YEPPI

- Co se ti na tom lyžování nejvíc líbilo? 

- Čajík.

Slzím. Samotného by mě to ještě před pár lety nenapadlo, ale zjistil jsem, že jsem dojímací, a to přesně tím pitomým způsobem (moje šikovná holčička, ještě před chvílí to bylo mimino, a teď - koukej, co všechno dovede!).

V dohledné době bude Heda pochopitelně protáčet panenky, jakmile spatří tenhleten můj zjihle orosený pohled při čemkoli, co mi přijde tak nějak sladké. 

Při první hodině v Sokole nás coby diváctvo naštěstí vykázali na ochoz, takže nemohla vidět, jak se tvářím při jejích nemotorných pokusech vylézt po šikmé lavičce na žebřiny (celý táta). A jak trpím tím, že jí nemohu nějak nenápadně pomoct. Nebo aspoň přispět dobrou nevyžádanou radou.

Z první lyžařské dvouhodinovky na úplně rovné loučce uprostřed Harrachova nás naštěstí instruktorka Domča preventivně vyhodila a navrhla celkem racionální řešení, že jen občas přijdeme holky zkontrolovat (protože by se nic nenaučily, kdybychom tam za tím plůtkem celou dobu stepovali) a zdejchneme se někam do kavárny. 

A stejně jsem se nepoučil a běhal podél jezdícího pásu, až na mě Heda výrazně zavrčela – chtěla tím nepochybně říct, že jsem trapnej a ať jdu prostě pryč na kafe a na štrúdl a ji nechám, ať se snaží sama. Tedy s kámoškou Eldou a Domčou. 

A tak jsem šel a s Eldinou mámou Míšou jsme kecali o všem možném, ale stejně jsem se diskrétně vnitřně dojímal nad tím, jak je to hezký, když se z té mrňavé bytosti stává pomalu osobnost schopná bezesporu velkých věcí - hnaná nějakým vnitřním puzením (a naším vnějším pruzením). 

Na placaté louce jim to pochopitelně moc nejezdilo, Eldě asi o kousek lépe, zato Heda předvedla regulérní dobrý skutek, když nejlepší kámošce (téměř) pomohla z vázání. 

Druhý den přituhlo a kamarádi běžci by zachmuřeně konstatovali "Těžká podmínka". Holky ale jezdily dále, byť s pauzou na zahřátí a kňourání a na čaj.

A pak jsme je vzali do chaloupky a s Maruškou a Míšou jsme jim vymysleli skvělou bojovku. Končila na zahradě a místo Krakonoše, který by se tak nějak nabízel, hlídal poklad s pečenými nanuky yetti, kterému Heda soustavně říkala yeppi. Asi proto, že tohle roztomilé období bude mít nepochybně jepičí život.

text a foto Řízek

ČÍSLO 27

Máme ledacos společného, třeba dceru, ale taky se v lecčem neshodneme. Rozděluje nás postoj k maratonským dobrodružným závodům na kolech, válce v Gaze i k panu Beanovi. Ona to nesnáší, přitom jsou ty krátké filmy naprosto geniální. Jak si na lavičce dělá ten sendvič a buší do těch rybiček botou. Nebo jak si zabouchne dveře a pak jde po hotelovém schodišti nahý, minimalisticky zakrytý jen vtipnými cedulkami. 

Ty se za něj možná stydíš, ale ve skutečnosti je to frajer. Ale teda nechtěl bych to zažít!

Chodím někdy ráno plavat, protože je to po cestě do práce a je to pohyb, při kterém mě ani trochu nebolí noha. Oblíbil jsem si venkovní bazén v Podolí: vzduch -3, voda 26, sociální zařízení 1981 a dost často překvapivě málo lidí. Chodím i tehdy, když se mi nechce, což je ostatně skoro pokaždé. A někdy se rozhoupu až v úplně poslední možnou chvíli, pročež zapomínávám esenciální věci: mýdlo (konejšil jsem se tím, že rozhodně nejsem sám), brýle (plavčice mi onehdy půjčila erární, které fungovaly jako dvě lokální akvárka), čip s nahraným kreditem. 

To mě dneska ráno trochu mrzelo, ale dobrá, už se stalo. U paní u turniketu kupuju hodinovou vstupenku, přebírám jednorázový čip a v pánských šatnách hledám skříňku. Jsem už skoro matador a mám rád svoje rituály: vyhledávám volnou skříňku někde kolem čísla 25. Nižší čísla jsou sice blíž ke sprchám, ale zas tam je víc loužiček na dlaždicích. Pětadvacítka je sedmý schod. 

Kvapně se převlékám a zjišťuji, že jsem si dnes nevzal ani ručník, patrně jsem ho dal prát. Nu což, nějak holt oschnu. Beru trofejní látkovou taštičku s Olgou Havlovou, v níž de facto zbyly akorát brýle, čepice a sprcháč, a jdu si to nějak odkroutit. 

Mám úplně volnou dráhu, ale všechno je nějak blbě; nateče mi okamžitě voda do uší i do pusy, divně se u toho komíhám a po patnácti minutách chci ven, reálně vylézám po 45 minutách řádně otráven a to vlastně ani nemám ten ručník. 

Ždímu plavky a abych si nepřipadal tak odvázaný, zakrývám aspoň to nejnutnější fíkovým listem z Olgy Havlové a spěju ke své skříňce, ať už jsem pryč, a zjišťuju, že jsem si nezapamatoval, která to vlastně je. Jsem v klidu, protože to bude určitě někde kolem pětadvacítky. To bych se vsadil.

Zámky na skříňkách, které připadají ještě v úvahu, svítí po přiložení čipu červeně (bydlí v nich někdo jiný). Zbylé sousedky pětadvacítky jsou otevřené a není v nich nic. 

Přitom v jedné z nich bylo všechno: kromě mého veškerého oblečení včetně předražené péřovky, batohu a klíčů i mobil, kterým bych si mohl přivolat pomoc. Už je tu s námi kromě Olgy i panika, tím spíš, když si na kontrolním displeji (dobrý nápad to jít zjistit!) pípnu čip a u čísla mé skříňky svítí "--". 

Diskutabilní výhoda je, že jsem mezitím hrůzou aspoň uschnul. Oblečený jen v pantoflích a látkové tašce s motivačním citátem (ano, byly v ní samozřejmě i ty mokré plavky, ale vůbec jsem si na ně nevzpomněl) jsem nakráčel k paní u turniketu, protože víc šancí mi nezbylo. 

Asi už viděla leccos, protože bez jakéhokoli viditelného pohybu mimických svalů odvětila: "Číslo 27. Nezamknul jste, jiný návštěvník si toho všiml a upozornil nás. Tady máte náhradní čip, tím si to odemkněte."

Na zakrývací tašce stojí: "Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která postaví lidi na nohy." Děkuju! 

Milá paní v kavárně vedle redakce mi dost často upřímně říká, že vypadám hrozně/sešle/uštvaně. Tentokrát správně vycítila, že nemá říkat vůbec nic. Beztak bych ji neslyšel, měl jsem vodu v obou uších. 

Koupil jsem si sendvič s rybičkami.

text a foto Řízek

JAK ZHUBNOUT

 
Dostal jsem po dlouhém sobotním běhu hroznou chuť na ochucené nealko pivo, takže jsem otevřel lednici a vyndal z ní několik lahví plnotučného mléka (Heda má kakajíčkové období). Samozřejmě tam žádné nealko nebylo, byť bylo potřeba se přesvědčit, ale dalo se to celkem elegantně řešit. Přímo naproti vyrostla nová prodejna potravin. 

A je tak blízko, že mi ani nepřijde blbé tam vyrazit v pantoflích. Možná že bych tam šel i v teplákách, kdybych nějaké měl. A co teprve až to objeví náš soused, který chodí po chodbách domu běžně ve slipáčích (což je oproti jeho jiným vlastnostem a činnostem ještě celkem bezpečná libůstka)!

Leckdo považuje okolí Budějovické za poněkud odpudivé, protože tu poslední volné mezery mezi mrakodrapy a rozpadávajícími se komančskými budovami vyplňují podivné existence a trochu tísnivá zákoutí, v nichž se bojí snad i ty alzaboxy, které tam někdo pohotově vměstnal. Ale já to tady mám strašně rád a dobře se tady žije. 

Pravda, nezlobil bych se, kdyby tady těch hnusných věcí ubylo. Akorát že předchozí vedení radnice se věnovalo hlavně návštěvám solária a současné jenom sveřepě blokuje návrat tramvají, protože jejich voliči jezdí autem, jinak o něm nevíme. Na jejich obhajobu je asi fér dodat, že čtyřka je docela velké město a že těch ošklivostí k řešení je celkově asi víc. Ale neškodilo by, kdyby se někdo třeba zamyslel nad tím, jestli ta ulice musí mít opravdu dva pruhy v každém směru a široko daleko žádný přechod a jestli ten slepenec nonstopů, vietnamských prodejen a bister, internetové kavárny (!), prodejen zázračných hubnoucích přípravků, kosmetik, pedikúr a automatů na HHC není možné aspoň vizuálně, když už ne funkčně dostat do 21. století. 

Ale máme tady aspoň tu novou prodejnu potravin. Vznikla na rohu v místech kdysi dávno autosalonu, potom dlouho celkem slušné restaurace, kam jsme kdysi chodili na výborné, pak už trochu slabší obědy (za covidu k okýnku), pak už vůbec, protože nastaly "technické důvody". Potom se z restaurace stala drahá indická a po čase se opět objevily "technické důvody" a pozoruhodné na tom bylo, že i dlouho poté na Googlu přibývaly nadšené recenze s pěti hvězdičkami. Pak to bylo víc než rok prázdné.

Potom někdo odstranil grafiti z výlohy a začalo se tam něco dít. S napětím jsme to z okna pozorovali, protože ač jsme doufali, že tam vznikne útulná kavárna, pekařství, drogerie nebo zverimex, nám bylo téměř jasné, že tam zase bude nějaká úplná kravina (opravna šicích strojů, prodejna použitých mikroskopů, aromaterapie pro psy apod.). 

Ale dopadlo to tedy celkem dobře - jenže napůl. Majitel toho slepencovitého útvaru zřejmě usoudil, že prostor je moc velký, což vyžaduje od nových nájemců přílišnou odvahu, které se jim nedostávalo, a tak jej rozdělil na dvě prodejny. 

A tak jsme zase napjatě čekali, co bude tady, na chodníku před provozovnou se zuřivě střídaly dodávky a na sousedských skupinách sociálních sítích, což jsou vlastně novodobé pavlače, probublávaly fantastické teorie. Jedna paní povídala, že prý zdravá výživa. To je dobré. Budu tam moct chodit kompenzovat kebab, který je hned vedle. 

Akorát že ta zdravá výživa je nakonec zase jen další nesmyslná hubnoucí prodejna, do které nikdy nikdo nepřijde - nechcete, aby vás někdo viděl, že jdete do hubnoucí prodejny. Přesto se tu nějak záhadně drží a množí: druhá je asi o sto metrů dál směrem k metru a třetí přímo v našem vchodu. Ach jo.

Pokud by někdo chtěl zaručeně zhubnout, stačilo by, kdyby dostatečně dlouho běhat mezi nimi. Naproti si následně může v jiné užitečné provozovně vylepšit zpocenou pleť. 

text Řízek, foto Mapy.cz