C'EST LA VIE

Někdy je hůř, jindy zas líp, zpíval Martin Maxa, nedoceněný filozof s kytarou, a měl nepochybně pravdu. Jakkoli si obecně nemohu stěžovat, máme nějaké sportovně slabší období, které už by pomalu mohlo i skončit.

V hanspaulce jsme si s kolegy z Forejtu ještě před pár týdny posílali screenshoty průběžné tabulky skupiny, jíž jsme po třech hubených výhrách dočasně vládli. Navíc nás měli čekat papírově slabší soupeři. 

Před utkáním s týmem, který v minulém kole zmlátil rozhodčího, jsme se trochu obávali o svá chatrná těla, pokud by se hněv sympaťáků z nějakých důvodů obrátil naším směrem, ale relativně dobře to dopadlo a prohráli jsme v kontextu dalšího dění jen přívětivých 3:5.  

To pořád nebylo tak špatné, mít ze čtyř zápasů tři vítězství. Pak však přišel větší a podivnější trapas. Kapitán posledního mužstva skupiny s působivým skóre 4:21 a žádnými body za námi před utkáním přišel, že si nechali doma registračky, takže budou všichni hrát na rodná čísla. Bylo to trochu podezřelé, ale jako pořád ještě téměř lídr skupiny jsme nad tím mávli rukou, protože je stejně přejedeme.

Načež proti nám nastoupil tým o dvě až tři třídy výš než my, který nás k ničemu nepustil a prohráli jsme (pořád ještě jen) 0:6. O bizarní situace přitom nebyla nouze: asi se mi ještě nestalo, že by mi někdo během asi devadesáti sekund nasadil dvoje jesle. 

V mezidobí můj hattrickový virtuální FC Forejt vstoupil do sezony prohrou 0:4. Ale to sem dávám spíš pro pobavení, že to ještě hraju. 

Měli jsme týden na oklepání a načerpání pozitivní energie. V pondělí jsem napsal klukům, že bych jim šel pomoct na bowling. Půl roku jsem to nehrál, protože po závodě Tisíc mil ještě úplně nemám cit v prstech a blbě se mi hýbe palcem, jak jsem pořád řadil na největší kolečko. Náš tým s nešťastným názvem Amatéři Radotín se pohyboval v klidném středu ligy, což se mým příchodem zlomilo. 

Do té doby suverénní Radek padal častěji než striky, Vlastík v sepraném triku FC Forejt (tady se nám to hezky propojuje) zuřivě gestikuloval a depresivní Péťa jen kroutil hlavou. O mě ani nemluvě. Nasbírali jsme ubohé tři body z dvaceti možných a uprostřed posledního mače proti nějakým dorostencům jsme zjistili, že nás pozoruje skupinka seniorů působících dojmem ztracené expedice z Peru. Ti zajásali, když Péťa dvakrát za sebou sejmul všechno (mexická vlna ale neproběhla), a pak zklamaně odešli, když jsme v posledním kole netrefili skoro nic a prohráli o tři kuželky. 

Ráno jsem šel s bolavou patou běhat s Vaškem na Vyšehrad a tak strašně jsme se ploužili, že to nepamatuju, a můj hovorný přítel v důsledku zamlžených brýlí přehlédl obří blátivou louži jak z Prasátka Peppy a oba nás dokonale ohodil a zmáčel. 

Už to nemůže být o moc horší, říkal jsem si cestou na další hanspaulku. Našlapaná sestava se odvážně pustila do soupeře, kterého hned v první minutě pustila sama na našeho brankáře. Pak jsem se na hřišti opět po čase sešel v útoku s bráchou: za tři minuty společného pobytu jsme dostali tři branky a kysele jsme odešli zpět na střídačku. O poločase jsme prohrávali 0:7. 

Chvíli před koncem jsme se na hřišti potkali s Márou a oblíbené duo Rasta a Plešoun svou nepojmenovatelnou hrou dosáhlo dalšího ze svých obskurních gólů. Po Márově neskrývaném útočném faulu (chytil soupeře pod krkem) se kupodivu hrálo dál, nastalého zmatku jsem zneužil a zmocnil se míče a uklidil ho do sítě. Když o tom tak dodatečně přemýšlím, asi to na cenu fair play úplně nebylo. Dal jsem i další gól do prázdné branky, ale při výsledku 2:9 to nejspíš není úplně k chlubení.

Nevím, co horšího se ještě může přihodit, ale jdu teď plavat. Držte mi palce. 

text a foto Řízek

HEDA MÁ NUDLI

S hudbou to teď není slavné, byť jsme podle mě definitivně zahnali Fíha tralala a Míšu Růžičkovou a pan doktor Zub Zub Zub, který ti spraví chrup chrup chrup, snad už taky brzo půjde do hajzlu. Na vrcholu hitparády se dlouhodobě drží Viktor Sodoma s hravou písní o střílení tygrů. Pořád tu máme snesitelné Mixle v piksle, ale taky by neškodilo, kdybychom netočili jen tři až čtyři jejich písně dokola. Spotify mi podstrkuje Dádu Patrasovou a Ivana Mládka. Na druhou stranu, když Heda dorazí k nejlepší kamarádce domů, nejprve se zeptá její zkoprnělé maminky, kde tady mají nějaké nástroje. 

Heda má nudli. Je to taková ta společensky akceptovatelná nudle, která nebudí veřejné pohoršení, jenže pod školkovým drobnohledem by neprošla. Vzal jsem si tedy hlídací volno a při přípravě programu na deštivý den jsem objevil muzeum hudby. Zní to jako strašná nuda a nejspíš to i nuda bude, jenže za A) do Karmelitské se dá dojet pěkně tramvají, a to máme rádi a za B) mají vychytrale otevřeno i v pondělí, když se jiné instituce vzpamatovávají z víkendu. 

Pravda, narazili jsme už u vstupu, protože se nám do něj nevešel kočárek. Ale ostraha nás jen s velmi mírným až blahosklonným jebáním pustila dovnitř pootevřením dalšího křídla. 

A pak už to bylo nečekaně skvělé. Paní v šatně i v pokladně nás nasměrovaly do interaktivnější části expozice. První místnost téměř liduprázdného muzea obsahuje exotické předměty jako třeba funkční gramofon s výběrem hrůzostrašných zdevastovaných komančských desek. Heda jim říká cédéčka, byť vypadají spíš jak lázeňské oplatky a podobně i hrají. 

Snažím se ji získat pro theremin, ale asi se mi nedaří vysvětlit, k čemu je to vlastně dobré. Dopadne to tak, že si do mého experimentálního kvílení pouští přeskakujícího Jožina z bažin. Mají tam i stratocaster s kombem, ale to zas prý moc křičí. Nakonec se shodneme na syntezátoru. Podaří se nám z něj mimoděk vyloudit něco jako hlavní motiv z Let Forever Be od Chemical Brothers. 

Asi bychom se zdrželi i déle, ale museli jsme jít objevit hrací schody. Nevím, co si pod tím představovalo dítě, ale jsou to prostě kouzelné schody, které hrají klavírní tóny, když na ně někdo našlapuje. A pak tam mají i parádní stěnu s funkčními bubny a bubínky. 

A celou řadu krásných, unikátních nástrojů, na které se nesmí sahat a na které třeba někdy dojde, až opustíme vývojové stádium Tlapkové patroly. 

Vstup stál jen 120 korun, navíc mají v přízemí i příjemnou kavárnu, kde jsme za osmdesát korun pořídili kafe, "kafíčko" i nějakou sladkou tyčinku, kterým obecně přezdíváme lumpárny. 

Navíc za ty dvě hodiny, co jsme byli uvnitř, přestalo pršet. Celkově nám to tedy hrálo do noty. Haha.

text a foto Řízek

AQUA GYM

Není to vlastně tak blbý. Nebe je modré a jednou za deset minut ho pročísne řvoucí letadlo plné ještě neopálených a nepoštípaných lidí. Pijeme něco jako Cuba Libre. Nejdřív jsem se trochu ošíval, protože by mi stačila kola, ale člověk trochu ztratí zábrany a ono tam stejně toho rumu moc není. 

Z lobby sem doléhají tak strašné výtahové coververze známých hitů, až mě to zvrhle baví. Ironic od Alanis Morrisette jako reggae. Cryin' od Aerosmith jako popová sračka. Panebože, ti Doors... Už si pamatuju, jak to jde za sebou; podle všeho je to jedno album, které točí pořád dokola. Ano, ještě kolu, prosím.

Moře je asi dvě minuty od nás a jsme na Korfu. Není to zas tak podstatné, protože sedmdesát procent dovolené strávíme v dětském bazénku, kde je čtyřiceticentimetrová hloubka a močí do něj ratolesti nejrůznějších proveniencí. Vedle něj je bar se šizeným kubíčkem a hned za ním je hotelová restaurace. V ní mají pestrý výběr jídel; každý večer je menu regionálně uzpůsobeno a suita kuchařů je přepečlivě průběžně doplňuje, ale především tu mají hranolky a zmrzlinu.

Hotelový komplex je čistý, pokoje klimatizované a personál úslužný, ale především tu mají kočky. Toulají se po asfaltových cestičkách, přežraně se vyvalují pod golfovými vozítky pro přepravu líných hostů a ti je pokoutně vykrmují šunkou nakradenou ze švédských stolů, třebaže jim chybí zlatá páska na pacce, symbol, že patří do all inclusive honorace. Krmíme kočky a stýská se nám po kocourovi. Ten nám zatím doma mstivě ničí věci a pomočuje kočárek, a kdyby jen to.

Párkrát opustím hotelový výběh a vyrazím na nejbližší kopec. Cestou zpět po pěšince skrz jakousi pašeráckou vesničku mě napadne, že by mě mohl napadnout pes. Stane se tak; naštěstí se brzy ozve smršť řeckých nadávek a pes se vrací na základnu. 

Sezona jde do nastaveného času. V hotelu jsou především senioři. V jedenáct nastoupí do bazénku a pod vedením animátorů začne "aqua gym". Rodin s dětmi je jen pár. Hedě nevadí, že Polákům a Angličanům nerozumí. Přetahovat se o nafukovací hračky se dá vícejazyčně. Jako i smutnit, když ad hoc kamarádku jedno z těch letadel, už opálenou a poštípanou, bez varování odveze zase pryč. Nebo když přijdete na dětskou diskotéku a jste tam sami (a musíte tancovat s mámou a tátou, který je fakt nemožný).

Ten pravý all inclusive řev ale nastane až jednoho večera, kdy s kamarádem Archiem blbnou při večerním koncertě jakéhosi místního tria Yamaha tak intenzivně, až si gumovým hadem málem vyšvihne oko. Bude nač vzpomínat.

(Jezdili jsme přes léto hlavně na chalupu, na vodu – na Vltavě jsme byli snad dvacetkrát – a v zimě na několik týdnů na hory, třeba i přes Vánoce, to ti byla paráda. U moře jsme byli s rodiči snad dvakrát; tohle opravdu není blbý, ale nechybělo mi to).

text a foto Řízek