"Co na tom mobilu pořád řešíš?" obořila se na mě žena na složitém sklonku dovolené na jihu Itálie (z pokoje nás vypakovali v deset, letadlo startuje taky v deset, ale večer, celý den prší a Heda je protivná a odmítá uznat porážku v Člověče). "Odvracím kontumaci v hanspaulce," odpověděl jsem bezelstně.
Ano, sice jsem se tak nějak smířil s odchodem mezi fotbalovou veteš, jenže tým, který jsem spoluzaložil a pořád jej prožívám víc, než si zaslouží, se přes letní přestávku přehoupl do opačné polohy věčného kyvadla "je nás strašně moc, vy nešikovní a starší (mluvím o tobě, Řízku), nechoďte, nezahrajeme si / je nás příliš málo, zeptej se nevlastního bráchy své sestry, kterému snad už sundali tu sádru, jestli by zítra nemohl přijít".
Kluci tak na začátku naší dovolené horko těžko složili šest zdravých chlapů a první zápas v předposlední lize bez střídání projeli 1:6.
A teď, den před dalším mačem, to vypadalo ještě hůř. Můj starší vzkaz na týmovém fóru "Můžu jít, ale kdyby nás bylo nějak moc, odhlásím se" vyzníval v situaci, kdy jsme byli všehovšudy tři, spíš jako provokace.
Dobré i horší výmluvy se kupily. Kapitán i předseda týmu hodlali hodit flintu do žita a oznámit svazu, že to zítra nesložíme. Vytáhl jsem ultimátní argument a la Kosmas, že se to za 22 let ještě nestalo, a začal obepisovat už odepsané kamarády. Leckterého ta SMS pravděpodobně překvapila. "Já jsem psal i lidem, které nemám rád," přiznal ostatně i kapitán Filip. Když jsme za špatného počasí, kdy hlásili možné bouřky, sedali do letadla, byla ve mně malá dušička - že se nesejdeme.
Zatímco jsme se nakonec úplně v klidu blížili k domovu, odkudsi se vrátil Venca a prohlásil, že teda jako nakonec jde, a stal se čtvrtým a slíbil i pátého. Bereme kohokoli - darovanému hráči na zuby nekoukej. Klíčového šestého jsem téměř ulovil já, jenže můj věrný přítel Václav, jenž s pravidelným fotbalem praštil jen krátce poté, co podobně razantně opustil zhýralý život, měl nakonec jiné povinnosti, ale pořád ho mám i tak rád.
Nejlepší na tom bylo, že se to celé dělo na pozadí takřka identické situace, kdy jsem zároveň marně sháněl jednoho redakčního člověka do firemní běžecké štafety na Běhu dobré vůle Nadace Olgy Havlové, který se konal těsně před zápasem a který jsem taky hodlal stihnout.
Nepřekonatelné běžecké odmítnutí předvedl kolega Lukáš. "Jdu na rodinnou večeři, navíc nesnáším kolektivní sporty," prohlásil bezprostředně poté, co nám do redakce přinesl ukázat své nové boty s karbonovými pláty, jimž slovenští kolegové vymysleli něžný souhrnný název "supertopánky".
Olgu Havlovou jsem asociálně pořešil tak, že jsem chybějícího člena nahradil sebou samým a běžel dvakrát, a naše štafeta obhájila vítězství. Obtěžkán trofejemi jsem bezstarostně kráčel na fotbal. Sice jsem ani mezi běžci neuspěl ("mám s sebou kopačky navíc, to nevadí, že jsi to nikdy nehrál"), nicméně teď to aktuálně vypadalo, že bychom se sejít mohli.
Šestý totiž měl být nakonec náš vedoucí Kasper, který taky původně nehodlal přijít. "Jedu," oznámil stručně a směřovalo to k takové té klasické pointě, že jsme se hrdinsky semknuli a bez střídání vypráskali početné, silnější a sebevědomě působící soupeře.
Jenže to by nejdřív jeden z našich tak vzácných hráčů cestou nesměl usnout v autobuse a místo na hřiště dojet bůhvíkam. Takže jsme na obrovském hřišti celý zápas běhali ve čtyřech a prohráli ostudně 0:12 (většinu zápasu jsem chytal). Kontumace by bývala byla 0:6, takže to celé dávalo velký smysl.
Nesnáším kolektivní sporty. Zvlášť pokud chybí ten kolektiv.
text Řízek, foto rozhodčí, který na to musel koukat
