŠTĚSTÍ

Ještě zhruba před týdnem jsme si tím nebyli moc jistí, ale teď už to vypadá, že naše nová kočka Coco přežije.

Nyní, po vybití většiny parazitů, samozřejmě vyvstávají nové otázky, z nichž nejzásadnější je, jestli přežijeme Coco.

Kotě mělo "z výroby" a ze svého předchozího působiště takových zdravotních neduhů, že nebyl dosud čas řešit nějaké jiné, řekněme sociálně-behaviorální nedostatky. Když vám po bytě zanechává loužičky/hromady zvíře, kterému je zjevně hrozně blbě, je namístě se nad tím povznést. 

Ale tohle období hájení už skončilo a plynule přešlo do testování naší trpělivosti a toho, co vydržíme. Coco je samozřejmě krásná a máme ji moc rádi, ale co se v té malé odblešené hlavičce odehrává, než nám pomočí oblíbené sandále/kozačky, to bych teda rád věděl. Respektive by mi stačilo zjistit, proč nás tak nesnáší.

"Kuřecí hovna, kuřecí hovna!" řvali z neznámých důvodů nedávno Heda a její školkový kámoš Emil v tiché kavárně uprostřed Prahy a děsně se smáli. To jsme ještě neměli Coco, protože teď by nepochybně řvali něco jiného a my s nimi. 

"Po těch čtrnácti dnech se zdá, že kocouři jsou nějací čistotnější," konstatovala Maruška překvapivě smířlivě krátce poté, co nám kotě v ložnici zevrubně pokadilo obraz (něco takového se skutečně našim předchozím kocourům nepovedlo). Zní to trochu akrobaticky, ale dílo leželo pod postelí, protože se nám nelíbilo. Zase je fajn, že se ohledně umění shodneme i s kočkou. 

Možná je to podobné, jako že prý dámské záchody jsou na tom zpravidla ještě hůř než pánské. Kdoví. 

Coco zatím svou nepřízeň rozděluje spravedlivě a nešetří nikoho, snad jen Hedu. Její pokoj, věci a boty zatím jako jediné zůstávají neposkvrněné. Ona je její bohyně Nekálí. 

Navíc si spolu hezky a roztomile hrajou. Heda soustředěně jezdí s legovláčkem a kočka soupravu vedenou dítětem pozoruje nebo se stává i její součástí. Tlapičkou loví jeřáb, válí se na kusé koleji a tím svým ještě ubohým ocáskem semtam vykolejuje mašinku, které jsme dali jméno Modrý hurikán. 

Pak přijdu do ložnice a pod postelí je na obraze nachcáno. 

 text a foto Řízek