Kluci z Forejtu zažívají nejlepší vstup do druhé nejnižší fotbalové soutěže za nevímjakdlouho. Tým táhne asi šestadvacetiletý Mário, který v minulém utkání dal šest branek, z toho naprostou většinu do správné sítě, akorát že Mário dnes nemůže a do sestavy se vrací hádejte kdo. Muž, který zmíněnou přestřelku 7:3 zná jen z vyprávění, neboť mu bylo doporučeno, aby šel raději na večírek.
Nejsem z toho hořkej, fakt jich mělo být hodně a existují i lepší způsoby, jak strávit večer, než koukat na Matyáše, jak nestřídá. Navíc si už asi čtrnáct dní s Hedou předáváme bacily a nejenže vypadáme stejně, ale teď už i mluvíme stejně. Ale je to jen rýmička a dneska prostě jdu.
"To bylo hodně fotbalové," uznale pronesl právě Matyáš, když jsem se bezkapesníkově mohutně vysmrkal. Hráli jsme s týmem Tajfun, který nás zaujal především svou nepočetností, jež sváděla k podcenění. Nás bylo vcelku dost, jenom tedy místo Mária jsem tam byl já, což je asi jako zakrojit paprikáš nebo vlašák, když vám dojde kaviár.
A taky to nezačalo dobře. Zrovna když jsem z lavičky koukal na Matyáše, jak nestřídá, dostali jsme podivný gól z přímého kopu. Po nějaké době, kdy jsem se klasicky moc nepotkal s míčem, jsme s Filipem předvedli něco, co působilo až nacvičeně a bylo to v rámci sedmé ligy strašně rychlé a snad i pohledné: náš kapitán zatáhl míč po pravé straně a já jsem se příliš pozdě vřítil do vápna, balon trefil skluzem a ten se otřel o tyčku a skončil bezpečně za čarou.
Po poločase se stalo několik věcí, v nichž hrál můj kolega Matyáš stěžejní roli. Nejprve svým patentovaným způsobem dal gól přímo z rohu, tentokrát odrazem o brankáře. Pak při srážce zranil jednoho z protihráčů, který od té doby byl rád, že stojí. A pak mi z dalšího rohu nahrál znovu do vápna, což bylo o něco snazší, a my se radovali z třetí výhry ze tří utkání.
A tady to mohlo skončit, kdybych uměl odejít na vrcholu, což už se mi poněkolikáté nepovedlo. Místo toho, abych jako nečekaný hrdina přijel domů a všem těm, které to právem nezajímá, bych dopodrobna a z různých úhlů líčil, jak jsem prožil ty dva góly, načež pověsil devítku i kariéru na hřebík, jsem se nechal ukecat, že si ještě půjdu zahrát za "dědky".
Veteráni hráli v Braníku a akorát se tam ze Štěrbohol stihneme přesunout. První past byla v tom, že manažer Kasper sice avizoval, že se horko těžko sejdou, přesto nás bylo asi dvanáct.
Přesto jsem se vešel, nebo spíš vecpal do základu a po pár minutách už jsme po mém dalším gólu z metru vedli 2:0 a zahazovali další šance. Což nevadilo, protože vše nasvědčovalo tomu, že vyhrajeme tak 9:0.
Jenže pak soupeř náhodně snížil a pak se moji noví spoluhráči začali navzájem hádat, paradoxně hlavně ti, kteří vůbec nehráli. Zatím jsem jen kroutil hlavou. Posléze do toho začali stále častěji zapojovat i soupeře a rozhodčího a pak se to nějak začalo řezat, jako když staří debilové hrají proti ještě větším starým debilům a snaží se ty druhé zranit, nebo aspoň nějak pěkně urazit.
A potom jsem zjistil, že je to dokonce nakažlivé, když jsem si začal bůhvíproč povídat s brankářem menších debilů. Ten měl oprávněný pocit, že jsem mu párkrát šlápl na ruce a nohy (jsem už takový, ale nedělám to schválně). Argumentačně jsem nebyl moc vynalézavý, více méně jsem mu jen nadával, on opáčil, že ze hřiště neodejdu po svých, v čemž mi začal pomáhat tím, že mě z něj odnášel. Prostě fajn večer, jít si takhle s klukama kopnout po práci.
Když se konečně zase hrálo, tento můj nový oblíbenec dostal poněkud směšný gól z rohu a já z toho měl takovou radost a malost, že jsem se mu šel zblízka vysmát, že by místo debat měl spíš chytat, nebo tak nějak (ale lidověji). Už v tu chvíli jsem se ale za sebe styděl. Naštěstí hned potom byl konec, zašel jsem se mu pak omluvit.
Takže i tady jsme vyhráli 3:1, ale už tohle nechci nikdy zažít a vůbec se to nemělo stát, kdybych věděl, kdy přestat.
Nebuďte jako já. Nešlapejte lidem na ruce a neříkejte jim, že jsou díra. Nehrajte fotbal s debily, ulpí to na vás.
text Řízek, foto Filip
Žádné komentáře:
Okomentovat