BABYLON PRAHA–BERLÍN

Neptal se a přisedl si ke mně. Trochu smrděl, ale já víc, měl hodně upito a chtěl si povídat. Byl jsem pro něj atraktivním zpestřením života lokálního východoněmeckého opilce. Protože jsem za šera rozrazil dveře hospody, na hlavně helmu a čelovku, za sebou zabahněné nákladní kolo a němčinou plnou fatálních nedostatků se dožadoval piva a čehokoli k jídlu. Paní, která vládne baru, se usmívá, nese pivo, chleba, volská oka a soucit.

Zatímco na tuhle objednávku moje gymnaziální znalosti zakončené milosrdnou maturitní trojkou ze zákeřného tématu Moje koníčky (řekneš turistika, kolo, knížky a už ti zbývá jen čtrnáct a půl minuty) stačily, na diskusi s šedivým mužem v šusťákách to bylo příliš. Každé slovo obaloval divnými fonémy, které byly způsobené buďto nářečím, nebo pivem a panáky. Skoro jsem mu nerozuměl, ale jemu to nevadilo.

"Jedu na kole z Prahy do Berlína. Je to dlouhá cesta," dostal jsem ze sebe. Vykulil zakalené oči a z dramatické kadence, kterou náhle nabrala jeho promluva, jsem pochopil, že je částečně ohromen. Jedním páchnoucím dechem mi zároveň zakázal spát venku, což plánuji. Přišli totiž Ledoví muži, teplota má v noci spadnout na jeden až dva stupně pod nulu, což je podle znalce místního prostředí málo. Důrazně mi doporučoval nocleh v jakémsi hospici v blízkém Uckru. Nedaleko odsud Mašínové zastřelili dva východoněmecké policisty, ale to on neví. Zavrtěl jsem hlavou, potřeboval jsem jet dál.

Kokořínsko a řepka

Přinesla mi ještě jedno a já jsem mu chtěl vyprávět, že v Berlíně je moje žena a já jedu za ní a že je tam i vlak, který nás zítra v 16:59 naloží a odveze zpět. V této divné vsi a v hospodě s cca třemi tisícovkami pohárů bůhví za jaké úspěchy jsem totiž jen proto, že jsem celou 437 kilometrů dlouhou trasu naplánoval ledabyle během druhé třetiny televizního hokeje s Norskem. Třetí třetinu už jsem věnoval tomu, jak dostat trasu z počítače do navigace.

Nechtěl jsem jet po hlavních (cyklo)trasách, podél řek, hledal jsem cesty vedlejší a divné. Hory a kopce, nesjízdné turistické značky, pustina – to vše bylo žádoucí. A kdybych uměl pořádně německy, všechno bych mu vysvětlil. A následoval by výčet dobrodružství:

Jednohvězdičkový hotel

Tak jsem třeba hned první den cesty tahal naložené kolo přes padlé kmeny v rokli na Kokořínsku. Podél Labe jsem pochopil, že i naprostá rovina může být nakloněná, když proti vám fouká vytrvalý severák o rychlosti pět metrů za sekundu. Nekonečné kilometry jsem stoupal po bývalé trati do Nového Oldřichova, kterou možná zrušili proto, že ji ty vlaky nemohly vyjet, a pak jsem si v hospodě dal nakládaný hermelín, jemuž jsem jeho dva nedostatky (nebyl nakládaný a nebyl to hermelín) rád odpustil, a bylo zase dobře.

Klepal jsem se zimou, když jsem sjížděl do Kamenice, ve vysoké trávě měnil vybité tužkovky v navigaci, viděl čapí hnízda s obmyšlenými vlastníky i řepková pole a nakonec byl po 130 kilometrech jediným hostem v penzionu s opravdovou vanou a dvojkou nepitelného vína za 25,- (druhá dvojka už byla pitelnější).

Kdekoli v Německu

Za rozbřesku jsem v Českém Švýcarsku pronásledoval lišku. Když jsem se konečně začal kochat nádhernou skalnatou krajinou bez řepky, navigace mě poslala do strouhy plné kamenů a schodů, kdy jsem kolo dvacet minut vláčel o sto padesát metrů níž. Pak jsem přejel hranice, kopce se změnily ve vlnky a pak kousek za německými Biskupicemi jsem vjel do nekonečně placatého východoněmeckého Třeboňska, kde se pravidelně střídaly lesy s tichými vesnicemi. A po zbytek dne jsem jen šlapal proti větru a občas zatočil řídítky. Tisíce mapových bodů mé trasy mě přitom bodalo do hýždí. Omylem jsem projel přes nedostavěnou dálnici, zahlédl největší těžební stroj na světě a pak se v jedné vsi objevila vesnička s otevřenou hospodou a vlezlým alkoholikem.

Kdekoli v Německu II.

Tam bych štamgastovi řekl, že to, co jsem před chvilkou popsal, se děje právě nyní, abych mu objasnil jeho roli v příběhu. Omluvil bych se, že si potřebuju odskočit. Otevřel bych jedny z dveří a přede mnou by se objevil skrytý sál sokolovny, kde patnáct lidí nacvičovalo choreografii na takovou tu stěží snesitelnou hudbu, která hraje na v Rakousku na horách, když si člověk chce dát aperol. Nasměrovali by mě na správný záchod.

A až bych se vrátil, nastínil bych muži své další plány:

Soljanka poslední záchrany

Zaplatím a paní na mě zahuláká, že jsem jí dal moc. Pojedu ještě tak dvě hodiny. Slunce zapadne za větrné elektrárny. Minu pár altánků a po 213 kilometrech skončím ve starém vagonu, nebo co to vlastně je. Nocleh je o 450 korun levnější než včera, ale bez vany. Nedaleko bude soustavně štěkat pes (jak je asi velký? A je zlý?), ledoví muži se mi zakousnou do nohou a ráno se mi z nevyhřátého klobouku fakt nebude chtít.

Brána borců

Ale nakonec pojedu dál krajem bez otevřených pekáren a snídaní. Šedesát kilometrů před Berlínem v oblasti, která připomíná obrovskou pláž, se mi šipka na navigaci vytratí. Třetina hokeje k nahrání trasy do přístroje zjevně není dostatečná. Dál pojedu podle mobilu, kolo se bude bořit do písku, budu zmatkovat a vracet se a nohy a záda mě přestanou poslouchat. Čtyřicet kilometrů od cíle si dám u řezníka soljanku, která chutná jako důmyslný mix asi patnácti polévek a neidentifikovatelných částí zvířat. Bude mi zase skvěle. A po sto padesáti berlínských semaforech nechám kolo v nádražní úschovně tři hodiny před odjezdem našeho vlaku a půjdu zjistit, zda ze mě bude mít žena radost.

Chlapíka už by to dávno přestalo zajímat, odkolébal by se přes tančící sál na záchod, nejspíš zvracet. To se řekne tuším kotzen, jestli si to dobře pamatuju.

text a fotky Řízek