EL-BLOG

Na návštěvu rodiny Řízkovic (jistě, oficiálně jsou to tedy Wernerovi, ale pojďme si říct, že toto německé příjmení by jim tady na severu, v místě, odkud Hitler napadl Polsko, mohlo lehounce pokazit PR) jsme se těšili už v dubnu. Rozjeli jsme tehdá důkladnou teoretickou přípravu, to jest objednali jsme krásných deset stupňů a déšť, aby si naši přátelé ten novodobý Karibik východní Evropy nemalovali zas tak úplně růžově. O co míň bylo stupňů, o to víc jsme nakoupili všelikých polských laskomin (a opřeli se do studia Tlapkové patroly). Že to bude návštěva, jakou svět neviděl, to bylo téměř jisté, protože když jste s někým prakticky denně sdíleli katedru žurnalistiky (a Václava…!), ani to jinak nejde.

Že to celé ale začne doslova jejich nepřítomností, nečekal nikdo, možná jen zpropadený Ryanair, který nám vyrazil dech tím, že pro jednou zavřel gate načas, a za zoufalých pohledů zpoza letištního skla odroloval do dáli úplně bez řízků. Pokusili jsme se sice vyhledat jiná spojení, leč bohužel byl v nabídce jen vlak jedoucí asi 11 hodin a let s přestupem ve Varšavě v ceně celé rodinné dovolené ve Španělsku. Takže nesmysl. 

V následujících měsících to u nás začalo působit dojmem, že holčička Heda, teta Maruška a strejda Lukáš jsou jen jakýmisi imaginárními kamarády v našich hlavách, alespoň teda naše tříletá dcera si to myslela stoprocentně. „Heda” s námi snídala, Hedě bylo potřeba “jako” ukázat každý unikátní šutr nebo šišku, co jsme našli venku, znovu a znovu jsme poslouchali dojemný příběh o tom, jak Heda ztratila figurku Marshalla a my jí ho dáme, až se potkáme. I proto jsme byli fakt rádi, že to nevzdali, v červenci učinili ještě další pokus a do spoje Praha - Gdaňsk dokonce i nastoupili. 

Protože nebydlíme v Gdaňsku, ale ve městě Elbląg, což je dalších asi sedmdesát kiláků východněji směrem na Kaliningrad, kromě přesunu a ocachtání se u nás ve Viselském zálivu jsme toho už moc nestihli. Přesto už první odpoledne přineslo pár zásadních poznání.

    1. Když hodíte dětem do vany duhovou šumivou koupelnovou bombu, bude ta voda pak vypadat ne jako kouzelná tůň jednorožce, nýbrž jako eskalace nějaké ošklivé střevní nepohody. #colortheory

    2. Dvě malé cácorky, které obvykle vyžadují precizní spánkovou rutinu (respektive spánek ke svému životu prakticky nepotřebují), nám všem vytřou zrak a usnou spolu v jedné posteli ještě před 21:00

    3. … a to i když tomu předchází pohádka strejdy Lukáše o hořícím letadle.

Společnost nám, příjemně šokovaným rodičům, tak dělal jen kocour Pepíno, což je taková naše oživlá sedmnáctiletá fosilie. Přilnavé chlupy ze svého kožichu trousil férově jak na Marušku, tak na Lukáše, a my jsme přitom vzpomínali na jeho vrstevníka. Legendárního kocoura Pepana, se kterým dokonce Pepíno jeden čas sdílel domácnost (a přišla řeč i na to, jak si střídavě buď lízali zadky, nebo se rvali za pračkou, podle nálady). Dalo by se vlastně i napsat, že tyhle dva Josífky spojovala i společná kastrace, ale to už by znělo skoro jako kriminálně-romantický příběh z detenčního zařízení pro devianty. 

Druhý den jsme vyrazili ke skutečnému Baltu, protože náš záliv je jen takové málo slané moře z Wishe. Volba padla na Mikoszewo, což je v čase vrcholící turistické sezóny jedno z posledních míst, kde pobyt na pláži není obohacen o hlučný polský cirkus. Poněvadž, jak jsem vypozorovala, jakmile je tu kdekoliv v přírodě něco hezkého, Polák má tendenci u toho nafouknout tři skákací hrady, udělat bludiště v kukuřici, pouštět z repráků Italodisco a prodávat zapiekanku. Na pláž Mikoszewo se ale jde z parkoviště lesem přes takovou písečnou dunu, což je docela dobrá pojistka proti všem těm hrajícím nafukovacím šapitó. 

Po cestě jsme museli naši výpravu zásobit v místní sámošce. Tam jsme kromě jídla, které naše děti stejně nebudou jíst, zakoupili i několik bizarních plážových drinků (liči radler Lech cítím na patře ještě dnes). A protože jsme zkušení rodiče, také jsme holčičkám koupili na písek dvě naprosto identické červené lopatky. Za čtyři zlotý, navíc s kočičí hlavou na rukojeti. Poplácávali jsme se po zádech, jak jsme to dobře vymysleli. Bohužel ale jen do chvíle, než Fína nabrala do lopatky první baltský písek a ten začal propadávat skrz drobnou mřížku. A to způsobem, který jsme už všichni někde viděli. Protože máme ty kočky, že jo. 

Tři dospělý lidi nebyli schopný vybrat dětem na celý den jinou hračku než polskou prosejvací lopatku na kočičí hovna. Koukali jsme na sebe způsobem, který dlouho nezapomenu. Vysvobodila nás nakonec Heda, která zvolala: „Jé, pršící lopatka!” A my tak mohli společně předstírat, že to celé byl samozřejmě záměr. 

Na pláži, která sousedí s ústím řeky Visly do Baltu, se dají často v písku najít jantary. Je to tu taková oblíbená kratochvíle, takže tu potkáte hodně lidí, co v plavkách chodí podél moře v hlubokém předklonu a vypadají, jako by houbařili. Prakticky hned vidíme v písku oranžovo červené tečky, takže se ohýbáme taky. Tyhle jantary se ale po pláži nějak podezřele hemží. Dnes je tu totiž nějaká obří invaze berušek. Jsou jich tu tisíce. Vedeme zasvěcené entomologické diskuze o tom, zda sem tito broučci přicházejí souložit, nebo naopak umřít. 

Jenže bez valného závěru. Ozývají se mi totiž bývalí kolegové z Kavčích hor, že dneska točí do Událostí reportáž o tom, kam letos Češi jezdí na dovolenou, a že by potřebovali nějaké záběry z polského pobřeží. Ideální! Obratem nabízím i synchrony a ilustráky s naprosto anonymní českou rodinou z Prahy. Zbytek odpoledne se bavíme pokusy, jak do vysílání propašovat větu: „Mámo, tak tahle plážová lopatka za čtyři zlotý je na stavění hradů úplně perfektní!” 

Lukáš pak jde vystát frontu ke stánku na rybu a hranolky. Přesto, že tento food truck nabízí pouze rybu a hranolky, a každý, kdo stojí ve frontě, chce rybu a hranolky, paní tu předvádí snad tu nejpomalejší možnou kuchařskou performance a každému zákazníkovi smaží jeho objednávku zvlášť až poté, co si tu rybu a hranolky objedná. Tím se jí povedlo vytvořit ve frontě tak bizarní situaci, která spontánním nadáváním spojila různé lidi všech možných národností, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se ta skupina dodnes přátelila. Lukáš se po půlhodině vrátil se slušnou polštinou, ale bez ryb.

Protože jsme se načas přesunuli do Polska celá rodina, a tedy i náš kůň, zajeli jsme ho poslední den rychle obstarat. Ač mu v žilách koluje horká španělská krev, byl jako obvykle přepnutý do módu “plyšový houpací”, takže v jednu chvíli na něm seděly holky i obě najednou. 

Letní vesnický zážitek jsme si tak mohli odškrtnout a tak jsme na závěr výletu vyrazili do Gdaňsku. Tam se to hemží loděmi všech tvarů a velikostí, včetně pirátské Černé perly, a to byl přesně náš cíl. Ačkoliv samozřejmě víme, že to je autentické asi tak, jako dát si na Staromáku trdelník.

Loď jsme krásně stihli, bohužel jsme ale obratem zjistili, že jinou - a ta naše že vyplouvá až za hodinu. Takže jsme si koupili dopředu lístky až na čtvrtou a vydali se ten lán času (tu hodinu) vyplnit procházkou do jantarové uličky a do kavárny, kde dělají nejlepší gofry, to jest čerstvé vafle s kopcem šlehačky a ovoce nebo čehokoliv jiného. 

Už v půlce se ukázalo, že ani jeden z nás nevynásobil ten volný čas konstantou tříletého dítěte. Než jsme vůbec do toho podniku došli a objednali si, pochytali padající otevřené limonády, čepice, utřeli nosy a rozdali pár úpěnlivých proseb a výhrůžek, bylo po půl čtvrté. Což v kombinaci s narvanou kavárnu plnou lidí, co měli stejný nápad, nevypadalo úplně dobře. Začalo nám docházet, že jediný možný plán je nechat si ty vafle zabalit s sebou. Bohužel uplynula další čtvrthodina a nic. Specialistka výroby vaflí pracovala ten den úplně stejným tempem, jako kdyby ta kavárna byla nově franšízou onoho slow-food stánku na pláži. 

Obří vafle se šlehačkou, rychlá chůze a dvě děti je něco, co se ani trochu neslučuje, takže jsme se museli rozdělit. Skupina A, tedy Lukáš, měl za úkol vzít obě holky a co nejrychleji se s nimi přesunout do přístavu. Skupina B, to jest já s Maruškou, jsme měly za úkol totéž, jen tedy se třemi vaflemi na rukou a v kratším čase. Bylo to skoro jako ve filmu. Letěly jsme s Maruškou jako Luftwaffle. Úplně jsem viděla tu infografiku z ptačí perspektivy, na které se posouvá pět teček. Baví mě myslet na všechny ty lidi, kteří ten den jen o kousek unikli tomu, aby jim někdo v ostrém odpoledním slunci připlesknul gofra na zátylek, ani se nezastavil a běžel dál. Protože chytal pirátskou loď. 

Když jsme doběhly, loď tam furt ještě byla, skupina A taky, a dokonce nás nikdo z posádky neprudil s tím, že ty vafle musíme sníst ještě před vyplutím. Vybalili jsme v podpalubí náš šlehačkový catering a vzájemně si svěřili dvě tajemství. Luky se opatrně zmínil, že se mu na lodi dělá blbě, a my jsme ho na oplátku informovaly, že si s tím nemusí tolik dělat starosti, protože jeho pistáciovou vafli jsme stejně musely nechat ležet v kavárně. 

Pluli jsme gdaňskými loděnicemi, kde elektrikář Lech Wałęsa v roce 1980 stanul v čele hnutí Solidarita, udělali otočku u Westerplatte, kde padly první výstřely druhé světové války, a cestou zpátky míjeli obří lodní jeřáby a nákladní terminály. Konec plavby nám svým vystoupením opentlil vousatý námořník s kytarou. Zpíval dlouhou tklivou píseň v jakési staropolštině, což bůhví proč znělo jako výčet míst na těle, kde ho “cosi svědí”. 

Ona ta polština je vůbec zajímavá. Když už pak naši kamarádi letěli domů, přišlo mi na messenger zvolání:

Záchranná vesta se řekne kamizelka ratunkowa!  

Což netrumfnu, ale prosím vás, fotbal se řekne… PIŁKA NOŻNA!!!

Přijeďte zas, M+L+H!❤️

text Míša Janečková, foto Řízek, Maruška a Míša

KONCERTY JSOU FAJN

Neslyším to, co jiní slyší, mohl jsem parafrázovat Seiferta v nekonečné frontě na šatnu. Hm... v někdejším Divadle Archa slavili 30 let, začínaly povodně a šatnářky kolabovaly pod nečekaným nánosem deštníků a rafinovaných batůžků. Mezitím se ze sálu tlumeně ozývaly první tóny právě Písně o lásce a já jsem na úplném konci fronty zjistil, že nemám drobné (a Maruška simultánně ve vedlejší frontě na pití zjistila, že jí nefunguje placení mobilem). Ale zvládli jsme to vyřešit, stejně jako hlídání.

Byl to jeden z těch vzácných večerů, na které jsme se všichni včetně Hedy těšili, protože babička je momentálně v kurzu. Nemyslím tím píseň Babička od Hm..., tu ještě Heda nezná.

U mě jsou Hm... konstantně v kurzu, zvlášť po vydání posledních dvou desek, na kterých je méně srandiček, Nezvalů a Kainarů, zato na nás všechny, kteří jsme se mezitím přesunuli z front do sálu, pomrkávají, jako že jsme jako vy a taky řešíme různá hovna, ale vydržte, protože všechno je přece fajn – porno je fajn, jen pak není tolik času na lásku, láska je fajn, jen se pak nechce pracovat, práce je fajn, jen pak není tolik času na děti, děti jsou fajn, jen pak není čas na... Taková Mňága pro unavené pracující lidi 21. století.

Hm... vznikli jako duo na nějakém skautském táboře či co a já jsem je objevil naprostou náhodou v diskuzním fóru na stránkách Karla Plíhala, kam někdo pověsil odkaz na rozvernou Píseň o přátelství. Tu jsem poslal příteli Milanovi a od té doby je máme rádi. Filipa, který v kapele hraje na basu a takové ty těžké dechové nástroje, jsme potkávali ve vlaku, ale styděli jsme se mu cokoli říct, třeba to, že jsou dobří a že je máme rádi.

Moje žena je aktuálně má ráda ještě víc, neboť se na pódiu jako host objevuje Milan Cais z Tata Bojs. Nevidíme to, co jiní vidí, protože místa, do nichž usedl za bicí, nám zakrývá obrovský reproduktor. Kýve se a podle Marušky, která moc čte noviny, to hrozí pádem a obrovskou tragédií. Pokud popojdeme trochu doprava, vidíme Hm..., ale nevidíme Caise. Pokud doleva, vidíme Caise, ale zase nevidíme Hm.... I tohle jsme dokázali skvěle vyřešit podle vlastních preferencí. Když se vzácný host načas rozloučil, zase jsme se k sobě vrátili. 

Maruška by byla samozřejmě raději, kdybychom byli na koncertě Tata Bojs a tam by jako host přišel kdokoli z Hm..., třeba Marek, který s nimi hrával. Tak třeba příště.

Hráli fajn a kličkovali mezi vykopávkami, hity a mezi současnější tvorbou. Mezi písničkami vedli rozpačitě zábavné dialogy na pomezí vzájemného stírání, což je mi taky blízké. A na pódiu se průběžně střídali hosté převážně bubenického zaměření. Jelikož Cais zas není úplně můj typ, nejvíc mě zaujaly krabičky zvukaře Ondřeje Ježka, především pak dřevěný bubeník, který provází Sen - něžnou písničku o smrti s Kainarovým textem. To bylo asi nejlepší, co zaznělo. A pak taky Naděje, ta je výborná.

Zatímco DJ Mardoša v předsálí chystal svůj set, chtěli jsme si ještě vytvořit vlastní tričko s motivy této nezapomenutelné události, jenže pak nás odradila složitost procesu. Tak jsme ušetřené peníze utratili za taxíka a vyrazili domů za spícím dítětem. 

Spící dítě je fajn, ale koncerty jsou taky fajn.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

HORKO TĚŽKO

Jeden by neřekl, že máme podobné problémy jako fotbalová reprezentace. Taky na nás nechodí lidi. Bohužel na rozdíl od nároďáku nejen diváci, nýbrž i hráči. A zatímco stadion při Lize národů zaplnili "aspoň" Ukrajinci (což reprezentanty urazilo), nám nepomohl vůbec nikdo.

"Co na tom mobilu pořád řešíš?" obořila se na mě žena na složitém sklonku dovolené na jihu Itálie (z pokoje nás vypakovali v deset, letadlo startuje taky v deset, ale večer, celý den prší a Heda je protivná a odmítá uznat porážku v Člověče). "Odvracím kontumaci v hanspaulce," odpověděl jsem bezelstně. 

Ano, sice jsem se tak nějak smířil s odchodem mezi fotbalovou veteš, jenže tým, který jsem spoluzaložil a pořád jej prožívám víc, než si zaslouží, se přes letní přestávku přehoupl do opačné polohy věčného kyvadla "je nás strašně moc, vy nešikovní a starší (mluvím o tobě, Řízku), nechoďte, nezahrajeme si / je nás příliš málo, zeptej se nevlastního bráchy své sestry, kterému snad už sundali tu sádru, jestli by zítra nemohl přijít". 

Kluci tak na začátku naší dovolené horko těžko složili šest zdravých chlapů a první zápas v předposlední lize bez střídání projeli 1:6. 

A teď, den před dalším mačem, to vypadalo ještě hůř. Můj starší vzkaz na týmovém fóru "Můžu jít, ale kdyby nás bylo nějak moc, odhlásím se" vyzníval v situaci, kdy jsme byli všehovšudy tři, spíš jako provokace. 

Dobré i horší výmluvy se kupily. Kapitán i předseda týmu hodlali hodit flintu do žita a oznámit svazu, že to zítra nesložíme. Vytáhl jsem ultimátní argument a la Kosmas, že se to za 22 let ještě nestalo, a začal obepisovat už odepsané kamarády. Leckterého ta SMS pravděpodobně překvapila. "Já jsem psal i lidem, které nemám rád," přiznal ostatně i kapitán Filip. Když jsme za špatného počasí, kdy hlásili možné bouřky, sedali do letadla, byla ve mně malá dušička - že se nesejdeme.

Zatímco jsme se nakonec úplně v klidu blížili k domovu, odkudsi se vrátil Venca a prohlásil, že teda jako nakonec jde, a stal se čtvrtým a slíbil i pátého. Bereme kohokoli - darovanému hráči na zuby nekoukej. Klíčového šestého jsem téměř ulovil já, jenže můj věrný přítel Václav, jenž s pravidelným fotbalem praštil jen krátce poté, co podobně razantně opustil zhýralý život, měl nakonec jiné povinnosti, ale pořád ho mám i tak rád.

Nejlepší na tom bylo, že se to celé dělo na pozadí takřka identické situace, kdy jsem zároveň marně sháněl jednoho redakčního člověka do firemní běžecké štafety na Běhu dobré vůle Nadace Olgy Havlové, který se konal těsně před zápasem a který jsem taky hodlal stihnout. 

Nepřekonatelné běžecké odmítnutí předvedl kolega Lukáš. "Jdu na rodinnou večeři, navíc nesnáším kolektivní sporty," prohlásil bezprostředně poté, co nám do redakce přinesl ukázat své nové boty s karbonovými pláty, jimž slovenští kolegové vymysleli něžný souhrnný název "supertopánky".

Olgu Havlovou jsem asociálně pořešil tak, že jsem chybějícího člena nahradil sebou samým a běžel dvakrát, a naše štafeta obhájila vítězství. Obtěžkán trofejemi jsem bezstarostně kráčel na fotbal. Sice jsem ani mezi běžci neuspěl ("mám s sebou kopačky navíc, to nevadí, že jsi to nikdy nehrál"), nicméně teď to aktuálně vypadalo, že bychom se sejít mohli. 

Šestý totiž měl být nakonec náš vedoucí Kasper, který taky původně nehodlal přijít. "Jedu," oznámil stručně a směřovalo to k takové té klasické pointě, že jsme se hrdinsky semknuli a bez střídání vypráskali početné, silnější a sebevědomě působící soupeře. 

Jenže to by nejdřív jeden z našich tak vzácných hráčů cestou nesměl usnout v autobuse a místo na hřiště dojet bůhvíkam. Takže jsme na obrovském hřišti celý zápas běhali ve čtyřech a prohráli ostudně 0:12 (většinu zápasu jsem chytal). Kontumace by bývala byla 0:6, takže to celé dávalo velký smysl.

Nesnáším kolektivní sporty. Zvlášť pokud chybí ten kolektiv.

text Řízek, foto rozhodčí, který na to musel koukat