O své účasti na závodě Tisíc mil jsem
napsal dlouhou reportáž, která vyšla v Deníku N. Protože se nechci opakovat a zároveň už si připadám (a byl jsem upozorněn, že to není jen můj pocit) malinko jako Howard Wolowitz, když se vrátil z vesmíru a byl schopen jakoukoli situaci využít k připomenutí, že byl ve vesmíru, vezmeme to dnes z jiného konce a celé to uzavřeme a budeme se pak tvářit, že se to nestalo.
Jinými slovy, chcete-li si přečíst, jak jsem blbě píchnul v noci v lese, jak jsem se opil na chatě Baske se starými turisty, jak jsem se vyflákal před cílem a co se tak jí ve východoslovenské nemocnici, přečtěte si to prosím v Enku, protože je tam toho 38 tisíc znaků.
Nemohu nicméně vyloučit, že u někoho po přečtení vzplane touha zkusit to taky. Dnes to tak bude trochu návodné o tom, kolik mě to celé stálo, co podle mě fungovalo, co méně a co bych dělal jinak.
Začněme banálním konstatováním, že Míle nejsou levný závod. Když odmyslíme odloučení od rodiny, což se špatně vyčísluje, největším nákladem je pro mě sobecky propálená dovolená. Tím, že se závodu chytře účastní Jan Hus i věrozvěstové, by to nebylo zas tak strašné: v cíli jsem byl v úterý večer, což máme jen pět pracovních dní. Jenže dostat se z Nové Sedlice domů je minimálně další den (a taky je potřeba hrdinsky povyprávět, ne jít rovnou do kolbenky). Pokud si k tomu člověk vymyslí ještě výlet do nemocnice, dorazí až v pátek.
Moje kolo RB, které si předchozí majitel moc pěkně sestavil, stálo 35 tisíc, a samozřejmě to nelze brát tak, že jsem si ho koupil jen kvůli Mílím. Ale byly tím hlavním impulsem, protože jak se to blížilo, bylo čím dál tím jasnější, že na něčem jet musím.
Na kole samotném jsem nedělal prakticky žádné úpravy (proč to byla chyba, řeknu později). Před závodem jsem jen vyměnil tác za menší (24 zubů místo 26, nicméně chtělo to ještě méně), ale ten dobrý člověk mi jej dal v ceně.
Hodně peněz stálo oblečení, které mi chybělo prostě proto, že jsem nejezdil. Zatímco dres s kočkami stál asi dvacet eur v obchodě se suvenýry v rakouském Melku, třeba legíny byly velmi drahé (3800), avšak odvděčily se mi dosud nezažitým komfortem v naprosto stěžejní oblasti těla. Nepromokavá bunda Endura (3500) podle mě není moc nepromokavá a bylo dobře, že příliš nepršelo, ale pozdě večer a časně zrána v ní bylo teplo. Jel jsem v běžeckých ponožkách Compressport na maraton (650) a úplně jsem je zničil.
Nejméně deset tisíc stály brašny. Ty jsem řešil relativně včas, ale nedařilo se mi zvolit vhodnou kombinaci. Některé z těch, kterým jsem věřil, nebyly kompatibilní s mým kolem: vracel jsem rámovou i řídítkovou brašnu Ortlieb (první se nevešla do rámu, druhá v terénu škrtala o přední kolo). O zkušenostech s brašnami také viz níže.
Tretry jsem si koupil také jen kvůli závodu: hledal jsem něco, v čem se dá rozumně šlapat i chodit a má to takové to utahovací kolečko, což mám rád - a našel jsem to s pomocí experta u modelu Specialized Recon 2.0 (3000).
Kromě toho jsem kupoval třeba powerbanku, držák na mobil na řídítka, kabely k nabíjení hodinek za jízdy, držák na čelovku na helmu a podobné stokorunové položky, což ve výsledku byly spíš tisíce.
Při testovacích jízdách (120 km k panu řediteli na chalupu) jsem zjistil, že mi vůbec nefungují záda, takže jsem dalších několik tisíc v zoufalství utratil za masáže a tejpování (pomohlo to). Za velmi účelně utracené peníze (4000) považuju bikefitting v SP Kolo, kde se mi zhruba tři hodiny věnovali a mírně vylepšili způsob, jakým na kole sedím. O pár milimetrů jsme snížili sedlo a posunuli ho nepatrně dozadu. Vyměnili jsme nekompromisně skloněný představec za méně agresivní. Ze sporťáku se stala aspoň trochu limuzína. Ve stejném obchodě mi i před startem seřídili kolo, což nebylo drahé: nebylo co vyměňovat.
Startovné stálo 8000 korun a příští rok to bude devět. Tři stovky se připlácí za to, aby rodina mohla přes tracker sledovat, kde se zrovna flákám. Nicméně v ceně závodu není kromě zázemí v checkpointech a v cíli vůbec nic: počínaje cestou na start (svezl mě táta) a z cíle (platil jsem si lůžko v nočním vlaku - 68 eur, kolo mi na vlak dovezli dobrovolníci z cíle) přes stravování je vše v režii jezdce.
Nedělal jsem si vyúčtování, ale odhaduji, že průměrný den jen na jídle a pití vyšel mezi 700 a 1000 korunami (pět až deset tatranek a dalších tyčinek, dva a víc litrů koly, několik ochucených birrelů, kebab/bageta/polévka, občas i normální oběd a někdy i dva, v ideálním scénáři i kafe). Další čtyři kila jsem ztratil cestou (slovní hříčka). Zdražení v restauracích je znát, ale v rozpočtu se to neprojevilo tolik především proto, že jako zastávky tvořily výraznou menšinu.
Za nocleh jsem až na jedinou výjimku (ubytovna na Slovensku za 25 eur) neplatil, ale turistům z Baske chci za ty panáky a masáž poslat aspoň sponzorský dar.
Krátce zmíním, s čím jsem byl spokojen, a taky, co mohlo být lepší. Bezesporu jsem trefil výběr kola: na celopéru bych to určitě nejel (čím jednodušší kolo, tím lepší) a stabilní a tankovité erbéčko je na dlouhé cesty skvělý parťák. Pro mě nový a velmi oceňovaný vynález je přehazovačka SRAM Eagle s jedním tácem, ale přiznám se, že pošilhávám po elektronické - v závěru už asi kvůli zahnojenému lanku šla velmi ztuha, měl jsem prakticky nefunkční pravý palec a na lehké převody jsem řadil tak, že jsem páčku chytal celou rukou.
Kontroverzní volbou bylo nepořizovat navigaci (nechtělo se mi utrácet za další jednorázový krám) a spolehnout se při snaze držet se na trase na běžecké hodinky na řídítkách s podporou mobilu s nahranou offline mapou, když se dostanu do nesnází.
Systém fungoval dobře, pokud nešlo do tuhého. Naopak v nepřehledném terénu nebo potmě jsem dělal relativně hodně chyb, byť mě jistila obrazovka mobilu, a občas se víc soustředil na hledání cesty na malinkém displeji než na prostor před předním kolem (což se mi vymstilo). Hodinky navíc patrně nezvládaly práci s tak velkými soubory a při spouštění se zasekávaly (prostál jsem takhle dohromady hodinu až dvě). Asi bych to napříště řešil nějakým jednodušším přístrojem z řady Garmin Edge.
Jel jsem s běžnými řídítky, nijak jsem je neupravoval. Na konci už ruce hledaly jakoukoli jinou polohu, aby si odpočinuly. Ještě teď mě brní prsty, když píšu. U "sousedů" jsem viděl celou řadu různých řešení včetně nejrůznějších hrazdiček na upevnění navigace. Podle všeho to za ty peníze stojí.
Vyhovovala mi rámová brašna Apidura, v níž jsem vozil elektroniku, jen ji bylo potřeba neustále držet utaženou, jinak padala do stran. Pokud bych jel znovu, asi bych se snažil víc věcí vměstnat právě do oblasti rámu.
Zadní brašnu se mi nedařilo vycpat tak, aby při jízdě držela tvar - pokus stabilizovat ji jakousi konstrukcí s držáky na dva bidony dopadl tak, že nejdřív jsem jeden držák při nastupování ukopl, načež druhý den celá konstrukce praskla a musel jsem ji sundat.
U přední brašny jsem po nezdarech s jinými typy vsadil na ne moc vyzkoušenou a ve startovním poli asi ojedinělou krabicoidní brašnu Ortlieb. Vezl jsem v ní spacák a karimatku. Její výhoda spočívá mimo jiné v upevnění přes dvě velmi pevné šňůrky, díky nimž se dá okamžitě sundat a odnést. Jenže to vůbec nepotřebujete, spacák a karimatku člověk využije přesně jednou denně (a to ještě možná). V terénu se brašna rozkmitávala a měla tendenci blížit se přednímu kolu, což jsem zjistil už před závodem a řešil to dvěma plastovými popruhy, kterými jsem ji stáhnul. Originální, ne dodatečný stahovací systém se po několika dnech závodu zasekl a nejspíš zničil. Řešil jsem to tak, že jsem na to raději nesahal. Zcela zjevně to nebylo na tenhle typ závodu stavěné.
S tím souvisí hlavní omyl, kterého jsem se při balení dopustil: ačkoli se jinak počet, objem i váha věcí, jež jsem sbalil, výrazně snížila, vezl jsem celkem těžkou a objemnou nafukovací karimatku a především poctivý péřový spacák o váze asi 750 gramů. Chtělo to nejdřív sehnat minimalistický spacák a pak tomu uzpůsobit brašny, ne hledat dostatečně objemné brašny pro zbytečně luxusní spacák.
Tím se dostávám k zásadní chybě a ponaučení: je to potřeba celé vyzkoušet, jestli to dohromady funguje, najít si čas a vyrazit aspoň na víkend natěžko. Testování jsem bohužel nechal až na první dny závodu.
Druhé ponaučení je paradoxní: pouhých pět set kilometrů na kole, které jsem letos před závodem ujel, mi bohatě stačilo (sjezdy bych se stejně nenaučil, když jsem je neuměl nikdy). Zúročily se tu patrně moje jarní naběhané kilometry, stoupající forma a těžké tréninky z poslední doby, které jsem jinak v závodech nedokázal jakkoli zužitkovat.
Takže můj předpoklad, že v těch Mílích vlastně moc o jízdu na kole nejde, se stoprocentně vyplnil, což je takový motivační citát na závěr.
text a foto Řízek
