KOUZELNÍK

"Jestlipak víš, jak mi říkají osmnáctiletí kluci?
‚Zdravíme, dobrý večer, pane Kyšperský.‘
A usmívají se na mě – ono je to srandovní
A tak se usmívám taky a nevím, co mám říct."

Cestou na koncert jsme potkali zpěváka Květů pana Kyšperského. Protože nejsem pohotový a hned mi nenaskočila jeho výše citovaná píseň Kouzelník, pozdravil jsem ho zcela konvenčním "Dobrý den". Tedy jako člověk, aniž by musel, zdraví oblíbené muzikanty, aby je uvrhl do trapné situace – musejí přemýšlet, odkud zdravícího muže znají, přičemž pokaždé nejspíš dospějí k závěru, že je to jen nějaký nepodstatný anonymní posluchač, který byl na pár koncertech a po večerech si postahoval jejich písničky do počítače. A tak mi taky odpověděl "Dobrý den" a pokračoval dál směrem k metru, asi si něco koupit ve stánku. To nás uklidnilo, že nejdeme pozdě.

Vždycky nechám Květy chvilku růst a pak jsem překvapen, co se s nimi v mezičase stalo. Nejdříve přibyl houslista, ten se pak zase někam ztratil. Pak se objevil hráč na klávesové podivnosti. Teď mají, jak za chvíli zjistím, Květy navíc konvenčního bubeníka, jelikož ten bývalý, nekonvenční, nově objímal okousaný kontrabas. A klávesista hrál na kytaru. Je to trochu nepřehledné, možná by pomohla infografika. Měl jsem z toho oči navrch hlavy.

Stejně jako Květy jsem nechal nějakou dobu růst kamaráda Frantu, který se před klubem Cross uvelebil se svou dívkou Hankou a s vínem z Lidlu řečeným "špetléze". Pozdní sběr za šedesát korun působil jako protimluv, ale bylo to nekomplikovaně sladké a se sezením na trávě a čekáním na návrat zpěváka kapely se to dobře párovalo. V rychlosti jsme probrali novinky. Ukradená kola, nepovedené mistrovství v závěsném létání, úchylný závod na tisíc mil. Říkal jsem Marušce, že jsem s ní rád na Květech, i když vím, že je nemá ráda. A pak se pan Kyšperský vrátil.

Na Květech se mi na jednu stranu líbí, že nerecyklují, hrají sebevědomě téměř samé novější písně, i když by se klidně mohly polovinu koncertu rochnit v těch starých. Jistou potíž to nese v tom ohledu, že ty úplně nové mě na první poslech nijak zvlášť nenadchly. A že ze sestavy vytlačily část skladeb ze skvělé předposlední desky, zatímco ty, při kterých si ostentativně chodím pro pití, v základu zůstaly.

"Ono už to vůbec není alternativní," konstatuje Franta a není to výčitka, jenom poznání. Asi v té chvíli myslí na koncerty před x lety, kdy jsme pozorovali divné lidi s bizarními nástroji a poslouchali jejich ještě divnější texty a divokou hudbu. Teď sice hrají mnohem lépe, ale je z nich vlastně celkem normální kapela.

Ve skutečnosti nejsme už alternativní ani my, – na rozdíl od zmíněných koncertů jsme skoro střízliví, sedíme daleko od pódia a nechápeme, protože jsme skoro dospělí. "A stejně starý holky mi připadají jako děti," zpívá Kyšperský v Kouzelníkovi a ono je to vlastně i o nás, protože si nemůžeme pomoct: nade vše nám vadí smyslný výrazový tanec páru pohybujícího se před námi, třebaže ti lidé nemohou být zas o tolik mladší, nebo si to aspoň nechceme připustit.

Zvlášť kluk v bílé košili je na pěst, komíhá se, poskakuje a okatě si to užívá, až je to skoro nesnesitelné, takže se hudba někde ztrácí v dálce. Až se z ní Květy za čas vynoří, vyrostou a budou zase úplně jiné. Těším se na to.

text a foto Řízek