Anebo jasně červené triko s logem Kosteleckých uzenin. Ano, tím, které národům, jež neznají párek, připadá jako reklama na felaci. No tak mu to asi dali v práci, třeba dělá v masně, řeknete si. Ale chyba lávky! S Vysočinou a tamním uzenářským kolosem náš radotínský gigant nemá společného pranic - jen to tričko.
V naší bowlingové lize má každý svoje koule, nohsledy, fanklub a dresy, jak už jsem se zmínil dřív, jen my furt nic, směšní otloukánci z Radotína. Proto jsme se jednou dohodli, že přijdeme aspoň všichni jednotně oděni, třeba v červeném. Byl jsem si téměř jistý, že Vlasta dorazí za řezníka - a měl jsem pravdu. Červená trika sice působila lehce soudržným dojmem, ale žádné nájezdy v Naganu to teda nebyly. A tak jsme na další turnaj dorazili převlečení za pracovníky masokombinátu všichni.
"Kde jsi to sehnal? No né, ty si děláš srandu, ale kde jsi to sehnal?" opakoval náš lídr pořád dokola, jakmile jsem sundal mikinu a odhalil párek. A jakmile ho odhalil i Péťa. Opakoval to i poté, co jsem mu to vysvětlil.
V kostce řečeno: když něco opravdu chcete, stačí si o to říct a oni vám to pošlou, dokonce zdarma. Tedy nejdříve zavolají, ujistí se, že to není vtip, a pak se vás zeptají na rozměry přátel-spoluhráčů. Slíbil jsme té hodné paní z Kostelce, že žádní další moji kamarádi o trička žádat nebudou - což mi přijde pravděpodobné. Nicméně vás stejně prosím: nepište jí. Poslala by vám kromě triček i tři roztomilé červené klíčenky a jeden otvírák (ten se blbě dělí, skončil tedy u mě).(Třeba bych uspěl i v pražském divadle, nicméně tak historické kostýmy v tamním fundusu asi nemají.)
Zbývá jen dodat, jak Amatéři Radotín s novými "dresy" váleli. No, nebyla to žádná hitparáda. Sice jsme nesestoupili rovnou, ale předposlední místo nás poslalo do baráže, což je v našem podání vzhledem k našim bohatým barážovým zkušenostem (nikdy jsme neuspěli, ba ani jsme nebyli blízko úspěchu) sestupu téměř rovno.
Atmosféra posledního hracího dne naší ligy byla celkově taková divná. Do té doby sympatický ženský tým Radavy, který je mimochodem výkonnostně úplně někde jinde, si po celou dobu po každém hodu pomáhal tak "spontánním" až orgastickým křičením, až to štvalo snad i ty kuželky a leckoho (mě) to přimělo až k nesportovnímu napodobování toho jekotu. Bylo to jak na fotbale - a bowling, to je přece něco jako šachy anebo návštěva obrazárny.
Radava nakonec neudržela vedení, skončila "až" druhá (a po téhle uřvané šou jsem jim to skoro přál) a na úplný závěr se s jiným týmem navzájem posílala do prdele a horoucích pekel a vzkazovali si, že už se nikdy nechtějí vidět. To se jim mimochodem s námi možná povede snáz, když sestoupíme.
Pak se moc nepovedlo ani vyhlašování, které se místy změnilo ve výsměch. "Petr Forejt z Amatérů má nejhorší nához třetího dne, no jo, on má vlastně i nejhorší nához čtvrtého dne, takže dva nejhorší náhozy, slyšíte, n-e-j-h-o-r-š-í," otvíral si pořadatel hubu na naší sympatickou týmovou trojku. Jakoby vyšlápl lejno a pak se v něm ještě tři a půl kilometru klouzal. Péťa byl očividně rozzuřen a otvírala se mu kudla v kapse. Vsadím se, že už ho taky nikdy nechce vidět.
Každopádně mně řeznický duch pomohl, když už nic jiného, dostal jsem se mezi jednotlivci před letargického Vlastíka, který během přestávek mezi hrami popíjel odděleně a všemožně se separoval (takový masový separát, řeklo by se).
Od té doby jsem přijal identitu tohoto oděvu, se svým předchozím životem nechci mít nic společného, říkejte mi čaroděj Gothaj 244 a bude to v pořádku.
text Řízek, mobilní fotky Maruška
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat